ECLI:CZ:US:2015:1.US.2967.14.1
sp. zn. I. ÚS 2967/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Rychteckého, zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 26 Cdo 1590/2014-573, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 16. 1. 2014 č. j. 54 Co 420/2013-518, a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 2. 2013 č. j. 5 C 130/2006-477, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení a Zemědělského družstva Velký Beranov, se sídlem Velký Beranov 6, zastoupeného JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem, se sídlem Kamlerova 795, Říčany u Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel nejprve podal proti vedlejšímu účastníkovi v roce 2005 žalobu na zaplacení částky 215 558 Kč, což následně snížil na 50 000 Kč s tím, že jde o navýšení jeho majetkového podílu u vedlejšího účastníka v souvislosti s nevyužitím restituční rezervy s odůvodněním, že restituční rezerva, na niž vedlejší účastník vyčlenil částku 24 678 201 Kč, nebyla v plné míře využita k uspokojení restitučních nároků podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, takže by bylo namístě, aby byla tato částka připočtena k čistému jmění vedlejšího účastníka, čímž by se majetkový podíl stěžovatele přiměřeně zvýšil o 50 000 Kč. Tato žaloba byla nejprve zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 1. 2007 č. j. 5 C 130/2006-17, přičemž ovšem soud neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz transformačním projektem a znaleckým posudkem z oboru ekonomiky. Stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2008 č. j. 13 Co 170/2007-37. Následně ovšem Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 3010/08 ze dne 28. 7. 2009 (N 169/54 SbNU 161) tento zamítavý rozsudek krajského soudu zrušil z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, poté vázán právním názorem Ústavního soudu zrušil rozsudkem ze dne 3. 9. 2009 č. j. 13 Co 170/2007-59 rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, který o žalobě rozhodoval znovu.
2. Stěžovatel mezitím podáními z října a listopadu 2009 rozšířil tuto žalobu jednak o částku 200 000 Kč a úrok z prodlení vztahující se k navýšení jeho majetkového podílu, následně pak o další částku 220 000 Kč s úrokem z prodlení s tím, že jde o pohledávku jeho právní předchůdkyně paní Marie Rychtecké, která byla rovněž oprávněnou osobou podle zákona č. 42/1992 Sb. a postoupila stěžovateli svou pohledávku za vedlejším účastníkem smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 1993. Okresní soud tentokrát výše označeným rozsudkem ze dne 5. 2. 2013 vyhověl stěžovatelovým důkazním návrhům a vycházel i ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomie a na základě provedených zjištění uznal odůvodněnost stěžovatelova nároku a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 199 085 Kč. Zamítl ovšem jednak jeho žalobu na zaplacení úroku z prodlení, neboť teprve rozhodnutím soudu určujícím výši jeho povinnosti vznikla podle okresního soudu vedlejšímu účastníku povinnost k plnění. Zamítl také žalobu vycházející z pohledávky paní Marie Rychtecké. Okresní soud sice uznal, že stěžovatel je jejím právním nástupcem, ovšem výhradně na základě rozhodnutí soudu o nabytí veškerého majetku zůstavitelky v dědickém řízení, nikoli na základě zmatečné postupní smlouvy ze dne 4. 3. 1993, kterou byly postupovány pohledávky, které měl vedlejší účastník vůči ní, nikoli naopak. Samotnou částku vycházející z této pohledávky však stěžovateli nepřiznal z důvodu promlčení nároku, neboť stěžovatel žalobu na zaplacení částky 220 000 Kč podal teprve po uplynutí desetileté promlčecí lhůty zakotvené v §13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb.
3. Stěžovatel napadl uvedený rozsudek okresního soudu odvoláním, které Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě zamítl výše označeným rozsudkem ze dne 16. 1. 2014. Krajský soud se sice neztotožnil s důvody, pro které zamítl část stěžovatelovy žaloby okresní soud, neboť podle něj nedošlo k promlčení práva, které svědčilo původně paní Marii Rychtecké, shledal však jiné důvody pro její zamítnutí. Zmatečnou postupní smlouvu mezi paní Marií Rychteckou a stěžovatelem posoudil podle jejího obsahu a shledal, že jejím smyslem mělo být převést pohledávky, nikoli závazky paní Marie Rychtecké; ovšem smlouva je neplatná pro svou neurčitost, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba za neurčitou pokládat smlouvu, kterou jsou postupovány veškeré pohledávky postupníka a tyto pohledávky nejsou určeny osobou dlužníka a právním důvodem svého vzniku. Podle krajského soudu pak nebylo možno stěžovatele označit za právního nástupce paní Marie Rychtecké zemřelé dne 22. 6. 2005 ani na základě rozhodnutí v dědickém řízení. Tímto rozhodnutím je totiž usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 5. 2006 č. j. 31 D 628/2005-52, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které stěžovatel nabyl majetek uvedený v usnesení, zatímco ostatní dědicové se vzdávají svých zákonných podílů ve prospěch stěžovatele. Nárok na vypořádání zůstatku restituční rezervy tudíž nebyl předmětem dědické dohody a stěžovatel ho nemohl na základě tohoto vypořádání dědictví nabýt. Pro případ dodatečného projednání dědictví ohledně tohoto nároku na vyplacení podílu na nevyčerpaném zůstatku restituční rezervy by tak podle krajského soudu byli účastníky všichni pozůstalí, kteří vystupovali jako dědicové v dědickém řízení. Stěžovatele tak ohledně tohoto práva nebylo možno považovat za právního nástupce jeho babičky Marie Rychtecké, a neměl tedy aktivní legitimaci k podání žaloby na domožení se daného práva, tu by měli leda společně všichni v úvahu přicházející dědicové.
4. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal dovolání. Nejvyšší soud je odmítl výše označeným usnesením ze dne 25. 6. 2014, neboť trpělo ve smyslu §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat a které nebyly včas odstraněny. Stěžovatel totiž uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod, jímž se pokusil zpochybnit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení neplatnosti postupní smlouvy. Okolnosti, které stěžovatel považoval za rozhodné pro odlišné posouzení právní otázky platnosti této smlouvy, totiž zjevně čerpal z listiny, kterou ovšem připojil až k dovolání a na níž byla zaznamenána postupní smlouva ze dne 4. 3. 1993 jiného obsahu, než tomu bylo v případě listiny, která byla coby postupní smlouva mezi týmiž účastníky z téhož data předložena okresnímu soudu. Jde tedy o skutkovou novotu, jež je dle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolacím řízení nepřípustná. Navíc závěry krajského soudu ohledně neplatnosti postupní smlouvy jsou ve skutečnosti v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále byla k dovolacímu přezkumu předložena otázka, zda je k žalobě o plnění z nevyčerpané restituční rezervy, z níž mělo být plněno právnímu předchůdci žalobce jako oprávněné osobě, aktivně legitimován žalobce, který je jediným dědicem svého právního předchůdce, avšak pohledávka z nevyčerpané restituční rezervy nebyla zahrnuta do dědického řízení z důvodu tehdejší nezjistitelnosti její výše. Na vyřešení takto postavené otázky ovšem rozhodnutí napadené dovoláním podle Nejvyššího soudu nespočívá. V takové situaci ovšem stěžovatel nemohl náležitě specifikovat, a ani nespecifikoval, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. K tomu Nejvyšší soud připomněl, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, který z tam uvedených důvodů považuje za splněný, přičemž k projednání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Z povahy věci ostatně vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho vylučuje, aby bylo současně naplněno kritérium jiné. Vylíčení tvrzených předpokladů přípustnosti dovolání proto není řádné, pokud je provedeno pouze volbou několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání, jako to zde učinil stěžovatel.
5. Stěžovatel nyní ústavní stížností napadá jednak výše označené usnesení Nejvyššího soudu, jednak rozsudky Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, a Okresního soudu v Jihlavě, a to ze dvou důvodů. Stěžovatel nejprve tvrdí, že byl aktivně legitimován k podání žaloby ohledně pohledávky, jež na něj přešla od jeho babičky Marie Rychtecké. Stěžovatel se po soudní komisařce opakovaně domáhal projednání těchto nároků po zůstavitelce, jeho snaha však byla soudní komisařkou odmítnuta s odůvodněním, že výše pohledávek nebyla v době dědického řízení vyčíslena. Vedlejší účastník dal totiž najevo, kterou část restituční rezervy považuje za nevyčerpanou teprve 25. 5. 2007, kdy byla tato dispozice schválena výroční členskou schůzí vedlejšího účastníka. Stěžovatel se přitom snažil výši restituční rezervy zjistit již v roce 2001 dotazem u vedlejšího účastníka a následně u Krajského soudu v Brně coby rejstříkového soudu, ovšem marně. Skutečnou výši restituční rezervy tak zjistil až v rámci soudního řízení v letech 2011 a 2012 díky znaleckým posudkům. Vedlejší účastník ovšem nemůže těžit z toho, že díky jeho liknavosti ještě v době smrti zůstavitelky nebyly vyčísleny její pohledávky vůči němu. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu s dobrými mravy. Je absurdní, aby soudní komisařka v dědickém řízení odmítala projednat pohledávku z důvodu jejího nevyčíslení a v podstatě tím odkazovala na soud, zatímco soud naopak odmítá stěžovateli stejnou pohledávku přiznat proto, že nebyla projednána v dědickém řízení. Takový závěr obecných soudů se podle stěžovatele příčí obecné představě spravedlnosti i smyslu a účelu restitučních právních předpisů. Nepokládá za ústavně konformní, pokud by on jako jediný dědic své právní předchůdkyně nebyl aktivně legitimován k žalobě o plnění z nevyčerpané restituční rezervy, z níž mělo být plněno této právní předchůdkyni, avšak pohledávka z této nevyčerpané restituční rezervy nebyla zahrnuta do dědického řízení z důvodu tehdejší nezjistitelnosti její výše.
6. Dále stěžovatel brojí proti údajné nepřezkoumatelnosti důvodů usnesení Nejvyššího soudu a proti nedostatku podmínek pro odmítnutí dovolání, v němž spatřuje odepření přístupu ke spravedlnosti. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že nijak neodůvodnil svůj závěr, že stěžovatel uplatnil nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky neplatnosti postupní smlouvy. Stěžovatel připomíná, že nechtěl zpochybňovat zjištěný skutkový stav a své dovolání stavěl výhradně na hmotněprávním posouzení platnosti postupní smlouvy a na právním posouzení své věcné aktivní legitimace a tyto právní otázky v dovolání výslovně vymezil. Nesouhlasí také s názorem Nejvyššího soudu, že je povinností dovolatele vymezit, podle které z alternativ uvedených v §237 o. s. ř. dovolání podává. Podle dovolatele je naopak zcela legitimní, když tuto volbu nechá na Nejvyšším soudu, neboť dovolatel není a nemůže být schopen jednoznačně posoudit, která z eventualit předpokládaných v uvedeném ustanovení nastala v jeho případě. Navíc hranice mezi nimi je velmi tenká a různí lidé na ni mohou mít různý názor. Na podporu svého postoje cituje stěžovatel nález sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25). Nejvyšší soud se podle stěžovatele také vůbec nezabýval jím položenou právní otázkou týkající se aktivní věcné legitimace stěžovatele k podání žaloby, a to s odůvodněním, že rozhodnutí napadené dovoláním na řešení této otázky nespočívá. Přitom právě údajně chybějící aktivní legitimace stěžovatele byla jedním z důvodů, pro které byl potvrzen rozsudek prvostupňového soudu. Podle stěžovatele tak nebyly dány podmínky pro odmítnutí dovolání a v postupu Nejvyššího soudu spatřuje odepření spravedlnosti, a tedy porušení práva na spravedlivý proces.
7. Stěžovatel proto navrhuje zrušení shora označených rozhodnutí, neboť jimi dochází k porušení jeho práv podle článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva") a článku 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení a zdůraznil, že stěžovatel sice v dovolání uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, avšak závěr o neplatnosti postupní smlouvy primárně zpochybnil pomocí námitek skutkových, zčásti pak za použití skutkových novot. Jinak řečeno, stěžovatel nabídl pro účely posuzování otázky platnosti postupní smlouvy své vlastní líčení skutkového stavu, vycházející zčásti z jiného hodnocení provedených důkazů, zčásti ze skutkových novot. Ono údajně nesprávné právní posouzení věci pak znamenalo, že pokud by odvolací soud údajně nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu názoru ohledně této otázky. Dále pak trvá Nejvyšší soud na tom, že na nastolené otázce, zda stěžovatel "je k žalobě o plnění...aktivně legitimován", napadené rozhodnutí odvolacího soudu opravdu nespočívalo. A i kdyby tomu tak bylo, tak ve vztahu k této otázce stěžovatel nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání.
9. K ústavní stížnosti se k výzvě vyjádřil také Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, který trvá na tom, že stěžovatele nelze ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku považovat za právního nástupce paní Marie Rychtecké na základě rozhodnutí v dědickém řízení a jeho závěr o tom, že je jejím jediným dědicem, není správný. Za dědice je totiž nutno považovat všechny, kteří se účastnili dědického řízení, dědictví neodmítli a uzavřeli dědickou dohodu, byť i z majetku zůstavitelky nic nezískali. Obsah dědické dohody pak závisel na vůli dědiců, nikoliv soudní komisařky.
10. Okresní soud v Jihlavě trvá ve svém vyjádření na tom, že předmět řízení a formulace žalobního petitu byla zcela v dispozici stěžovatele, o jeho právech se mu dostalo v průběhu řízení odpovídajícího poučení a rozhodnutí okresního soudu bylo v souladu s ustálenou judikaturou. Nesouhlasí ani s tvrzením, že by závěr o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele nebyl ústavně konformní. Okresní soud se také plně ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu a navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zcela zamítnuta.
11. K ústavní stížnosti se k výzvě vyjádřil také vedlejší účastník. Ten zdůraznil, že je neprokazatelné, zda stěžovatel skutečně chtěl předmětnou pohledávku zařadit do vypořádání dědictví, ostatně i kdyby ji soudní komisařka zařadit nechtěla, mohl stěžovatel kdykoli požádat o pokračování v dědickém řízení na základě vyčíslení předmětné pohledávky. Ostatně výši požadované částky mohl stěžovatel zjistit a vypočítat z veřejných zdrojů již v roce 1998, respektive po zveřejnění závěrky vedlejšího účastníka, a jak vidno z podaných žalob, nakonec tento výpočet i provedl. Dále vedlejší účastník poukazuje na to, že dokument, přiložený stěžovatelem k dovolání a nazvaný postupní smlouva, je odlišný od shodně pojmenovaného dokumentu, který předložil v řízení před okresním a krajským soudem. Konečně vedlejší účastník upozorňuje na problematičnost toho, jak nejednoznačně a rozporně byl v dosavadním řízení před obecnými soudy stanoven počátek běhu promlčecí lhůty u předmětné pohledávky. Sám prosazuje, že by měla promlčecí lhůta běžet již od toho okamžiku, kdy již není možno uplatnit nároky podle zvláštních předpisů, které nebyly uplatněny ke dni schválení transformačního projektu. Apeluje proto na Ústavní soud, aby v rámci zamítnutí ústavní stížnosti současně vyslovil názor, ve kterém stanoví, na jakém právním základě a od kdy počne běžet promlčecí lhůta při požadavcích na plnění z takzvané restituční rezervy, která vznikla v roce 1992 na základě §7 odst. 2 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb.
12. Na vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka zareagoval stěžovatel, který vedlejšímu účastníkovi v reakci na jeho vyjádření vytkl, že nerespektováním zákonných pravidel pro transformaci družstev zkrátil nároky oprávněných osob, které se nyní musí úhrady domáhat pomocí žalob k obecným soudům. Vyjádření Nejvyššího soudu pak stěžovatel označil za zcela alibistické, neboť současná úprava dovolání nerespektuje hodnocení přípustnosti dovolání provedené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.).
13. Ústavní soud musí konstatovat, že stěžovatelovy námitky uplatněné v ústavní stížnosti nedosahují ústavní intenzity, neboť zde nejsou dotčena základní práva, jichž se stěžovatel dovolává.
14. První ze stěžovatelových dvou námitek směřuje proti tomu, že mu postupem soudní komisařky a obecných soudů rozhodujících trojicí nyní napadených rozhodnutí byla odepřena aktivní legitimace k domožení se pohledávek vůči vedlejšímu účastníkovi, jež na něj přešly dědictvím po paní Marii Rychtecké. Ústavní soud zde však nevidí nejen porušení, ale ani dotčení základních práv, jež stěžovatel namítá. Stěžovatel svou argumentaci staví na předpokladu, že je jejím "jediným dědicem" a právním nástupcem, a proto by měl mít aktivní legitimaci domoci se práv, kterých se z důvodu liknavosti vedlejšího účastníka nemohla domoci ona a která ani nebyla předmětem dědického řízení. Tento předpoklad ovšem neodpovídá obsahu soudního spisu, konkrétně usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 5. 2006 č. j. 31 D 628/2005-52. Podle tohoto usnesení měla paní Marie Rychtecká několik dědiců, kteří mezi sebou uzavřeli před soudní komisařkou dne 7. 4. 2006 dohodu o vypořádání dědictví, v níž je specifikován majetek, jehož se dohoda týká a který nabývá stěžovatel, zatímco ostatní dědicové se v jeho prospěch vzdávají svých zákonných podílů na tomto majetku, naopak stěžovatel se zavazuje odpovídat za náklady pohřbu zůstavitelky a náklady řízení. Z toho ovšem plyne, že stěžovatel není jediným dědicem, nýbrž pouze jedním z dědiců, v jehož prospěch se ostatní dědicové vzdali podílů na pozůstalosti specifikovaných v dohodě o vypořádání dědictví. Pozici "jediného dědice" by mohl mít z titulu zákonné dědické posloupnosti nebo z titulu závěti, ale nikoli v situaci, kdy se v jeho prospěch ostatní dědicové pouze vzdali přesně specifikovaných částí pozůstalosti.
15. Za této situace nelze než konstatovat, že stěžovatel opravdu neprokázal žádný titul, na jehož základě by na něj přešla i předmětná pohledávka za vedlejším účastníkem. Pokud na něj ovšem nepřešla, nelze dost dobře tvrdit, že to, že mu obecné soudy neumožnily domoci se jejího vyplacení vedlejším účastníkem a neuznaly jeho aktivní legitimaci v daném řízení, představuje zásah do práva na pokojné užívání vlastnictví či na právní prostředky k jeho ochraně, neboť toto vlastnictví na něj dosud nepřešlo, což není způsobeno napadenými rozhodnutími, ale obsahem dohody o vypořádání dědictví, jež byla schválena Okresním soudem v Kladně. Stěžovatel sice uvádí, že zahrnutí této pohledávky do dohody o vypořádání dědictví bránila soudní komisařka, to však není ničím doloženo a i kdyby tomu tak bylo, není zjevné, proč si nechal tuto dohodu o vypořádání dědictví takto "vnutit", a co mu bránilo, aby napadl opravnými prostředky usnesení Okresního soudu v Kladně, s nímž z tohoto důvodu nesouhlasil, či aby podal spolu s ostatními dědici rozšíření žaloby proti vedlejšímu účastníkovi, které místo toho podal chybně sám. Krom toho nelze přehlédnout, že obsah dědické dohody závisel na vůli dědiců, nikoliv soudní komisařky, jak ve svém vyjádření připomněl krajský soud. Jinak řečeno, z oné absurdní situace, kterou stěžovatel kritizuje svou první námitkou, mu právní řád nabízel hned několik východisek, a není chybou trojice obecných soudů, jejichž rozhodnutí stěžovatel nyní napadá, že žádné z těchto východisek, pokud je soudu známo, nevyužil.
16. Pokud pak měla být oním titulem, na jehož základě by na stěžovatele přešla po paní Marii Rychtecké předmětná pohledávka, ona postupní smlouva ze dne 4. 3. 1993, tak k ní a její platnosti jistě Ústavnímu soudu nepřísluší se vyjadřovat, ostatně dostatečně to již učinil Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě. Tato postupní smlouva je pro Ústavní soud zásadní spíše z hlediska posouzení druhé stěžovatelovy námitky ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
17. Zde musí Ústavní soud nejprve přitakat stěžovateli, že jakkoli usnesení o odmítnutí dovolání mohou být ze samé své povahy jistě stručná a krátká, není možné, aby byla neodůvodněná či aby se při posuzování naplnění dovolacích důvodů dopouštěl Nejvyšší soud svévole, neboť tím by skutečně mohl porušit právo na přístup k soudu, jež je jednou z klíčových součástí práva na spravedlivý proces garantovaného zejména článkem 36 Listiny a článkem 6 Evropské úmluvy. To shledal Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3127/09 ze dne 17. 5. 2012 (N 107/65 SbNU 459), na nějž stěžovatel poukázal a v němž Ústavní soud konstatoval: "Porušením článku 36 Listiny základních práv a svobod je postup Nejvyššího soudu, který nesprávně vyhodnotil přípustnost dovolání a dovolání odmítl, ač jeho přípustnost byla dána." V nyní posuzovaném případě však neshledává Ústavní soud nic, co by mohlo představovat zásah do tohoto práva.
18. K tomuto závěru vede Ústavní soud zejména samotné stěžovatelovo dovolání. V jeho části II opravdu stěžovatel toliko parafrázoval souběžně tři eventuality obsažené v §237 o. s. ř., když uvedl, že napadené rozhodnutí "závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla uspokojivě vyřešena, eventuálně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak." Taková formulace dovolacího důvodu má ovšem vskutku takříkajíc blanketní povahu, což neodpovídá ani povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ani povinnému zastoupení advokátem v řízení o dovolání. Stěžovatel má samozřejmě pravdu, že někdy může být určení toho, který z případů vyjmenovaných v §237 o. s. ř. nastal, náročné, ovšem právě proto je dovolatel obligatorně zastoupen advokátem, aby tuto náročnou úvahu provedl (viz k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 2052/14 ze dne 16. 9. 2014, na které ve svém vyjádření poukázal Nejvyšší soud). V nyní posuzovaném případě se o ni ovšem ani nepokusil a ani nyní nedoložil, proč bylo právě v tomto případě tak náročné určit, zda brojí proti tomu, že se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury, nebo proti tomu, že zde taková judikatura dosud není, nebo konečně že má dojít k judikatornímu odklonu. Nejvyššímu soudu tak nelze než přitakat, že tyto tři důvody se opravdu navzájem vylučují, na rozdíl od dvojice dovolacích důvodů obsažených v ustanovení 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, jejichž vzájemnou výlučnost chybně prosazovanou Nejvyšším soudem zkritizoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25). Stěžovatelův poukaz na tento nález je tak pro vztah mezi dovolacími důvody uvedenými v nynějším znění §237 o. s. ř. nepřípadný. Po právním zástupci stěžovatele tedy bylo možno požadovat, aby uvedl, který z trojice dovolacích důvodů, které v dovolání parafrázoval, pokládá za splněný ve stěžovatelově případě.
19. Dále pak stěžovatel v dovolání vymezil následující dvojici právních otázek. Prvá otázka zněla: "Je dostatečně určitou smlouva o postoupení pohledávky, ve které jsou postupované pohledávky za určitým konkrétním dlužníkem identifikovány jako pohledávky z důvodu náhrady za živý a mrtvý inventář a z důvodu škod způsobených na lesních porostech?" Druhá otázka zněla: "Je k žalobě o plnění z nevyčerpané restituční rezervy, z níž mělo být plněno právnímu předchůdci žalobce jako oprávněné osobě, aktivně legitimován žalobce, který je jediným dědicem svého právního předchůdce, avšak pohledávka z nevyčerpané restituční rezervy nebyla zahrnuta do dědického řízení z důvodu tehdejší nezjistitelnosti její výše?"
20. Ústavní soud nevidí žádný zásah do práva na spravedlivý proces v tom, že Nejvyšší soud označil takto vymezené právní otázky za nezpůsobilý dovolací důvod. První otázka je totiž skutečně postavena na citaci z postupní smlouvy ze dne 4. 3. 1993, ovšem nikoli z té postupní smlouvy, kterou využil jako důkaz prvostupňový soud, v jehož spise je založena na č. l. 88, nýbrž ze zcela jinak formulované postupní smlouvy z téhož data, mezi týmiž účastníky, kterou ovšem stěžovatel přiložil teprve k dovolání (č. l. 535 soudního spisu). Zatímco ovšem onou prve předloženou smlouvou postupovala paní Marie Rychtecká na stěžovatele "veškeré pohledávky, které má družstvo ZD Velký Beranov a obecní úřad Kozlov vůči mé osobě"; smlouvou předloženou poprvé až Nejvyššímu soudu měly být na stěžovatele paní Rychteckou převedeny její "pohledávky z důvodu náhrady za živý a mrtvý inventář a z důvodu škod způsobených na lesních porostech. Tyto pohledávky má postupitelka jednak vůči obecnímu úřadu Kozlov, jednak vůči ZD Velký Beranov. Výše pohledávek nebyla dosud povinnými organizacemi vyčíslena."
21. Ústavnímu soudu nepřísluší spekulovat nad tím, jak je možné, že poté, co okresní soud i krajský soud označily postupní smlouvu, kterou stěžovatel doložil v řízení před okresním soudem, za - z různých důvodů - neplatnou, podařilo se mu nově doložit k dovolání postupní smlouvu, která žádným z vytýkaných důvodů neplatnosti netrpí. Je ovšem možno jednak přitakat Nejvyššímu soudu, že jde o nepřípustnou skutkovou novotu ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř.; jednak že nelze dovolání založit na otázce určitosti smlouvy ve znění, které stěžovatel sdělil až dovolacímu soudu a které se v klíčových otázkách liší od znění smlouvy, jež předložil okresnímu soudu.
22. Ve vztahu k druhé právní otázce Nejvyšší soud shledal, že "na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá)". Je pravdou, že Nejvyšší soud mohl tuto nepřiléhavost odůvodnit poněkud podrobněji; na druhé straně je také pravdou, že tato skutková nepřiléhavost je zjevná ze samotného srovnání formulace výše citované otázky a napadeného rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel se totiž citovanou právní otázkou ptal na aktivní legitimaci "jediného dědice svého právního předchůdce"; výše však bylo dostatečně vyloženo, že stěžovatel nebyl jediným dědicem, byl pouze jedním z dědiců, na nějž usnesením okresního soudu schvalujícím dohodu o vypořádání dědictví přešly tam specifikované součásti pozůstalosti, neboť se ostatní dědicové svých podílů na takto specifikované pozůstalosti vzdali. Nejvyššímu soudu lze tedy přitakat, že stěžovatel položil v dovolání otázku, která skutkově nedopadala na jeho případ, a tedy nezpochybňovala správnost rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně. Postupu Nejvyššího soudu tedy nelze vytknout svévolnost při posuzování dovolacích důvodů, a proto nelze ani tvrdit, že by se Nejvyšší soud dopustil odepření spravedlnosti.
23. Pouze na okraj reaguje Ústavní soud na vyjádření vedlejšího účastníka, který apeloval na Ústavní soud, aby stanovil, na jakém právním základě a od kdy počne běžet promlčecí lhůta při požadavcích na plnění z takzvané restituční rezervy, která vznikla v roce 1992 na základě §7 odst. 2 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. K tomu lze pouze odpovědět, že Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Co se pak týče konkrétně rozhodování o ústavních stížnostech, je jeho smyslem vymezeným v článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy chránit jednotlivce proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy úkolem Ústavního soudu vykládat zákony a sjednocovat judikaturu obecných soudů v oblasti tohoto výkladu. To je úlohou Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu (viz §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů; respektive §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního) a do jejich úlohy sjednocovatelů rozhodovací činnosti obecných soudů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat způsobem, k němuž jej vyzývá vedlejší účastník.
24. Ani v jednom z obou aspektů, které jsou rozebírány v ústavní stížnosti, tedy nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod. S ohledem na právě uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu