ECLI:CZ:US:2015:1.US.508.15.1
sp. zn. I. ÚS 508/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Kühna, zastoupeného Mgr. Lukášem Smutným, advokátem se sídlem Hradec Králové, Resslova 1253/17a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014 č. j. 3 As 7/2014-21 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2013 č. j. 51 A 23/2013-21, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §125f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy a správními orgány
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně zaručených práv - mj. do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práv obhajoby podle čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dovolával zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014 č. j. 3 As 7/2014-21 byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2013 č. j. 51 A 23/2013-21, kterým došlo k zamítnutí žaloby stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 9. 9. 2013 sp. zn. KrÚ 15874/DS/2013/Er.
3. Odvolací správní orgán zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové, kterým bylo k odporu stěžovatele proti příkazu rozhodnuto dne 1. 7. 2013 pod sp. zn. P/900/2013/OS1/DvP o vině stěžovatele za správní delikt. Příkazem správního orgánu prvního stupně ze dne 24. 5. 2013 sp. zn. P/900/2013/OS1/DvP byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu").
4. Správního deliktu se stěžovatel podle názoru správních orgánů dopustil tím, že jako provozovatel vozidla nezajistil, aby byly při použití vozidla na pozemní komunikaci dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť bylo s daným vozidlem parkováno na chodníku, což bránilo mj. úklidu tohoto chodníku od sněhu. Správní orgán prvního stupně proto uložil stěžovateli povinnost k zaplacení pokuty ve výši 1 500 Kč a paušální náhrady nákladů řízení v částce 1 000 Kč.
5. Nejvyšší správní soud v rozsudku o zamítnutí kasační stížnosti stěžovatele konstatoval, že stěžovatel je vlastníkem vozidla, a z toho mu plynou i závazky soukromoprávního či veřejnoprávního charakteru. Úmyslem zákonodárce v souvislosti s právní úpravou správního deliktu podle ustanovení §125f odst. 1 zákona o silničním provozu bylo postihnout nastalý protiprávní stav, který byl způsoben provozem, resp. užíváním vozidla v rámci provozu na pozemních komunikacích. Objektivní forma odpovědnosti samotného provozovatele vozidla byla zakotvena zákonem proto, že provozovatel je jako vlastník vozidla z pohledu veřejného práva identifikovatelnou osobou, a protiprávní stav z provozu na pozemních komunikacích tedy nebude nepostihnut. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí poznamenal, že stěžovatel označil osobu řidiče vozidla, tento však uvedl, že vozidlo řídila osoba mu blízká, kterou ovšem neurčil. Pachatel přestupku proto nebyl znám.
II.
Obsah ústavní stížnosti
6. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že obecné soudy a správní orgány porušily princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, neboť nebylo prokázáno, že by byl skutek spáchán stěžovatelem. Stěžovateli byla uložena pokuta s odkazem na ustanovení §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, kterým je stanovena objektivní odpovědnost vlastníka vozidla za spáchání přestupku neznámou osobou. Daným postupem je přeneseno důkazní břemeno o osobě pachatele přestupku na vlastníka vozidla, což je ústavně nonkonformní.
7. Stěžovatel dále namítal, že byla porušena i základní zásada přestupkového práva, podle které je odpovědnost za spáchání přestupku spojena se zaviněním. V posuzovaném případě nebylo možno hodnotit k tíži stěžovatele, že osoba, již správnímu orgánu označil za pachatele přestupku a kterou poučil, jak se má na veřejné komunikaci chovat, spáchala přestupek. Stěžovatelem byla proto napadená rozhodnutí obecných soudů považována za protiústavní. Ustanovení §125f odst. 1 zákona o silničním provozu nebylo vyloženo ústavně souladně. Je proto otázkou i protiústavnost předmětné právní normy, kterou stěžovatel požadoval Ústavním soudem zrušit.
III.
Právní posouzení
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů (nebo jiných státních orgánů).
9. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
10. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených ve správním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů správními orgány a obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
11. Pochybení obecných soudů a správních orgánů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel. Obecné soudy řádně, logicky a na podkladě dostatečného důkazního stavu vyložily, proč neposoudily námitky stěžovatele proti správnímu rozhodnutí o vyslovení viny a sankce za spáchaný správní delikt jako důvodné.
12. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením daného případu a s hodnocením skutkového stavu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
13. Aplikace práva správními orgány a soudy nedosáhla (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Nadto je nutno uvést, že stěžovatel v obsahu ústavní stížnosti uplatnil argumenty, které již byly použity v řízení před obecnými soudy, jež námitky stěžovatele vypořádaly v souladu s principy spravedlivého procesu.
14. Ze všech řečených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
15. Se zřetelem ke skutečnosti, že návrh na zrušení ustanovení zákonného předpisu bylo možno v případě stěžovatele podat pouze spolu s ústavní stížností [§64 odst. 1 písm. e) a §74 zákona o Ústavním soudu], má předmětný návrh ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Musí být proto posuzován v kontextu s ústavní stížností. Ústavní soud tak návrh na zrušení ustanovení §125f zákona o silničním provozu podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu