ECLI:CZ:US:2015:1.US.3004.14.1
sp. zn. I. ÚS 3004/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Evou Kocmanovou, advokátkou, se sídlem Soukenická 2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2014 č. j. 13 Co 436/2013-251 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 8. 2013 č. j. P 236/2013-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jimiž měla být porušena ústavně zaručená práva její i jejího nezletilého syna, a to konkrétně právo na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva dle čl. 3 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (nejlepší zájem dítěte a právo dítěte na nezbytnou životní úroveň).
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o úpravu práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů, přičemž napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov bylo rozhodnuto o tom, že nezletilý syn stěžovatelky a jejího manžela se svěřuje do výchovy stěžovatelky (výrok I.), o povinnosti otce nezletilého syna přispívat na jeho výživu částkou 17.000 Kč měsíčně (výrok II.), o dluhu otce na výživném (výrok III.), o úpravě styku otce s nezletilým synem v průběhu celého kalendářního roku (výrok IV.) a o nákladech řízení (výrok V.). Okresní soud rozhodl po provedeném dokazování, jež zahrnovalo mimo jiné zprávy o výdělku obou rodičů od jejich zaměstnavatelů, daňové přiznání otce za rok 2012, doklady o nákladech obou rodičů, výchovnou zprávu opatrovníka nezletilého a lékařské zprávy o stavu nezletilého, který má kombinované postižení (stupeň závislosti IV - úplná závislost). Proti rozhodnutí okresního soudu se stěžovatelka i otec nezletilého bránili odvoláními; otec brojil proti určené výši výživného, stěžovatelka proti výrokům II. až V. napadeného rozhodnutí, přičemž zejména namítala nedostatečnou výši stanoveného výživného a žádala o změnu úpravy styku nezletilého syna s otcem v období Vánoc. Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že stanovil povinnost otce přispívat na výživu nezletilého počínaje dnem 1. 2. 2013 částkou 13.000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 1. 2014 částkou 8.000 Kč měsíčně, ve výroku III. tak, že nově rozhodl o dluhu otce na výživném, a ve výroku IV. v jeho napadené části tak, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilým každý rok od 25. 12. 12,00 hod. do 28. 12. 17,00 hod. Dále krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud po doplnění dokazování shledal za přiměřené výživné pro nezletilého v nižší částce, a to i při zohlednění aktuálního poklesu příjmů otce v roce 2014, a co do úpravy styku otce s nezletilým v době vánočních svátků zohlednil odvolací návrh stěžovatelky, proti němuž otec nezletilého neměl žádných výhrad.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu ze strany obecných soudů v dané věci, a to především majetkových poměrů otce, který zřejmě disponuje vyššími finančními prostředky, než jak bylo v řízení zjištěno, navíc nebyly blíže posouzeny jeho údajné výdaje a v neposlední řadě ani rozsah jeho osobní péče o nezletilého. Podle stěžovatelky postupoval krajský soud při stanovení výše výživného krajně formalistickým způsobem, a to konkrétně při hodnocení vlivu postižení nezletilého na nezbytné náklady na jeho výživu a výchovu, jeho odůvodněných potřeb (včetně zájmu na vytváření úspor do budoucna) i výdajů a náročnosti péče o něj, která je po časové i finanční stránce vyšší než v případě péče o zdravé děti stejného věku. Krajský soud tak při stanovení výše výživného nerespektoval pravidla, že životní úroveň dítěte má být srovnatelná s životní úrovní rodiče a že výživné má postačovat k zabezpečení odůvodněných potřeb dítěte; naopak mechanicky aplikoval tabulku Ministerstva spravedlnosti pro stanovení výše výživného pro dítě (stěžovatelka sama přitom navrhovala stanovení výživného ve výši 23.500 Kč měsíčně). Mimoto stěžovatelka považuje rozhodnutí krajského soudu také za nepřezkoumatelné, a to především co do stanovení výše výživného. Podobnými vadami jako napadené rozhodnutí krajského soudu pak podle stěžovatelky trpí rovněž napadené rozhodnutí okresního soudu.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. P 236/2013, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka svými námitkami míří jednak proti vadám odůvodnění (nepřezkoumatelnosti) napadeného rozhodnutí krajského soudu a jednak, a to zejména, proti v řízení zjištěnému skutkovému stavu, respektive hodnocení důkazů ze strany obecných soudů (krajského soudu). Podle Ústavního soudu rozhodnutí krajského soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné, krajský soud naopak své rozhodnutí ve všech jeho výrocích dostatečně a srozumitelně odůvodnil, bez logických rozporů namítaných stěžovatelkou, přičemž se konkrétně zabýval i nezbytnými měsíčními náklady na nezletilého a jeho odůvodněnými potřebami.
8. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tedy sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených či i nenavržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stěžovatelčiny námitky nesvědčí. Ústavní soud zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů polemizuje především proto, že je považuje za věcně nesprávná, neboť sama by výživné pro syna stanovila v mnohem vyšší částce než obecné soudy. Její nesouhlas se závěry obecných soudů (krajského soudu) však bez dalšího nemůže znamenat, že by v daném řízení došlo k excesivnímu pochybení obecných soudů, majícímu ústavněprávní relevanci. Jinak řečeno, stěžovatelkou uváděné námitky by snad mohly hrát roli v řízení před obecnými soudy, v rámci instančního přezkumu, ovšem nenaznačují porušení jejích základních práv (ani základních práv nezletilého); Ústavní soud připomíná, že především ústavně zaručené právo na spravedlivý proces negarantuje, že v řízení bude vydáno z pohledu stěžovatelky "správné" rozhodnutí, ale toliko to, že v řízení budou respektována určitá základní procesní pravidla zajišťující jeho spravedlnost. A ta v řízení před obecnými soudy v dané věci respektována byla.
10. Ústavní soud tak může toliko konstatovat, že napadená rozhodnutí obou soudů, tedy i krajského soudu, obsahují uspokojivá odůvodnění, která jsou srozumitelná, logická a celkově pohledem požadavků na spravedlivý proces dostačující. Krajský soud ani nepřistoupil k určení výše výživného mechanicky dle metodické pomůcky (tabulky) Ministerstva spravedlnosti, ale pouze na podporu svého rozhodnutí o výši výživného poukázal na jeho soulad s doporučením ministerstva. Ústavní soud též nemá důvod domnívat se, že by soudy nedostály vyšetřovací zásadě uplatňující se v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé a rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu; výsledné skutkové a právní závěry obecných soudů pak Ústavní soud - za situace, že nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu - není oprávněn přezkoumávat.
11. Ústavní soud též připomíná, že stěžovatelka může kdykoli podat návrh na zvýšení výživného pro nezletilého, pokud bude mít za to, že došlo ke změně poměrů (§909 a §922 odst. 1 část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a to třeba i v souvislosti s tvrzeným podílem otce na společnosti s ručením omezeným (kterážto námitka je jinak v nynějším řízení nepřípustná, neboť nebyla uplatněna již v řízení před obecnými soudy, ať už z jakéhokoli důvodu).
12. Ústavní soud shrnuje, že v napadených rozhodnutích okresního soudu a krajského soudu neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance, obecné soudy neporušily stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces, jakož ani jiná její ústavně zaručená práva. Podanou ústavní stížnost tudíž odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu