ECLI:CZ:US:2015:1.US.4013.14.1
sp. zn. I. ÚS 4013/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. T., zastoupené JUDr. Kateřinou Preiningerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 302/2014-454 ze dne 21. října 2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 443/97-402 ze dne 19. května 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelce byla výše označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 uložena povinnost přispívat na výživu zletilé dcery částkou 3 000 Kč měsíčně. Zároveň soud rozhodl o tom, že je stěžovatelka povinna dceři uhradit ve splátkách i dlužné výživné z let 2011 až 2014 v celkové výši 82 500 Kč. Obvodní soud v řízení zjistil, že dcera stěžovatelky (v té době nezletilá) byla do roku 2011 v její péči. V průběhu tohoto roku byla hospitalizována v psychiatrické nemocnici, kde se léčila ze závislosti na drogách. Po ukončení hospitalizace podle svého přání odešla k otci, bydlela u babičky ze strany otce a k němu jezdila na víkendy. Životní náklady dceři hradí otec, případně babička, se kterou se otec následně vyrovnává. Stěžovatelka do roku 2009 pracovala jako kadeřnice, poté však onemocněla boreliózou a z toho plynoucí zdravotní komplikace psychického i fyzického rázu doposud přetrvávají. Příjmy stěžovatelky tvoří doplatek na bydlení a příspěvek na živobytí (který jí byl v listopadu 2013 odejmut, protože na účtu disponovala částkou 300 000 Kč). Bydlí v družstevním bytě, členem družstva je její bratr, na kterého členská práva převedla v roce 2011 a kterému platí nájem 5 000 Kč. Dále soud zjistil, že stěžovatelka v roce 2011 prodala vybavení kadeřnictví za 92 000 Kč a chatu včetně pozemku za 1 100 000 Kč. Z částky za prodej chaty stěžovatelka podle své výpovědi splatila dluhy ve výši 800 000 Kč. Zbývajících 300 000 Kč zcela použila na úhradu životních nákladů (a podle výpovědi matky stěžovatelky též na koupi pozemku za garáží). Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že je v možnostech stěžovatelky přispívat na výživu dcery. Zdravotní stav stěžovatelky je sice nepříznivý, v případné práci jí však nebrání zcela. Stávající příjem stěžovatelky je nízký, kromě možnosti občasné práce soud však zohlednil i to, že životní úroveň stěžovatelky není s ohledem na výše uvedené příjmy z prodeje nemovitostí, vybavení kadeřnictví apod. nízká. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka, její dcera a otec dcery odvolali.
2. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu změnil tak, že snížil výživné, které je stěžovatelka povinna dceři hradit, na 2000 Kč od července roku 2014. Zároveň městský soud upravil výši a splátky dlužného výživného z let 2011 až 2014. Ve zbytku odvolání zamítl. Soud po doplnění dokazování zjistil, že stěžovatelka stále nepracuje, byla uznána invalidní pro invaliditu II. stupně, invalidní důchod jí však pro nesplnění zákonných podmínek přiznán nebyl. Dcera stěžovatelky ukončila studium střední školy maturitní zkouškou s vyznamenáním, v přijímacích zkouškách na právnickou fakultu a policejní akademii ovšem neuspěla. Účastní se proto denního pomaturitního kurzu cizího jazyka (včetně přípravy na přijímací zkoušky). Její životní náklady hradí z části babička (bydlení, stravu), z části otec (školné, bydlení a stravu následně hradí babičce). Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že pomaturitní kurz cizího jazyka a přípravný kurz přijímací zkoušky je řádným pokračováním přípravy na budoucí povolání. Vyživovací povinnost stěžovatelky by netrvala teprve tehdy, pokud by dcera v následujícím roce neuspěla u přijímacích zkoušek na školu, která by prokazatelně zvyšovala její budoucí uplatnění na trhu práce. Dále soud uvedl, že II. stupeň invalidity neznamená, že by stěžovatelka nebyla vůbec schopná výdělečné činnosti. V rozhodném období stěžovatelka obdržela finanční prostředky z prodeje chaty a zároveň se bez důležitého důvodu vzdala členství v bytovém družstvu ve prospěch bratra. Vyživovací povinnost zásadně předchází ostatním soukromoprávním závazkům, od peněz získaných prodejem chaty tak nelze odhlédnout jen kvůli tomu, že z nich stěžovatelce údajně nic nezbylo. Splacení dluhů stěžovatelka hodnověrným způsobem neprokázala; i kdyby se tak stalo, měla je splácet tak, aby zároveň mohla plnit svou vyživovací povinnost. Z těchto důvodů městský soud dospěl k závěru, že alespoň část finančních prostředků získaných prodejem nemovitosti musí být zohledněna při hodnocení životní úrovně stěžovatelky.
3. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozsudkům obvodního a městského soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Oba soudy podle stěžovatelky nedostatečně zjistily majetkové poměry otce. V řízení vycházely pouze z daňového přiznání za rok 2011, nijak blíže se nezabývaly tím, jakou částkou otec přispívá na výživu dcery stěžovatelky. Z dokazování vyplynulo, že náklady na živobytí hradí babička, se kterou se otec později vyrovnává. Soudy nezjistily, jakou konkrétní částkou otec babičce na výživu K. přispívá či zda vůbec může přispět, neboť z dokazování taktéž vyplynulo, že otec mimo jiné splácí hypotéku, s čímž mu babička pomáhá. Při stanovení výživného měly soudy přihlédnout k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje.
5. Stěžovatelka považuje za protiústavní způsob, jakým městský soud dospěl k výši výživného. Obvodní soud podle ní nezpochybnil, že peníze z prodeje nemovitosti vrátila známým. Oproti tomu městský soud bez dokazování vyhodnotil majetkové poměry stěžovatelky jinak. Výši výživného stanovil na základě vlastních domněnek a konstrukcí, které nemají oporu v provedeném dokazování. Při hodnocení životní úrovně bral v potaz částky, které stěžovatelka nemá k dispozici. Při doplnění dokazování stěžovatelku vyzval, aby prokázala vrácení jedné z půjček, aniž by stěžovatelku upozornil na to, že tyto pochybnosti má i ve vztahu k vracení i dalších půjček.
6. Stěžovatelka také lékařskými zprávami doložila svůj nepříznivý zdravotní stav a neschopnost práce, soudy v rozporu s tím, dospěly k závěru, že je schopna práce na částečný úvazek. Stejně tak soudy nesprávně hodnotily převod členského podílu v bytovém družstvu jako účelové zbavení se majetku, i když stěžovatelka prokázala, že členský podíl původně náležel jejímu bratrovi, kterému ho teď jen vrátila. Závěrem stěžovatelka zpochybnila význam pomaturitního kurzu pro přípravu na budoucí povolání, protože ze smlouvy o zajištění výuky neplyne, jaký jazyk má být vyučován. Stejně tak se soudy nezabývaly tím, kolik času dcera studiem tráví. Jde tak o mezeru v dokazování.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v odlišném náhledu na hodnocení důkazů o jejím zdravotním stavu a životní úrovni, stejně tak jako v odlišném náhledu na trvání vyživovací potřeby její zletilé dcery a způsob jejího zajištění ze strany otce. Stěžovatelka tak pokračuje ve své argumentaci, kterou neúspěšně uplatnila v civilním řízení a Ústavní soud staví do role dalšího stupně soustavy soudů. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.
11. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
12. Namítá-li stěžovatelka, že závěry o její životní úrovni nemají oporu v provedeném dokazování a soudy k nim dospěly pouze na základě vlastních konstrukcí, lze ji odkázat na nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593). Ústavní soud v něm mimo jiné konstatoval, že při posouzení majetkových poměrů rodičů je vždy nutné přihlédnout nejen k dosahovaným příjmům rodiče, ale též k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni. Oba soudy dostatečně vysvětlily, jak a z jakých důvodů životní úroveň stěžovatelky hodnotí a proč mají za to, že stěžovatelka vyživovací povinnost v určené výši plnit může. V tomto ohledu nelze z ústavního hlediska nic vytknout ani jejich závěru o stěžovatelčině schopnosti přivýdělku. Jak oba soudy uvedly a Ústavní soud ze soudního spisu ověřil, pracovní schopnost stěžovatelky je podle lékařských zpráv výrazně snížená, nikoliv zcela vyloučená.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014. V této věci se soud vyjadřoval k ústavní ochraně pro tzv. studium pro studium v případě, kdy existoval spor o to, zda lze vzdělávání na druhé střední škole bez souvislosti se vzděláváním předchozím (za existence pochybností o péči a píli na ně vynakládaných) stále ještě hodnotit jako soustavnou přípravu k budoucímu povolání. V projednávané věci se však skutkové okolnosti zcela liší: dcera stěžovatelky po úspěšném složení maturitní zkoušky neuspěla v přijímacích zkouškách na vysokou školu, podle zjištění soudů se na jejich složení opět připravuje v denním pomaturitním kurzu. Má-li stěžovatelka za to, že pomaturitní kurz k přípravě na budoucí povolání neslouží proto, že ve smlouvě o zajištění výuky není uveden vyučovaný jazyk, lze ji odkázat na obsah spisového materiálu, v němž je založeno potvrzení o studiu anglického jazyka. Podle smlouvy je navíc doplňkovou součástí výuky příprava na přijímací zkoušky i v dalších oblastech (mimo jiné i v oboru právo). Ze soudního spisu nevyplývá (a ani v ústavní stížnosti se neuvádí), že by stěžovatelka tyto skutečnosti v řízení před obecnými soudy zpochybnila. Za takového stavu nelze městskému soudu vyčítat, že se vyučovaným jazykem výslovně nezabýval. Své rozhodnutí soud řádně odůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatelky způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti a obecnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu