ECLI:CZ:US:2015:1.US.2882.14.1
sp. zn. I. ÚS 2882/14
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 22. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 2882/14 ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 823/33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 8 Tdo 678/2014-40, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 8 To 111/2013, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel je vinen ze spáchání pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví v jednočinném souběhu se spácháním přečinu poškození cizí věci, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně zaručených práv - mj. práva nebýt trestně stíhán jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práv na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 a 38 Listiny a práva na presumpci neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 8 To 111/2013 byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013 č. j. 43 T 3/2013-385 a bylo znovu rozhodnuto o tom, že stěžovatel (obžalovaný) je vinen z trestného činu pokusu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále jen "tr. zák.") spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zák. Za předmětný skutek byl stěžovatel odvolacím soudem odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu tří let a k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.
3. Z popisu skutku uvedeného ve výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu se podává, že trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dne 8. 3. 2012 na dálnici D1 ve směru jízdy na Prahu jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. VW Passat RZ 4A6 7374 předjel zprava motorové vozidlo poškozených osob tov. zn. KIA Sorento RZ 8S9 1621, stočil řízení vlastního vozidla do levého jízdního pruhu a narazil levou zadní částí osobního vozidla do pravé přední části vozidla poškozených (které v rozhodné době jelo rychlostí kolem 120 km/h). Vozidlo poškozených bylo trestněprávním jednáním stěžovatele vychýleno z levého jízdního pruhu až na levou krajnici a bylo poškozeno na pravém předním blatníku a nárazníku se škodou v částce 11 458 Kč. Stěžovatel po nárazu do vozidla poškozených nezastavil a odjel pryč. Trestným činem stěžovatele mohla být podle názoru obecných soudů způsobena poškozeným s ohledem na okolnosti případu těžká újma na zdraví.
4. Dovolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 8 Tdo 678/2014-40 pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto.
5. Obecné soudy konstatovaly, že obžalovaný svou nebezpečnou a agresivní jízdou překročil hranici vědomé nedbalosti tak, že trestný čin spáchal v nepřímém úmyslu. Musel být srozuměn se skutečností, že mohla nastat kolize vozidel, a se zřetelem ke skutkovému stavu i s tím, že mohlo dojít k vážným následkům na zdraví u poškozených osob.
II. Obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení
6. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nedostatky rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o právní posouzení i skutkový základ. Stěžovatel namítal, že obecné soudy rozhodly v trestní věci v rozporu s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo, neboť jimi vyslovené právní závěry nevyšly z důsledného dokazování a byly nedostatečně odůvodněny. Poukazoval na to, že v trestním řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, mj. k prokázání toho, že v době spáchání trestného činu nebyl řidičem předmětného vozidla. Porušení zákonnosti dokazování stěžovatel spatřoval i v nesprávném provedení rekognice.
7. Stěžovatel dále uvedl, že v trestním řízení nebyl prokázán ani nepřímý úmysl ke spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Posuzovaný skutek mohl být hodnocen toliko jako nedbalostní čin, popřípadě dopravní přestupek.
8. Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti vyjádřily tak, že odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Obecné soudy nesouhlasily s tvrzením stěžovatele o zásahu do ústavně zaručených práv. Vrchní státní zastupitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem.
III. Právní posouzení
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
10. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
11. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
12. Pochybení odvolacího a dovolacího soudu s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Odsouzení stěžovatele pro nepřímý úmysl ke spáchání trestného činu pokusu těžkého ublížení na zdraví nevybočuje z ústavních kautel.
13. Výklad práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Napadená soudní rozhodnutí lze proto pokládat za ústavně konformní. Obecné soudy postupovaly v předmětné věci ústavně souladně a neporušily zásady spravedlivého procesu.
14. Soudy v rozhodnutích řádně vyložily, proč nevyhodnotily obhajobu stěžovatele jako důvodnou. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu a s hodnocením skutkového stavu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
15. Objektem trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zák. je zájem na ochraně zdraví člověka. Objektivní stránka tohoto zločinu spočívá v tom, že pachatel jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Na podkladě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy uzavřely, že skutková podstata předmětného trestného činu byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna (formou pokusu těžkého ublížení na zdraví).
16. Soudy v trestním řízení provedly a zhodnotily důkazy s významem pro otázku viny stěžovatele (včetně znaleckého posudku, kterým bylo prokazováno, jak stěžovatel vozidlo poškozených předjel a jak došlo k nárazu). Popsaly úvahy, kterými se v rámci hodnocení důkazů řídily. Skutkový stav lze označit za úplný a opřený o dostatek důkazů. V tomto ohledu tedy prostor pro zásah Ústavního soudu není. I právní závěry plynoucí ze skutkového stavu byly obecnými soudy odůvodněny ústavně konformně.
17. V řízení o trestném činu je nutno prokazovat vinu pachatele nad všechnu pochybnost, tj. v souladu s principy nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny a presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. Prokazováno a dostatečně odůvodněno proto musí být i zavinění pachatele, a to ve formě, která je zákonem vyžadována pro skutkovou podstatu trestného činu. Zločin těžkého ublížení na zdraví je možno spáchat formou úmyslu, přímého nebo nepřímého.
18. V nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. zák. jsou obsaženy složky vědění a srozumění. Pachatel musí vědět, že spácháním skutku by mohl být ohrožen nebo porušen zájem, kterému je poskytována ochrana trestním zákonem (v tomto případě zájem na ochraně zdraví), a pokud se tak stane, musí s tím být srozuměn. Srozumění je nutno vztahovat k následku trestného činu, který je postihován rozhodnou skutkovou podstatou. U ublížení na zdraví tedy srozumění nelze vázat například pouze na možnost kolize motorových vozidel. Srozumění musí být spojováno přímo s následkem trestného činu, tj. s porušením zdraví. Újma na zdraví je tak ukazatelem, který je nutno hodnotit z pohledu skutkového a právního závěru o srozumění jako znaku nepřímého úmyslu u trestného činu ublížení na zdraví.
19. V posuzované věci však k porušení shora vyslovených zásad, které by bylo zásahem do ústavně garantovaných práv stěžovatele, ze strany odvolacího a dovolacího soudu nedošlo.
20. Ústavní soud proto - vzhledem k okolnostem případu podávajícím se z obsahu vyžádaného trestního spisu a se zřetelem k odůvodnění napadených rozhodnutí - rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.