ECLI:CZ:US:2015:1.US.822.15.1
sp. zn. I. ÚS 822/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti J. R., zastoupené Mgr. Marií Plíškovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Hraniční 2304/16, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 18. prosince 2014 č. j. 15 Co 587/2014-103 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. září 2014 č. j. 6 Nc 215/2013-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 18. 3. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jejího ústavně zaručeného práva garantovaného čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl o svěření nezletilého T. R. pro dobu po rozvodu manželství jeho rodičů - stěžovatelky a J. R. - do péče otce, stěžovatelce stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilého syna částkou 800 Kč měsíčně splatnou vždy do pátého dne v měsíci předem k rukám otce. Soud dále stanovil oprávnění stěžovatelky stýkat se s nezletilým v každém sudém týdnu v roce v době od čtvrtka od 17:00 hodin do neděle do 17:00 hodin a stanovil právo styku o prázdninách. Dále rozhodl o úhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy i svou argumentaci v odvolání. Její výtky jsou směřovány předně k závěrům znaleckého posudku soudní znalkyně PhDr. Ivany Holešovské. Namítá, že závěry znaleckého posudku vyplynuly předně z porovnání inteligence obou rodičů a jejich materiálního zázemí, přičemž nebyly dostatečně zhodnoceny vztahové vazby a emoční potřeby dítěte. Posouzení psychiky matky nezohlednilo její sociální vyloučení během těhotenství a rodičovské dovolené, pocit podřízenosti, který vyvolával fakt existence společné domácnosti manželů v domě patřícího manželovi. Soudy si podle názoru stěžovatelky měly vyžádat další znalecký posudek.
5. Stěžovatelka tvrdí, že po celou dobu života nezletilého T. se mu věnovala především ona, uspokojovala jeho emocionální potřeby a nezletilý si vytvořil i vazby se svou babičkou - matkou stěžovatelky - u níž delší dobu žil. Stěžovatelka prokázala, že je schopna zajistit jeho vzdělání i fyzické potřeby a společně s babičkou i materiální zázemí. Dítě by i podle závěrů judikatury Evropského soudu pro lidská práva nemělo být odtrženo od osob, k nimž má silnou náklonnost a u nichž dlouhodobě setrvávalo. Bylo prokázáno, že v rodině stěžovatelky nedochází k negativnímu ovlivňování ve vztahu k otci.
6. Stěžovatelka vysvětluje, že svěření dítěte do střídavé péče označila v odvolání jako krajní východisko ze situace, pokud by dítě nebylo svěřeno do péče její, ale otce. Odvolací soud však nesprávně situaci shrnul konstatováním, že žádný z rodičů netvrdí, že by střídavá výchova byla v tomto případě v zájmu dítěte a ani ji nenavrhuje. Stěžovatelka tvrdí, že svěření dítěte do střídavé péče nenavrhla proto, že se domáhala předně svěření dítěte do své péče, ale jednoznačně střídavou péči upřednostňuje ve srovnání s nynějším stavem, kdy je syn svěřen do péče otci. V opravě a doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dodává, že rozsah styku se ukazuje jako nevhodný, nezletilý dává najevo, že se mu po stěžovatelce stýská, je s ní rád a chybí mu.
7. Stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud posoudil, zda postupem obecných soudů nedošlo k její diskriminaci z důvodu jejího pohlaví, když nebyl zohledněn omezený sociální kontakt s okolím během těhotenství a rodičovské dovolené, z důvodu jejího sociálního postavení, když soud přihlížel k ekonomické závislosti v otázkách bydlení na manželovi a následně na matce, a z důvodu hodnocení úrovně znalostí, když stěžovatelka byla podrobena testování inteligence znalkyní ve stresové situaci.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím soudů o svěření nezletilého do péče otce, přičemž podstata její ústavní stížnosti spočívá v polemice s úvahami soudů stran toho, zda je či není tento model v zájmu nezletilého.
10. Ústavní soud se k otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213); a nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014]. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2003, CRC/C/GC/14, dále jen "Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte") formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (body 55-57); zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (body 58-70); péči o ochranu a bezpečí dítěte (body 71-74); příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (body 75-76); právo dítěte na zdraví (body 77-78); právo dítěte na vzdělání (bod 79).
11. V obecném komentáři Výbor pro práva dítěte rovněž zdůraznil, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" (Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte, bod 67). S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, bod 26). V souladu s takto chápanou zásadou nejlepšího zájmu dítěte Ústavní soud svou prejudikaturu k otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 a zformuloval kritéria pro posuzování podmínek pro svěření dítěte do péče. Těmi jsou zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a rodičem; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014).
12. Střídavá výchova přitom přichází v úvahu zpravidla tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Střídavá výchova tedy nemůže být pro rodiče krajním východiskem, které je ochoten tolerovat za situace, kdy soud nevyhověl jeho požadavku na svěření dítěte do jeho péče, jak se zřejmě domnívá stěžovatelka. Naopak, pokud budou shledány podmínky pro odejmutí dítěte z péče jednoho rodiče a svěření do péče druhého, takové podmínky budou zpravidla vylučovat svěření do péče střídavé, neboť ta, jak bylo zmíněno, vyžaduje naplnění relevantních kritérií zhruba ve stejné míře. Z rozhodnutí obecných soudů pak vyplývá, že k naplnění výše zmíněných kritérií zhruba ve stejné míře nedošlo, a z tohoto hlediska proto nelze obecným soudům vytýkat, že ke svěření nezletilého do střídavé péče nepřistoupily.
13. Ústavní soud se dále zabýval posouzením, zda soudy dostatečně zvážily všechna výše zformulovaná kritéria z hlediska nutnosti rozhodnout v nejlepším zájmu nezletilého.
14. Jak je patrno z odůvodnění obou rozhodnutí, soudy se danou otázkou velmi pečlivě zabývaly. Soud prvého stupně k tomu provedl rozsáhlé dokazování (vycházel z výpovědí obou rodičů, lékařských zpráv a z dalších důkazů, přičemž nechal vypracovat i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a znalkyni u jednání za účasti rodičů vyslechl), načež na základě konkrétních skutečností usoudil, a to s přihlédnutím k závěrům soudní znalkyně, že v daném případě lepší předpoklady pro zabezpečení řádné péče o nezletilého jsou dány u otce. Námitce, že soud nezohlednil fakt, že o nezletilého se dosud převážně starala stěžovatelka, nelze přisvědčit. Naopak soud se zabýval otázkou, zda tato skutečnost vedla u nezletilého k vytvoření vyhraněnějšího vztahu k ní. Znalkyně v tomto směru uvedla, že takovou vazbu u nezletilého nezaznamenala, neboť nezletilý na oba rodiče reaguje pozitivně.
15. Odvolací soud po doplnění dokazování závěr soudu prvého stupně, vycházející ze zjištění, že svěření nezletilého do péče otce, který s ním i po odchodu stěžovatelky ze společné domácnosti udržuje kontakt, vzhledem ke všem okolnostem případu, označil za správný, přičemž souhlasil i se způsobem, jakým soud prvého stupně zhodnotil závěry vypracovaného znaleckého posudku a výslech znalkyně. Odvolací soud se v odůvodnění podrobně zabýval i námitkami stěžovatelky vůči znaleckému posudku a neshledal je opodstatněnými. Stěžovatelka ostatně ke svým tvrzením navrhla toliko provedení důkazu výslechem babičky - své matky, jehož provedení však odvolací soud považoval za nadbytečné.
16. Pokud tedy oba soudy za situace, kdy nezletilý má citovou vazbu na oba rodiče, dospěly k závěru, že lepší výchovné předpoklady pro dítě v tuto chvíli splňuje otec, neboť je schopen samostatně zabezpečit jeho potřeby a zajistit mu stabilní prostředí, z ústavního pohledu nelze jejich řádně odůvodněnému závěru cokoli vytknout. Řešení, kdy běžné denní záležitosti dítěte bude vzhledem ke svým schopnostem zajišťovat otec a stěžovatelce bude poskytnut široký prostor pro styk s nezletilým, lze považovat za respektující zájem dítěte i čl. 32 odst. 4 Listiny.
17. Z pravidel a principů shora naznačených obecné soudy při svém rozhodování zjevně vycházely. K námitce, že se při rozhodování dopustily diskriminace stěžovatelky, lze poznamenat, že podle čl. 3 odst. 1 Listiny je diskriminace obecně odlišné, právem zakázané, zacházení (s jednotlivci) ve vymezených, srovnatelných situacích na základě rozdílu pohlaví a dalších důvodů (rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). Zacházení lze považovat za diskriminační, jestliže odlišnému přístupu obecného soudu ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění, což v daném případě Ústavní soud nezjistil. Stěžovatelce, která byla v řízení zastoupena advokátem, nebylo nijak bráněno, aby její práva před soudem byla řádně hájena. Pokud soud ve smyslu zákonné úpravy ustanovení §907 odst. 2 občanského zákoníku ve světle závěrů znaleckého posudku z oboru psychologie hodnotil aktuální stav emočních vztahů, materiálního zázemí, intelektové úrovně a výchovných schopností každého z rodičů, aby mohl dospět k závěru, jaké výchovné prostředí bude co nejvíce vyhovovat zájmům nezletilého dítěte, nelze v jeho postupu či závěrech shledat diskriminaci stěžovatelky.
18. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Jak ovšem zdůraznil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů nezletilého došlo k určitému pokroku, a péči o nezletilého podle toho případně upravily.
19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu