ECLI:CZ:US:2015:1.US.3214.15.1
sp. zn. I. ÚS 3214/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudce Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FVE Dubčany, s. r. o., se sídlem Praha 5 - Slivenec, U Habeše 800/11, právně zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem České Budějovice, Heydukova 505/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 9 Afs 327/2014-29 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2014 č. j. 15 Af 346/2012-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 11. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatelka vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu v obci Dubčany. Vyrobenou elektrickou energii dodává do distribuční sítě společnosti ČEZ distribuce, a. s., a to za cenu určenou cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu. Předmětem sporu se stala platba za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období od června do prosince roku 2011, neboť plátce daně stěžovatelce uhradil nižší částky, než bylo fakturováno s ohledem na povinnost z platby srazit odvod z elektřiny ze slunečního záření dle §7a zákona č. l80/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen "zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů"). Stěžovatelka jako poplatník daně podala proti postupu společnosti ČEZ Distribuce, a. s., jako plátci daně stížnost dle §237 odst. 3 daňového řádu. Finanční úřad v Děčíně stížnost zamítl s tím, že plátce daně postupoval v souladu se zákonem, a proto je stížnost nedůvodná. Finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně. Stěžovatelka se tedy žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhala zrušení zamítavého rozhodnutí finančního ředitelství. Žaloba stěžovatele byla Krajským soudem v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítnuta jako nedůvodná. Rovněž kasační stížnost stěžovatele byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá (shodně jako v ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 2944/15), že si je při znalosti judikatury rozšířeného pléna Nejvyššího správního soudu i judikatury Ústavního soudu vědoma toho, že tyto soudy nedopřávají sluchu těm stěžovatelům, kteří se v otázce solárního odvodu ubírají cestou stížnosti na postup plátce daně a následnou žalobou ve správním soudnictví. Stěžovatelka nicméně předem své stížnosti výslovně uvádí, že se s touto dřívější judikaturou neztotožňuje a hodlá s ní věcně polemizovat. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře výslovně připustil možnost provádění dokazování o možném rdousícím efektu v řízení o stížnosti na postup plátce daně, případně v následném soudním řízení. Stěžovatelka se však v současné době v důsledku pasivity normotvůrce nachází ve zcela bezvýchodné situaci, neboť obecné soudy všech stupňů jen hledají způsob, jakým by podstatu věci, kterou stěžovatelka a jí podobné subjekty soudům předkládají, řešit nemusely, neboť de facto neexistuje způsob, jak se aktuálně povinnosti strpět rdousící solární odvod bránit. Tento přehnaně formalistický přístup obecných soudů je z pohledu stěžovatelky v přímém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka odkazuje na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015 a z nich vyvozuje, že by jí mělo být vyhověno, protože projednávaný případ stěžovatelky je vzhledem k nejisté návratnosti její investice (kdy doba návratnosti se bude pohybovat minimálně v rozpětí 20 - 25 let) a vzhledem k likvidačním účinkům (rdousícímu efektu), které na majetkovou podstatu stěžovatelky současná úprava solárního odvodu má a nadále mít bude, právě tím specifickým případem, u něhož mělo být v rámci soudního přezkumu posouzeno, jakým způsobem solární odvod do majetkové podstaty stěžovatelky zasáhl. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy byly povinny a měly v rámci rozhodování zohlednit tvrzení stěžovatelky a jí navržené důkazy o protiústavnosti odvodu a jeho likvidačním dopadu na osobu stěžovatelky, tedy celou věc řádně projednat a rozhodnout o ní. Je naprosto evidentní, že pokud stěžovatelka v důsledku zásahu státu není schopna docílit státem patnáctileté garantované doby návratnosti její investice, pak institut posečkání daně či rozložení daně do splátek, tedy odklad placení daní, které budou jen zaplaceny později, na této skutečnosti ničeho nezmění. Pokud by byla stěžovatelka bývala věděla, že státem garantovaná doba návratnosti její investice není reálná a že není reálná proto, že stát za chodu změní podmínky, obnovitelné zdroje energie by zcela jistě nebyly tou oblastí, do které by stěžovatelka svou investici vložila.
4. Po přezkoumání obou napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to ze shodných důvodů, jako v případě ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 2944/15, jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2015 odmítnuta.
5. Ústavní soud předně připomíná, že problematikou "solárního odvodu" se ve své judikatuře již obsáhle zabýval a na vyřčených závěrech nemá co měnit. Takto předně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz) ve vztahu k samotné ústavnosti zákonem stanovené povinnosti "solárního odvodu" vyzdvihl, že "volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu." Dále k okolnostem, za nichž nemusí být solární odvod ze strany státu požadován, uvedl, že "nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn." Rovněž tak konstatoval, že "je povinností správce daně vytvořit koordinované praktické postupy směřující v odůvodněných případech k odvodu výběrem, nikoliv srážkou, ze strany plátce odvodu, a to s cílem umožnit daňovému poplatníkovi přístup k institutům posečkání, rozložení úhrady daně na splátky či prodloužení lhůty k podání vyúčtování."
6. Uvedené Ústavní soud doplnil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž řešil typově obdobný případ jako nyní projednávanou věc. V tomto nálezu se Ústavní soud obšírně zabýval tím, zda není v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (a též další judikaturou Ústavního soudu) současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítly posuzovat rdousící efekt "solárního odvodu" na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních dle ustanovení §237 daňového řádu, tj. v rámci stížností na postup plátce daně. Dospěl však k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu".
7. V tomto rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil, že v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně může správce daně přezkoumat pouze postup plátce daně z hlediska dodržení zákonných norem. V případech solárního odvodu to konkrétně znamená, že je oprávněn pouze posoudit, zda při jeho srážce byla dodržena ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Tento zákon přitom z hlediska osvobození od solárního odvodu v ustanovení §7d, účinném do 29. 5. 2012, stanovil, že "od odvodu je osvobozena elektřina vyrobená ze slunečního záření ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW, která je umístěna na střešní konstrukci nebo obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované v katastru nemovitostí." Další výjimky ze solárního odvodu, na základě kterých by byl poplatník, respektive plátce odvodu, své zákonné povinnosti zproštěn, zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů neobsahoval, což ostatně zmínil Ústavní soud již v nálezu Pl. ÚS 17/11. Za této situace tedy institut stížnosti na postup plátce daně neumožňoval individuální přístup k dotčeným výrobcům elektřiny ze slunečního záření zasažených rdousícím efektem, neboť zákon nepředvídal možnost neplacení solárního odvodu z důvodu masivního zásahu do majetkové podstaty poplatníka. Opačný výklad by byl ve značném rozporu s dikcí příslušných ustanovení daňového řádu a ve své podstatě by překračoval meze akceptovatelné interpretace právních norem. Takto by soudní moc (včetně Ústavního soudu) dávala plátci daně oprávnění, která mu mohou být dána pouze zákonem samotným, přičemž nemožnost takové, contra legem jdoucí, interpretace, nemůže být ospravedlněna ani odkazem na předchozí výzvy Ústavního soudu k ochraně vlastnického práva při solárním odvodu v některých specifických případech. Jeho apel na případné zhodnocení rdousícího efektu na provozovatele fotovoltaických elektráren tak nemůže být chápán jako výzva soudní moci k "ohýbání" a nepřiměřené interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu, nýbrž jako apel na zákonodárce a výkonnou moc k přijetí a aplikaci takové právní úpravy, jež by umožňovala v některých případech zohlednit skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad. Není však úkolem Ústavního soudu, aby finanční správě přesně určoval, jakými způsoby a metodami naplní dříve vymezené ústavní limity, pokud daného cíle dosáhne a pokud zvolené metody budou ústavně konformní (zejména z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti a proporcionality), tedy zda v konkrétním případě je namístě např. posečkání (§156 daňového řádu) anebo prominutí daně (§259 daňového řádu). Je ale nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně, řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná.
8. Dále Ústavní soud v citované judikatuře uvedl, že "solární odvod" lze zajisté považovat za daň či poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, přičemž z hlediska ústavnosti jeho výběru je klíčové, zda byl vybrán na základě a v souladu se zákonem, což v těchto typových případech bylo (viz také výše nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11). Podobně odmítl porušení práva svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jehož se navíc lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat jen v mezích zákonů, které ho provádějí. Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště dlouhodobých) akceptovat. Úkolem soudní moci tak není ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze posouzení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob.
9. Zároveň Ústavní soud ve svém výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 zopakoval, že v některých případech skutečně mohou být provozovatelé fotovoltaických elektráren v neúměrné míře zasaženi solárním odvodem, který by na ně měl likvidační dopad, a je proto na státních orgánech, aby přijaly adekvátní opatření zamezující v extrémních (a eventuálních) případech tomuto "rdousícímu" efektu. Zdůraznil však, že do této fáze případ stěžovatele doposud nedospěl, jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv a svobod dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát garantoval návratnost investic do těchto zdrojů. Za této situace tedy nelze dospět jednoznačně k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo stěžovatele (či stěžovatelů ve skutkově podobných případech), a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu zákonodárce pro stěžovatele výhodnou interpretací právních norem. Odmítl tak i námitky týkající se narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, stejně jako námitku denegatio iustitiae. Současný postup obecných soudů a daňových úřadů neshledal ani za svévolný, a proto Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost zamítl.
10. Ústavní soud po prostudování nyní projednávané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí neshledal, že by se tento případ odlišoval od případů již dříve Ústavním soudem rozhodnutých (viz především k samotné podstatě "solárního odvodu" nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a pak také dále nález sp. zn. II. ÚS 2216/14), a proto na jejich odůvodnění v plném rozsahu odkazuje. Ostatně přímo ve věci jiné stěžovatelky SE Dubčany, s. r. o., která však používá stejnou argumentaci jako stěžovatelka v tomto řízení, již Ústavní soud zaujal totožný názor ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 1471/15 ze dne 16. 6. 2015, přičemž neshledává žádný důvod od tohoto názoru se odchýlit.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
13. Se shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu