ECLI:CZ:US:2015:1.US.3170.14.1
sp. zn. I. ÚS 3170/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Dohodila, zastoupeného JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem, se sídlem Veverkova 1343/1, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2450/2014 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2013 č. j. 26 Co 291/2013-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli jako povinnému v návaznosti na jeho návrh na zastavení a na odklad exekuce. Krajský soud k odvolání stěžovatele napadeným rozhodnutím potvrdil předchozí usnesení soudního exekutora o zastavení řízení o návrzích stěžovatele na zastavení exekuce a o odmítnutí jeho návrhu na odklad exekuce. Krajský soud rozhodnutí soudního exekutora posoudil jako správné, přičemž zejména shodně s ním zdůraznil, že stěžovatel svůj návrh na zastavení exekuce opírá o tvrzení, že exekuovanou pohledávku uhradil ještě před vydáním exekučního titulu, což ovšem jednak není zákonným důvodem pro zastavení exekuce a jednak jde o opakovanou námitku, kterou se zabývaly již Okresní soud v Hradci Králové i Krajský soud v Hradci Králové ve svých předchozích rozhodnutích v dané věci. Proti popsanému rozhodnutí krajského soudu stěžovatel podal dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro vady v obligatorních náležitostech dovolání.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel opět zdůrazňuje, že exekuovanou pohledávku, přiznanou oprávněnému rozhodnutím nalézacího soudu z roku 2009, uhradil již v roce 2002, což také tvrdil v nalézacím řízení, v němž ovšem nalézací soud jeho argumentaci nevzal v úvahu a nevypořádal se s ní, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. To pak podle něj porušil i krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, přičemž v daném řízení navíc byla porušena i zásada rovnosti, a to poskytnutím větší ochrany majetkových práv věřiteli nežli dlužníkovi. Krom toho stěžovatel za protiústavní považuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť podle něj podané dovolání obsahovalo všechny obligatorní náležitosti.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Žádné takové pochybení obecných soudů však ve stěžovatelově případě shledáno nebylo - Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že se v nynějším případě mohl zabývat rozhodováním obecných soudů toliko v exekučním řízení, nikoli v předcházejícím nalézacím řízení. V ústavní stížnosti stěžovatel jen opakuje svá tvrzení přednesená již v řízení před obecnými soudy (respektive soudním exekutorem), která však z jejich strany byla podrobně, srozumitelně a přesvědčivě vypořádána. Pouhý nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti, přičemž ani stěžovatel sám své stížnostní argumentaci nedodává žádný ústavněprávní rozměr. S ohledem na princip právní jistoty nelze umožnit, aby řádně vydaná a pravomocná rozhodnutí obecných soudů podléhala revizi bez jakéhokoli časového omezení - jejich revize je tak možno dosáhnout jen při uplatnění prostředků v rámci nalézacího řízení, a naopak v případném následném exekučním řízení - i s ohledem na efektivnost výkonu rozhodnutí (exekuce) - již není namístě zkoumat skutkový stav původní věci, ale toliko vykonat rozhodnutí vydané na základě dříve zjištěného skutkového stavu, při zohlednění okolností vzniknuvších po vydání tohoto nalézacího rozhodnutí (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 2883/11 ze dne 26. 7. 2012, všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel tedy v exekučním řízení nemůže zpochybňovat, ba dokonce revidovat, svůj neúspěch v řízení nalézacím.
8. Ústavní soud tak uzavírá, že projednávaný případ nedosáhl ústavněprávní relevance, což je třeba vztáhnout na obě napadená rozhodnutí obecných soudů. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu