ECLI:CZ:US:2015:1.US.275.15.2
sp. zn. I. ÚS 275/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1. D. J., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Schindlerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014 č. j. 6 Tdo 1227/2014-73, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. února 2014 č. j. 6 To 102/2013-1087 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2013 č. j. 54 T 1/2013-806, a ústavní stížnosti stěžovatele 2. K. R., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014 č. j. 6 Tdo 1227/2014-73, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. února 2014 č. j. 6 To 102/2013-1087 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2013 č. j. 54 T 1/2013-806, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Dne 28. 1. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele D. J., doplněná o jeho vyjádření ze dne 16. 12. 2014 (evidována pod sp. zn. I. ÚS 275/15), jíž se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dne 30. 1. 2015 Ústavní soud obdržel návrh na zahájení řízení od stěžovatele K. R. (evidován pod sp. zn. IV. ÚS 296/15) proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím.
2. Vzhledem k tomu, že se obě stížnosti týkaly téhož trestního řízení, tedy jde o věci, které spolu skutkově souvisejí a jednotlivými stěžovateli (obviněnými, resp. odsouzenými) je namítán obdobný zásah do práva na spravedlivý proces, práva na lidskou svobodu a nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů veřejné moci v trestním řízení, rozhodlo dne 24. 2. 2015 plénum Ústavního soudu o spojení těchto ústavních stížností ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 275/15.
3. Stěžovatelé J. a R. napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí, jelikož jimi mělo být zasaženo do jejich ústavních základních práv zaručených v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Stěžovatelé byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shledáni vinnými spácháním trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku nalézacího soudu podali oba stěžovatelé (bratři) a jejich matka J. J. odvolání.
5. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem zrušil rozhodnutí nalézacího soudu v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinnými ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona a odsoudil je k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon je zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Ve skutkové větě výroku odvolací soud opravil písařskou chybu, kdy namísto měsíce října roku 2008 byl nesprávně uveden měsíc říjen roku 2010.
6. Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
7. Stěžovatel J. nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů. Rozhodnutí obecných soudů podle něj stojí na pouhých domněnkách a ničím neprokázaných konstrukcích. Měla tedy být použita zásada in dubio pro reo. Nepřímé důkazy totiž netvoří uzavřený řetězec. Vytýká předně nedostatečné zhodnocení věrohodnosti výpovědí svědků M. R. a T. R. Tito nebyli přímými svědky událostí, o kterých vypovídali, nýbrž jen reprodukovali, co o události slyšeli. Stěžovatel tvrdí, že v jejich výpovědích je celá řada rozporů. Svědci měli být podle názoru stěžovatele podrobeni znaleckému zkoumání, zda jsou schopni řádně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité skutečnosti. Stěžovatel dále namítá, že neměl u hlavního líčení možnost klást uvedeným svědkům otázky, neboť tito u hlavního líčení využili svého práva odepřít výpověď. Přečtením jejich výpovědí z přípravného řízení byl omezen na svých právech na obhajobu, neboť neměl možnost klást jim doplňující otázky. Stěžovatel nesouhlasí s postupem soudu, který odmítl provést jím navržené důkazy. Dále soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou, jaké podvodné jednání se snažil trestným činem vraždy zakrýt. Svědek M. G., bratr poškozeného, navíc uvedl, že bratr údajně má žít někde ve Francii, že ho údajně viděli kamarádi ze Vsetína. V tomto směru mělo být podle názoru stěžovatele rozšířeno dokazování. Stěžovatel dodává, že obecný soud se dopustil deformace důkazu svědeckou výpovědí Jana Šrámka, z níž údajně nesprávně dovodil, že stěžovatel inklinuje k užití baseballové pálky k řešení konfliktních situací. Dále pak tvrdí, že ze znaleckého posudku z oboru požární ochrany vyplynulo, že úplné zpopelnění lidského těla na volném prostranství v období zimních měsíců se jeví jako prakticky nereálné. Soud prvého stupně však tuto informaci v odůvodnění rozhodnutí nezohlednil.
8. Stěžovatel R. ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vyšly toliko z nepřímých důkazů, z nichž bez pochybností nelze dovodit závěr o vině. Odkazuje proto na použití zásady in dubio pro reo. V trestním řízení nebyl proveden žádný důkaz o smrti poškozeného, nebyl ani prohlášen za nezvěstného či mrtvého podle civilních předpisů. Bratr poškozeného M. G. navíc uvedl, že slyšel, že by poškozený mohl žít ve Francii, což měli potvrzovat i někteří kamarádi ze Vsetína. V tomto směru však obecné soudy žádné dokazování neprovedly. Poukazuje i na závěry znaleckého posudku z oboru požární ochrany. Připomíná značné rozpory ve svědeckých výpovědích T. R. a M. R., které soudy náležitě neobjasnily. Stěžovatel navíc neměl možnost v hlavním líčení klást těmto svědkům dotazy, neboť byly toliko přečteny jejich výpovědi z přípravného řízení, které byly provedeny bez přítomnosti stěžovatele. Nelze podle něho vyjít ani ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, psychiatrie a klinická psychologie. Obecné soudy navíc odmítly provést řadu jím navržených důkazů. Stěžovatel namítá, že vzhledem k úpravě času, kdy mělo ke skutku dojít, k němuž došlo zásahem odvolacího soudu, nebyla zachována zásada totožnosti skutku. Připomíná, že dne 6. 1. 2014 vyslovil nedůvěru svému tehdejšímu obhájci Mgr. Lukáši Seibertovi a žádal o ustanovení nového obhájce. Jeho žádosti však nebylo soudem vyhověno. Pokud byl tedy u veřejného zasedání dne 3. 2. 2014 přítomen ještě Mgr. Seibert, stěžovatel nebyl v tuto dobu řádně zastoupen a je podle něj splněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu. Podle názoru stěžovatele nebylo ani řádně prokázáno, jaký trestný čin měl být trestným činem vraždy zakryt. Navíc není zřejmé, zda soudy kvalifikovanou skutkovou podstatu stíhaného trestného činu použily proto, že trestný čin byl spáchán ze zavrženíhodné pohnutky, nebo proto, že byl spáchán v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. Soudy zjevně považovaly stěžovatele za nevěrohodného, neboť jeho verzi skutkového děje neuvěřily. Na druhou stranu však považovaly za pravdivá jeho tvrzení, která pronesl před svědky T. a M. R., a která tito pouze v trestním řízení reprodukovali.
9. Dne 13. 3. 2015 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření J. J., matky stěžovatelů. K jeho obsahu však Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť matka stěžovatelů není účastníkem řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §28 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Ústavní soud po prostudování ústavních stížností, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu došel k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
11. Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. V intencích takto limitovaného přezkumu byly posouzeny i nyní projednávané ústavní stížnosti.
12. Jádro ústavních stížností představuje námitka nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění a s ní spojená argumentace směřující vůči způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatelů logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Je třeba podotknout, že námitky obsažené v ústavních stížnostech ve své podstatě z velké části pouze kopírovaly námitky odvolací a dovolací, aniž by ovšem stěžovatelé zareagovali na podrobné a pečlivé odůvodnění rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu, v nichž se tyto soudy s řadou jejich argumentů detailně vypořádaly. Zásadní otázkou věrohodnosti svědků T. a M. R. a dílčím rozporům v jejich výpovědích se soud prvého stupně (str. 35 - 37 rozsudku) i soud odvolací (str. 18 - 21 rozsudku) podrobně zabývaly. Jednotlivé údaje, které z výpovědí získaly, zasadily do dalších poznatků plynoucích z výpovědí ostatních svědků i obviněného J. Informace ohledně spálení těla poškozeného koresponduje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, i z oboru požární ochrany. Námitce stěžovatele, že došlo k deformaci závěrů těchto posudků, nelze přisvědčit. Možný popis průběhu spalování lidského těla na otevřeném ohništi ostatně odpovídal i výpovědi stěžovatele J. v přípravném řízení. Stejně tak závěr o sklonu stěžovatele J. řešit konflikt za použití sportovního náčiní nikterak svědeckou výpověď Jana Šrámka nedeformuje. Úvahu stěžovatele R., že soudy na věrohodnost jeho osoby nahlížejí nejednotně, když na jedné straně neuvěřily jeho verzi skutkového děje, ale tvrzení, která pronesl před svědky T. a M . R., považovaly za pravdivá, lze objasnit. Práva obviněného zahrnují možnost uvést na svou obhajobu cokoli a nepřispívat tím nikterak ke svému obvinění. Pokud tedy jeho verze uváděná před orgány činnými v trestním řízení dalším provedeným důkazům neodpovídá, obecné soudy ji prohlásily za nevěrohodnou. V době, kdy ke kontaktům stěžovatele a svědků došlo, trestní řízení neprobíhalo a on se o průběhu děje rozmluvil spontánně. Po zhodnocení věrohodnosti uvedených dvou svědků soud neměl důvod neuvěřit reprodukovaným sdělením obsahujícím řadu detailů korespondujících s jinými důkazy.
13. Stěžovatelům bylo možno přisvědčit v tom ohledu, že lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněné nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08). Uplatnění této zásady je nicméně na místě až tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 154/2002, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 37, str. 448 a násl.), což však nebyl případ stěžovatelů.
14. Brojí-li stěžovatelé proti čtení výpovědí svědků T. R. a M. R. dle ustanovení §211 odst. 4 trestního řádu, které učinili v rámci přípravného řízení, nelze jim dát za pravdu. Dle citovaného ustanovení trestního řádu: "Protokol o výpovědi svědka, který v hlavním líčení využil svého práva odepřít výpověď podle §100 trestního řádu, je možno číst jen za předpokladu, že svědek byl před tímto výslechem o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit." Z vyžádaného spisu (č. l. 667) vyplývá, že svědci odmítli vypovídat v hlavním líčení s ohledem na ustanovení §100 odst. 1 a 2 trestního řádu. Z č. l. 281 a 292 spisu se podává, že výslechům svědků v přípravném řízení byli přítomni tehdejší obhájci stěžovatelů a využili procesního prostoru klást jim otázky.
15. Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, minimální právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě (z francouzského autentického znění Úmluvy, které stanoví: "...interroger ou faire interroger les témoins a charge..." vyplývá jednoznačně právo na přímý, kontradiktorní kontakt se svědkem, realizovaný kladením mu otázek).
16. Evropský soud pro lidská práva (dále též "ESLP") citované "minimální právo" interpretuje tak, že pouhé přečtení protokolu o výpovědi z přípravného řízení samo o sobě nemusí odporovat citovanému ustanovení Úmluvy, situaci je však vždy nutné posoudit z pohledu zachování práv obhajoby, jejichž ochrana je předmětem a účelem uvedeného ustanovení. Pro posouzení, zda došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy je především rozhodné, zda stěžovatel nebo jeho obhájce měl nebo naopak neměl možnost v předchozích stádiích řízení pokládat otázky osobě, jejíž výpověď má být u soudu čtena (srov. Unterpertinger, 1986, A-110, obdobně Kostovski, 1989, A-166). Tyto předpoklady byly v posuzované věci splněny.
17. Nelze navíc přehlédnout, že stěžovatelé námitku dotčení svých práv na obhajobu nemožností klást otázky svědkům u hlavního líčení nezmínili v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně a učinili tak až v dovolání a ústavní stížnosti.
18. K námitkám týkajícím se neprovedení stěžovateli navrhovaných důkazů obecnými soudy Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva ustáleně potvrzují závěr, dle nějž neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. např. rozsudek Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, rozsudek pléna ESLP, ze dne 6. 12. 1988, č. 10590/83). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Podstatné je, že obecné soudy v odůvodnění podrobně vyhodnotí a přesvědčivě vyloží, o které důkazy, tvořící ucelený logický řetězec, opřely svá rozhodnutí a odpovídajícím způsobem popíší rovněž důvody, z jakých nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů (srov. např. Sgarbi proti Itálii, rozhodnutí ESLP ze dne 21. 10. 2008, č. 37115/06, Köktas proti Německu, rozhodnutí ESLP, ze dne 13. 9. 2011, č. 23674/08, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1207/07 ze dne 29. 5. 2007). Tomuto požadavku obecné soudy dostály.
19. Prohlášení za mrtvého je institut, který je řešen v rámci nesporného civilního řízení (dříve účinná ustanovení §195 - §200 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ustanovení §50 - §64 nyní účinného zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). V rámci trestního řízení orgány činné v trestním řízení posuzují naplnění skutkové podstaty některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona. Naplnění podmínek pro prohlášení osoby za mrtvou nejsou povolány zkoumat. Návrhy na doplnění dokazování ve smyslu zjišťování, zda nejistá tvrzení svědka G. ohledně možných zpráv o existenci poškozeného v zahraničí, které stěžovatelé vznesly až v samém závěru řízení před soudem prvého stupně a v odvolacím řízení, soudy označily za nadbytečné, neboť skutečnost, že poškozený byl zavražděn, považovaly za prokázanou provedeným dokazováním.
20. K námitce týkající se porušení zásady totožnosti skutku Ústavní soud uvádí, že z čl. 8 odst. 2 Listiny věty první přímo plyne povinnost soudu dbát na to, aby eventuálně upravovaný popis stíhaného jednání neomezoval právo na řádnou obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny, resp. čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy]. Totožnost skutku však neznamená, že mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu musí být úplná shoda. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je rozhodující, zda s ohledem na znění původní obžaloby nezakládá popis skutku ve skutkové větě výroku o vině pro stěžovatele tzv. překvapivost rozhodnutí, a tím i porušení jeho práva na obhajobu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 356/01 ze dne 7. 2. 2002 (N 12/25 SbNU 85)]. V posuzované věci byl časový údaj, kdy mělo dojít k podvodnému jednání uveden v obžalobě správně. Ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu došlo zřejmě k písařské chybě, kdy namísto roku 2008 byl uveden rok 2010 (tedy až dva roky po usmrcení poškozeného). Popis skutku v obžalobě i ve výroku napadeného rozsudku se však, vyjma doby, kdy měl být sjednán podvodný úvěr, shoduje jak v popisu jednání, tak v následku. Ústavní soud se tak ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že zásada totožnosti skutku v posuzované věci nebyla porušena.
21. Ohledně tvrzení stěžovatele R., že v řízení před odvolacím soudem nebyl řádně zastoupen, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které se uvedenou námitkou zabývalo (str. 7) a jeho závěrem je stanovisko, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu nebyl v posuzované věci shledán.
22. Existenci podvodného jednání, které se stěžovatelé snažili usmrcením poškozeného zakrýt, obecné soudy posoudily jako otázku předběžnou podle §9 trestního řádu. Ze skutkové věty opravené odvolacím soudem pak jasně vyplývá, že se jednalo o trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 trestního zákona, byť konkrétní ustanovení trestního zákona výslovně uvedeno není. Je tedy zřejmé, že obecné soudy nepochybily, když dospěly k závěru, že jednáním stěžovatelů byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona.
23. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, pročež jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu