ECLI:CZ:US:2015:1.US.4060.14.1
sp. zn. I. ÚS 4060/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti, kterou podala stěžovatelka Oxana Vasilievna Völker, zastoupená Mgr. Petrem Šťastným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlova 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014 č. j. 30 Cdo 3000/2014-258, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2014 č. j. 18 Co 88/2014-239 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. ledna 2014 č. j. 22 C 259/2009-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. prosince 2014, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jednáním obecných soudů jí bylo upřeno její ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a byl porušen zákaz diskriminace z důvodu majetku podle čl. 14 Úmluvy a čl. 3 Listiny. Stěžovatelka současně ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2014 č. j. 18 Co 88/2014-239.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl usnesením ze dne 20. ledna 2014 č. j. 22 C 259/2009-223, že návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků se zamítá. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. března 2014 č. j. 18 Co 88/2014-239 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se stěžovatelce přiznává osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. září 2014 č. j. 30 Cdo 3000/2014-258 dovolání odmítl, neboť neobsahuje vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů a rovněž zpochybnila jejich odůvodnění. Městskému soudu v Praze vytýkala, že se dopustil nepřípustně extenzívního výkladu ustanovení §138 o. s. ř., de facto jí upřel její právo na přístup k soudnímu přezkumu prvoinstančního rozhodnutí, a to tím, že neshledal v jejím případě výjimečnou aplikaci možnosti úplného osvobození od soudních poplatků.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
6. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního se jedná jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem pro osvobození v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního, mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů.
7. Ústavní soud zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. Nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03, N 125/34 SbNU 281). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňovala již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Napadené usnesení Nejvyššího soudu mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09). Žádné pochybení v tomto smyslu nebylo Ústavním soudem zjištěno.
10. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že stěžovatelce se porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky nezdařilo doložit. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
11. Není-li ústavní stížnost způsobilá meritorního projednání, nelze ani vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, kterýžto pak - jako návrh akcesorický - nutně sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu