infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.12.2015, sp. zn. I. ÚS 3963/14 [ usnesení / UHLÍŘ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:1.US.3963.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2015:1.US.3963.14.1
sp. zn. I. ÚS 3963/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida ,soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o návrhu stěžovatele Václava Hasince, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. března 2014, č. j. 14 Co 135/2014-544, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce. 3. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal obnovy řízení do rozsudku Okresního soudu v Chomutově (dále také "soud prvního stupně") ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 9 C 40/2007, a do rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále také "odvolací soud") ze dne 13. 12. 2011, č. j. 14 Co 617/2010-418. Jeho podání však bylo nesrozumitelné, nebyl v něm určen zákonný důvod obnovy, nebyly označeny důkazy, které měly prokázat důvodnost obnovy, a nebyly uvedeny ani skutečnosti svědčící o včasnosti tohoto podání. 4. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2012, č. j. 9 C 40/2007-448, byl stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení tohoto usnesení odstranil vady svého podání. Současně byl poučen o možnosti odmítnutí návrhu, nebude-li řádně doplněn. Výzva byla stěžovateli doručena dne 25. 5. 2012, stěžovatel na ni nijak nereagoval a podání nedoplnil. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 25. 6. 2012, č. j. 9 C 40/2007-455, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2012, č. j. 9 C 40/2007-455, návrh stěžovatele odmítl. 5. Stěžovatel usnesení soudu prvního stupně napadl odvoláním. V něm zejména uvedl, že ke zmeškání lhůty nedošlo a že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadami. 6. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 14 Co 135/2014-544, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že napadené usnesení nevydala vyloučená soudkyně a v řízení nedošlo ani k jiným vadám. K tvrzenému nezmeškání lhůty dodal, že její počátek nelze vázat na den vyzvednutí výzvy ze stěžovatelem užívané schránky. Písemnost se podle odvolacího soudu podle §50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, považuje za doručenou vhozením do schránky, bez ohledu na to, zda a kdy si adresát písemnost ze schránky vyzvedne a seznámí se s jejím obsahem. Z doručenky plyne, že výzva soudu prvního stupně byla do stěžovatelem užívané schránky vhozena dne 25. 5. 2012, tímto dnem proto počala běžet lhůta stanovená pro odstranění vad. Stěžovatelova žádost o ustanovení zástupce pro řízení byla soudu prvního stupně doručena až po vydání usnesení o odmítnutí návrhu. 7. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, č. j. 28 Cdo 3571/2014-560, odmítnuto. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, jímž mělo být zasaženo do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces. 9. Stěžovatel uvádí, že odmítnutí návrhu pro formální nedostatky, tím spíše v případě žaloby, kterou nelze podat opakovaně, by nemělo být prostředkem první volby umožňujícím vyřazení návrhů psaných laikem, ale naopak prostředkem krajním, a to pouze v případě, že návrh skutečně nelze meritorně projednat. V této souvislosti stěžovatel odkázal na dřívější rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu. Současně uvedl, že ke svému návrhu na obnovu řízení připojil listiny, není proto správný závěr odvolacího soudu o absenci důkazů. 10. Argumentace stěžovatele byla zaměřena i na postup Nejvyššího soudu, byť jeho usnesení o odmítnutí dovolání nebylo ústavní stížností přímo napadeno. Uvedl, že dovolání bylo projednáno pouze formálně, bez přezkoumání vznesených otázek. 11. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. 12. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníka řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten uvedl, že stěžovatel své podání o nedostatky nedoplnil, ač byl řádně vyzván, měl dostatek příležitostí tak učinit a byl poučen o následcích. K tvrzení stěžovatele o přiložení listinných důkazů k návrhu na obnovu řízení dodal, že tyto důkazy stěžovatel označil již v původním řízení a odvolací soud se jimi v pravomocně skončeném řízení zabýval. 13. Stěžovatel v rámci repliky uvedl, že stanovisko i postup odvolací soudu je nutno posuzovat v širším kontextu. Zejména zdůraznil, že v rozhodné době nebyl zastoupen advokátem. Dne 25. 6. 2012 proto požádal soud prvního stupně o ustanovení právního zástupce z řad advokátů. K absenci právního zastoupení dále uvedl, že tato skutečnost vyvolává nutnost podrobného poučení o tom, jak má navrhovatel vady návrhu odstranit. Tomuto nároku proto nemůže vyhovět běžné poučení, které bylo stěžovateli doručeno soudem prvního stupně. Replika se dále soustředí na tvrzenou vadu spočívající v rozhodnutí bez nařízení jednání, na němž by stěžovatel byl schopen případné nejasnosti vysvětlit. Z obsahu repliky dále vyplývá přesvědčení stěžovatele, že postup soudu byl ovlivněn i jeho postojem vůči stěžovateli, jenž dne 6. 6. 2012 podal stížnost na postup v řízení, v níž se dožadoval nařízení jednání, a dne 25. 6. 2012 podal zmíněnou žádost o ustanovení právního zástupce. K věcné stránce stěžovatel uvedl, že obsah jeho návrhu byl takový, že z něj bylo možno dovodit základní náležitosti žaloby na obnovu řízení. Tím, že se soudy nesoustředily na skutečný obsah, došlo z jejich strany k nepřípustnému formalismu. 14. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřením účastníka řízení, replikou stěžovatele a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. 15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. 16. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit. 17. Podstata ústavní stížnosti se soustředí na jedinou otázku podústavního práva, a to zda návrh stěžovatele splňoval obsahové náležitosti žaloby na obnovu řízení, či nikoliv, příp. zda se obecné soudy při hodnocení splnění těchto náležitostí dopustily nepřípustného formalismu. 18. Z usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 5. 2012, č. j. 9 C 40/2007-448, vyplývá, v čem podání stěžovatele nevyhovovalo zákonným požadavkům na formulaci a obsahové vymezení žaloby na obnovu řízení. Z obsahu výzvy vyplývá podrobné rozvedení jednotlivých nedostatků, včetně poučení stěžovatele, v čem je nutno návrh doplnit, a zdůraznění, že v případě neodstranění těchto nedostatků bude moci být návrh odmítnut. Takto formulovaná výzva splňuje požadavky na poučení ze strany soudu i osobám bez právního vzdělání nezastoupeným právním zástupcem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel na tuto výzvu v řádně vypočtené a obecnými soudy posouzené lhůtě vady neodstranil, neměl soud prvního stupně jinou možnost než návrh odmítnout. Tento postup byl podroben přezkumu odvolacího soudu, který se mimo jiné věnoval i možnosti vydání rozhodnutí bez nařízení jednání, jiným případným vadám řízení i tvrzeným novým důkazům na straně stěžovatele. Ústavní soud se s jeho vypořádáním s námitkami stěžovatele ztotožňuje. Stejně tak lze učinit závěr, že obecné soudy se nedopustily nepřípustného formalismu, neboť vady a nedostatky stěžovatelova návrhu skutečně neumožňovaly jeho řádné projednání. 19. Ústavní soud proto souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výsledek řízení o návrhu stěžovatele je způsoben stěžovatelovou nečinností, nikoliv pochybením obecných soudů. Stěžovatel měl na odstranění vad návrhu lhůtu 20 dnů, z obsahu podání je navíc zřejmé, že jím tvrzené důvody obnovy mu byly známy nejméně tři měsíce před podáním návrhu. Za tuto dobu měl dostatečný časový prostor pro řádnou formulaci návrhu, příp. pro udělení plné moci právnímu zástupci. 20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ze strany obecných soudů nedošlo k žádnému zásahu do základních práv či svobod stěžovatele. 21. Ústavní soud závěrem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního. 22. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. prosince 2015 Ludvík David v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2015:1.US.3963.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 3963/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 23. 12. 2015
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 12. 2014
Datum zpřístupnění 18. 1. 2016
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodaj Uhlíř David
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §50, §232, §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík obnova řízení
lhůta/zmeškání
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-3963-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 90967
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18