ECLI:CZ:US:2015:1.US.3106.14.1
sp. zn. I. ÚS 3106/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kováře, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem Rašínova 68, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. 21 Cdo 1033/2014-378, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2013 č. j. 27 Co 407/2013-346 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 9. 2013 č. j. 40 C 160/2008-316 ve výroku II., spojené s návrhem na vyslovení protiústavnosti ustanovení §202 odst. 1 písm. i) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně v uvedeném rozsahu, neboť jimi podle něj bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a odpovídajících ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ústavní stížnost stěžovatel spojil též s návrhem na vyslovení protiústavnosti ustanovení §202 odst. 1 písm. i) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [podle stěžovatele není již možné podat návrh na zrušení uvedeného ustanovení, neboť bylo nahrazeno ustanovením §202 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2014].
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení o zaplacení částky 43.067.746,17 Kč s příslušenstvím, jíž se stěžovatel domáhá jako žalobce po několika žalovaných (uvedená částka má být povětšinou uspokojena z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí). Okresní soud ve Zlíně napadeným rozhodnutím zamítl tři návrhy stěžovatele na přerušení řízení, přičemž ústavní stížností dotčený výrok II. se týkal návrhu na přerušení řízení, který stěžovatel odůvodňoval poukazem na probíhající řízení před Nejvyšším soudem, v němž se tento podle stěžovatele bude jako předběžnou otázkou zabývat otázkou promlčení pohledávek stěžovatele za jedním ze žalovaných. V tomto usnesení okresního soudu byl stěžovatel poučen, že proti němu není odvolání přípustné podle §202 odst. 1 písm. i) občanského soudního řádu, ve znění tehdy účinném. Nehledě na to stěžovatel usnesení okresního soudu (ve výrocích II. a III.) napadl odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením, jímž stěžovatelovo odvolání odmítl jako nepřípustné [dle §202 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů]. Toto rozhodnutí krajského soudu obsahuje poučení o možnosti podat proti němu dovolání. V souladu s tím stěžovatel dovolání podal, přičemž Nejvyšší soud jej ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost [§238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013].
3. Podle stěžovatele se obecné soudy v dané věci dopustily závažné nesprávné interpretace a aplikace norem podústavního práva - konkrétních ustanovení občanského soudního řádu, čímž v důsledku zasáhly do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel má za to, že všechny tři obecné soudy v zásadě měly vyhovět jeho podáním, tedy návrhu na přerušení řízení a následným opravným prostředkům (odvolání potud, pokud směřovalo proti výroku II. usnesení okresního soudu). To však neučinily, aniž by se se stěžovatelovou argumentací řádně vypořádaly. Nejvyššímu soudu stěžovatel dále vytýká, že jeho dovolání posoudil jako nepřípustné, ačkoli v rozhodnutí krajského soudu coby soudu odvolacího byl stěžovatel poučen o možnosti jeho podání. V neposlední řadě stěžovatel namítá protiústavnost ustanovení §202 odst. 1 písm. i) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013, které nepřipouští podání odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na přerušení řízení, na rozdíl od usnesení, kterým se řízení přerušuje.
4. Stěžovatel svou ústavní stížnost později doplnil, a to námitkou porušení svého práva na zákonného soudce jednak v řízení u Nejvyššího soudu, kde jeho dovolání nejprve byla přidělena spisová značka 32 Cdo 1033/2014, tudíž o něm měl rozhodovat jiný senát (v jiném složení soudců); a jednak v řízení u okresního soudu, a to pro netransparentní přidělení věci konkrétnímu soudci.
5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je zčásti opožděná.
6. Podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. V projednávaném případě bylo v souvislosti se stěžovatelovým návrhem na přerušení řízení takovým rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva napadené usnesení okresního soudu, neboť proti němu, včetně jeho výroku II., nebylo přípustné odvolání. Toto usnesení bylo přitom stěžovateli doručeno dne 20. 9. 2013, jak Ústavní soud zjistil dotazem u Okresního soudu ve Zlíně. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti výroku II. usnesení okresního soudu tak v daném případě marně uplynula dne 20. 11. 2013, zatímco ústavní stížnost byla podána až dne 22. 9. 2014, a tudíž - v daném rozsahu - opožděně.
8. Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti, tj. pokud směřuje proti napadeným usnesením Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, bylo shledáno, že splňuje zákonné formální náležitosti. Ústavní soud tedy zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v daném rozsahu zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Žádné takové pochybení obecných soudů však ve stěžovatelově případě shledáno nebylo.
12. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže založit v rozporu se zákonem přípustnost opravného prostředku [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269), všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Nejvyšší soud tedy při odmítnutí stěžovatelova dovolání postupoval na základě jasného kogentního ustanovení [§238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013], jakékoliv jiné procesní řešení ze zákona zjevně nepřipadalo v úvahu. Nemožnost klást stěžovateli k tíži nesprávné poučení odvolacího soudu se projevuje jen do té míry, že Ústavní soud považuje za zachovanou lhůtu k podání ústavní stížnosti proti usnesení odvolacího soudu (krajského soudu), respektive její počátek odvíjí od doručení rozhodnutí o dovolání, byť toto dovolání nebylo vyčerpáno řádně (srov. například usnesení sp. zn. II. ÚS 2240/14 ze dne 16. 12. 2014).
13. Ústavní soud neshledal, ani že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. V souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu platným v době podání stěžovatelova dovolání (dostupný z http://www.nsoud.cz) bylo toto přiděleno senátu 21, neboť ten je příslušný rozhodovat ve věcech, v nichž se rozhodná otázka týká zástavního práva, tak jako věc stěžovatele; obsazení tříčlenného senátu, který vydal ústavní stížností napadené usnesení, pak rovněž odpovídá tomuto rozvrhu práce. Ostatně i ze stěžovatelem přiložené informace o průběhu řízení z webové služby infoSoud, zřízené Ministerstvem spravedlnosti, je zřejmé, že dovolání bylo přiděleno senátu 21 s obecným šestičlenným složením, z něhož trojice soudců vydala napadené rozhodnutí. Spisovaná značka 32 Cdo 1033/2014, pod níž je na službě infoSoud stěžovatelovo dovolání rovněž dohledatelné (vedle sp. zn. 21 Cdo 1033/2014), představuje zřejmě administrativní chybu, která nemůže mít vliv na zachování stěžovatelova práva na zákonného soudce v daném případě.
14. Pokud pak jde o napadené usnesení krajského soudu, i zde platí, že krajský soud neměl jinou procesní možnost než stěžovatelovo odvolání odmítnout, neboť to bylo proti napadenému rozhodnutí okresního soudu ze zákona výslovně vyloučeno. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na argumentaci stěžovatele o protiústavnosti dotčeného ustanovení §202 odst. 1 písm. i) občanského soudního řádu ve znění tehdy účinném, ovšem neztotožnil se s ní, a tak nepostupoval dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Je přitom zcela na vlastním posouzení samotného soudu (soudce), zda konkrétní zákon je - podle něj - rozporný s ústavním pořádkem, či ne; účastník řízení si postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy nemůže vynutit.
15. Ústavní soud tak shrnuje, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež ústavní stížnost v tomto rozsahu musela být odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v rozsahu, v němž ústavní stížnost směřovala proti výroku II. napadeného usnesení Okresního soudu ve Zlíně, musela být ze shora uvedených důvodů odmítnuta jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
16. Ke stěžovatelovu návrhu na vyslovení protiústavnosti ustanovení §202 odst. 1 písm. i) občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013, Ústavní soud konstatuje, že tento má v souladu s §74 zákona o Ústavním soudu toliko akcesorickou povahu, a tedy sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud jej tudíž odmítl jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu