ECLI:CZ:US:2015:1.US.809.15.2
sp. zn. I. ÚS 809/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o návrhu stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem v Hustopečích, Bratislavská 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014 č. j. 30 Cdo 2743/2014-221, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013 č. j. 28 Co 95/2013-178, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. října 2012 č. j. 14 C 121/2010-146, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která po doplnění splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaného čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, jehož se stěžovatel účastnil jako žalobce.
3. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, domáhal zaplacení částky 1 260 000 Kč z titulu nemajetkové újmy a částky 1 650 000 Kč jako náhrady škody. Svůj nárok zdůvodňoval nesprávným postupem Okresního soudu v Domažlicích v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 119/96.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2012, č. j. 14 C 121/2010-146, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že podle §32 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, platí, že nárok na náhradu škody se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu nemajetkové újmy se podle uvedeného zákona promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala skutečnost, s níž je vznik nemajetkové újmy spojen. Řízení před Okresním soudem v Domažlicích podle soudu prvního stupně trvalo od 2. 9. 1996 do 25. 9. 1998, a proto s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení ze strany žalované neshledal nárok stěžovatele jako důvodný, a to právě s ohledem na jeho promlčení.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uvedl, že řízení vedené u Okresního soudu v Domažlicích bylo skutečně vedeno od 2. 9. 1996, avšak nikoliv do 25. 9. 1998, nýbrž do 7. 12. 2009. Celková doba řízení tak měla činit 13 let a 97 dní, nikoliv pouze dva roky, jak dovodil soud prvního stupně.
6. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 15. 5. 2013, č. j. 28 Co 95/2013-178, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že žalobou v nyní souzené věci se stěžovatel domáhal zaplacení částek v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/1996. Na jednání dne 17. 10. 2012 soud prvního stupně usnesením vyloučil k samostatnému řízení nárok stěžovatele, týkající se nemajetkové újmy a náhrady škody za řízení vedená u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 16/99, 3 C 8/2000, 3 C 9/2000 a 3 C 118/2003. Předmětem nyní vedeného sporu tak zůstal pouze nárok stěžovatele související s uvedeným řízením vedeným pod sp. zn. 3 C 119/1996. Právní moc rozsudku dovolacího soudu v tomto řízení nastala ke dni 25. 5. 1998. Vzhledem k zákonem stanoveným promlčecím lhůtám, je nárok stěžovatele promlčen, neboť jej uplatnil až dne 15. 4. 2010.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. V něm zejména uvedl, že pokud by jeho nároky související s řízením vedeným pod sp. zn. 3 C 119/1996 nebyly posuzovány samostatně, ale v souvislosti s řízeními vedenými pod sp. zn. 4 C 16/99, 3 C 8/2000, 3 C 9/2000 a 3 C 118/2003, nemohlo by dojít k promlčení jeho nároku.
8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 30 Cdo 2743/2014-221, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel ve svých úvahách vychází z jiného skutkového stavu než odvolací soud a svůj nárok staví na hypotetických předpokladech, což diskvalifikuje jím uplatněný dovolací důvod. Soud prvního stupně dle jeho názoru rozhoduje o vyloučení věci k samostatnému řízení v zájmu vhodnosti a hospodárnosti, což z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
10. Ústavní stížnost je v prvé řadě zaměřena na vyloučení nároků týkajících se nemajetkové újmy a náhrady škody v souvislosti s řízeními vedenými u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 16/99, 3 C 8/2000, 3 C 9/2000 a 3 C 118/2003. Předmětem sporu v nyní souzené věci tak zůstal pouze nárok žalobce související s řízením vedeným pod sp. zn. 3 C 119/1996. Stěžovatel se domnívá, že předpoklady pro takové vyloučení nebyly splněny, neboť žaloba podaná u Okresního soudu v Domažlicích dne 2. 9. 1996 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1104/2009, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2009, se týkají stejného nároku a stejných účastníků. V řízení zahájeném dne 2. 9. 1996 a vedeném pod sp. zn. 3 C 119/1996 byl nárok stěžovatele posouzen jako předčasný. Právní názor vyjádřený v tomto řízení v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, č. j. 2 Odon 80/97-59, byl změněn rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, č. j. 28 Cdo 247/2003. V novém řízení vedeném Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 118/2003 obecné soudy dovodily, že nárok stěžovatele byl řádně uplatněn již 2. 9. 1996. Nelze proto oddělit jeho nárok uplatněný v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 119/1996 a v řízeních vedených pod sp. zn. 4 C 16/99, 3 C 8/2000, 3 C 9/2000 a 3 C 118/2003.
11. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy se v nyní souzené věci nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo.
12. Na základě této argumentace stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
13. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky (Nejvyšší soud, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2) a vedlejšího účastníka (Ministerstvo spravedlnosti) k vyjádření k ústavní stížnosti.
14. Nejvyšší soud a Městský soud v Praze shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud jejich vyjádření proto nezasílal stěžovateli k replice, neboť by v nyní projednávané věci nepřinesla nic nového. Obvodní soud pro Prahu 2 a Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
15. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřeními účastníků a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na přístup k soudu a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
17. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
18. Podstata ústavní stížnosti je zaměřena na spekulativní závěr stěžovatele, že pokud by část jím uplatňovaných nároků nebyla vyloučena k samostatnému řízení, byl by se svým nárokem uplatněným v nyní souzené věci úspěšný.
19. Ústavní soud však uvádí, že obecné soudy se při posouzení nároku stěžovatele nedopustily žádného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V nyní souzené věci bylo totiž zjištěno, že o původním návrhu stěžovatele podaném u Okresního soudu v Domažlicích dne 2. 9. 1996 bylo Nejvyšším soudem pravomocně rozhodnuto již v roce 1998. Předmětné řízení o tomto nároku stěžovatele proto trvalo dva roky a nikoliv více než 13 let, jak uvádí stěžovatel. Pokud bylo obecnými soudy konstatováno, že stěžovatel svůj nárok řádně uplatnil již ke dni 2. 9. 1996, jednalo se o řízení vedené na základě jiného návrhu pod jinou spisovou značkou. To nemůže nic změnit na závěru, že soudní řízení vedené Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/1996 na základě návrhu ze dne 2. 9. 1996 bylo pravomocně skončeno v necelých dvou letech.
20. K tvrzením stěžovatele, že pokud by soudy část jím uplatňovaných nároků nevyloučily k samostatnému řízení, byl by se svým nárokem uplatněným v nyní souzené věci úspěšný, Ústavní soud uvádí, že tento argument není způsobilý dosáhnout výroku o zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Spojení věci do společného řízení či vyloučení věci do samostatného řízení je otázkou vhodnosti a hospodárnosti. Lze konstatovat, že vyloučení věci do samostatného řízení neznamená zánik práva navrhovatele na řádné projednání věci soudem, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí. Stejně tak i po vyloučení věci do samostatného řízení není obecný soud zbaven své povinnosti vést řízení s ohledem na ústavně zaručená základní práva a svobody účastníků. V nyní souzené věci proto není z ústavní stížnosti zřejmé, v čem měly obecné soudy pochybit, pokud některé z věcí souvisejících s řízeními vedenými před Okresním soudem v Domažlicích vyloučily do samostatného řízení. Jak ve společném, tak i v samostatném řízení by obecné soudy logicky musely dospět k stejnému závěru, neboť, jak bylo uvedeno, řízení vedené na základě žaloby ze dne 2. 9. 1996 pod sp. zn. 3 C 119/1996 trvalo necelé dva roky. Nadto Ústavní soud dodává, že z protokolu o jednání ze dne 17. 10. 2012, č. j. 14 C 121/2010-138, vyplývá, že sám stěžovatel jako žalobce navrhl, aby jím uplatněné další nároky byly vyloučeny do samostatného řízení, čemuž soud prvního stupně vyhověl.
21. K argumentu stěžovatele, že obecné soudy se v nyní souzené věci nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, Ústavní soud uvádí, že obecné soudy při zkoumání přiměřenosti délky soudního řízení vychází z objektivně daných kritérií. Pokud soudní řízení v nyní projednávané věci formálně trvalo méně než dva roky, nelze vycházet ze závěru obecného soudu o řádném uplatnění nároku tvrzeného v jiném řízení o jiném návrhu stěžovatele.
22. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávané věci nedošlo k zásahu do žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele.
23. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
24. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu