ECLI:CZ:US:2015:1.US.4070.14.1
sp. zn. I. ÚS 4070/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Luďka Zahradníka, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 601, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014 č. j. 25 Cdo 2222/2014-173, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. října 2013 č. j. 23 Co 400/2013-145 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. dubna 2013 č. j. 106 C 131/2011-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích domáhal po žalovaných zaplacení částky 52 460 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody spočívající v nákladech na právní zastoupení (přesahujících částku nákladů řízení přiznaných stěžovateli v exekučním řízení) ve výši 45 260 Kč a v nákladech na vypracování znaleckého posudku na ocenění nemovitosti ve výši 7 200 Kč. Uvedené náklady měly stěžovateli vzniknout podle jeho tvrzení v souvislosti exekucí, kterou nařídil Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 25. ledna 2010 č. j. 16 EXE 25034/2010-24, jež spočívala v odstranění terénních úprav na pozemcích v k. ú. Mikulovice u Pardubic, provedených stěžovatelem bez povolení stavebního úřadu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. září 2010 č. j. 22 Co 251/2010-64 bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut (z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněných k podání návrhu na nařízení exekuce) a oprávněným byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 3 100 Kč.
3. Okresní soud v Pardubicích žalobu rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 28 804 Kč. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, potvrdil; nákladový výrok změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit každému ze žalovaných náklady řízení před okresním soudem ve výši 14 155,50 Kč a co do nákladů řízení před odvolacím soudem, uložil stěžovateli povinnost nahradit každému ze žalovaných částku 7 679,50 Kč.
4. Stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť předmětem řízení před odvolacím soudem byly jednotlivé nároky ve výši 45 260 Kč a 7 200 Kč a přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013), byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku převyšuje.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal nesprávnost rozhodnutí dovolacího soudu a tvrdil, že učiněné závěry podle jeho názoru narušují rovnost jednotlivců a právní jistotu. Stěžovatel má za to, že oba nároky vycházejí ze stejného skutkového základu, aby byly nárokovány současně, a oba jsou nárokem na náhradu škody, přičemž byly způsobeny jedinou škodní událostí. Obecným soudům pak vytýkal, že neposkytly stěžovateli reálnou a efektivní ochranu jeho právu na ochranu vlastnictví. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 74/06, I. ÚS 3109/08, IV. ÚS 128/05, I. ÚS 60/01, III. ÚS 94/97, III. ÚS 351/04, Pl. ÚS 33/97 a Pl. ÚS 1/03.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti), neboť Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
8. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09). Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Nejvyšší soud posoudil nepřípustnost dovolání v souladu se svojí ustálenou judikaturou, přičemž své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním sice nepožívá ústavně právní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud je stát ve svém zákonodárství vytvořil tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07).
9. V posuzovaném případě stěžovatel uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení vzniklých mu v rámci exekučního řízení, a to nad rámec nákladů řízení soudem mu přiznaných. Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. podústavního práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právě z okolnosti, že zákonodárce nepovažoval rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč za rozhodnutí, která je třeba podřídit přezkumu dovolacího soudu, je nutno dovodit, že Ústavní soud přistoupí ke kasaci takovýchto rozhodnutí jen ve velmi závažných případech. Za situace, kdy podstata právních závěrů soudů z rozhodnutí jednoznačně vyplývá a napadená rozhodnutí navíc nejsou způsobilá přivodit stěžovateli závažné důsledky, se však o takovýto případ nejedná.
10. S ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů proto Ústavní soud zdůrazňuje, že aplikace a interpretace ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je věcí Nejvyššího soudu, a i když Ústavní soud nemusí souhlasit se všemi závěry obecných soudů, nedomnívá se vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o náklady řízení, že by věc dosáhla intenzity, nevyhnutelné pro ústavní - meritorní - rozměr přezkumu.
11. K širší opoře pro tento závěr je přiléhavé připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Nedosahuje-li pochybení, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny, důvod k zásahu Ústavního soudu zde není (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 679/05, III. ÚS 1325/08 a II. ÚS 1596/11).
12. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Stěžovatel v podstatě předkládá své vlastní představy o tom, jak by měly o nákladech řízení, které uplatnil, soudy rozhodnout. Ústavní soud přitom opakovaně zdůraznil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
13. Okresní soud v Pardubicích žalobu zamítl z důvodu, že samotné jednání žalovaných, kteří podali návrh na nařízení exekuce, nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy. Podle závěrů učiněných okresním soudem, nebylo prokázáno, že by ze strany žalovaných šlo o jednání s úmyslem a záměrem způsobit stěžovateli škodu, neboť ti ve výsledku usilovali o to, aby stěžovatel realizoval povinnosti uložené mu rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 11. května 2005, přičemž samotný návrh na nařízení exekuce stěžovateli žádnou škodu nezpůsobil.
14. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pak konstatoval, že v předmětné věci nejsou naplněny podmínky pro odpovědnost za škodu, ať již z hlediska ustanovení §424 a §415, případně z hlediska obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 občanského zákoníku. Pokud stěžovatel podle názoru odvolacího soudu uplatňoval (sice jako tvrzenou škodu) náklady exekučního řízení, ty mu nebyly přiznány, nemůže je proto požadovat nyní z titulu náhrady škody. Z uvedených důvodů odvolací soud přistoupil k potvrzení věcně správného rozsudku okresního soudu v odvoláním napadeném výroku I. podle ustanovení §219 o. s. ř.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy, neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
16. Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
17. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v judikatuře Ústavního soudu, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti citoval.
18. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že stěžovateli se porušení namítaných základních práv doložit nezdařilo. Lze proto shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele doložena nebyla a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu