ECLI:CZ:US:2015:1.US.889.15.1
sp. zn. I. ÚS 889/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vlastislava Kusáka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 413/2014-89 ze dne 19. listopadu 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 54 920 Kč vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nedůvodné délce soudního řízení. Stěžovatel se totiž v řízení před Městským soudem v Praze domáhal správní žalobou zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze. Řízení před městským soudem však trvalo přibližně tři roky a čtyři měsíce. Vzhledem k tomu, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti přes výzvu přiměřené zadostiučinění neposkytlo, stěžovatel tento svůj nárok uplatnil u soudu. Žalovaná po podání žaloby vyplatila stěžovateli částku 31 500 Kč, proto stěžovatel vzal v tomto rozsahu svou žalobu zpět. Obvodní soud dospěl k závěru, že dle judikatury náleží za tři roky trvání řízení zadostiučinění ve výši přibližně 30 000 Kč. Protože soud neshledal, že by tato částka měla být ve věci zvýšena, nebo snížena, rozhodl o žalobě tak, že řízení zastavil co do částky 31 500 Kč, ve zbytku žalobu zamítl a stěžovateli přiznal náklady řízení ve výši 3 267 Kč. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání k městskému soudu.
2. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výroku o věci samé, výrok o nákladech řízení však změnil tak, že výše nákladů řízení činí 24 139,50 Kč. Ve vztahu k věci samé soud shledal, že žalovanou již poskytnuté zadostiučinění dostačuje pro kompenzaci nemajetkové újmy stěžovatele. Ve vztahu k nákladům řízení městský soud shledal, že stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení odpovídající plnému úspěchu ve věci.
3. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedenému rozsudku městského soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť městský soud vydal nespravedlivé rozhodnutí. Zadostiučinění ve výši 31 500 Kč podle stěžovatele minimálně o 3 450 Kč neodpovídá ani minimálnímu odškodnění podle judikatury Nejvyššího soudu, nadto mělo být toto zadostiučinění zvýšeno o 60 %, protože se stěžovatel na délce řízení nijak nepodílel (20 %), věc byla banální (20 %) a byla projednána v I. stupni (20 %). Odvolací soud se s touto argumentací stěžovatele nijak nevypořádal, čímž nedostatečně vypořádal odvolací námitky.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. V projednávané věci jde o nárok jednotlivce na kompenzaci nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci, konkrétně porušením povinnosti obecných soudů vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Tyto nároky spadají pod základní právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
8. Ústavní soud již dříve vyslovil, že ústavní či zákonné předpisy nedávají žádnou exaktní metodu, jak určit výši kompenzace. Zákon toliko vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna. Posouzení těchto kriterií je tedy primárně otázkou výkladu a užití podústavního práva, k němuž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát (v tomto případě Ministerstvo spravedlnosti), a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s přiznanou částkou [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551)].
9. Prostý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, případně s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, ústavní stížnost do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Ústavnímu soudu v takových případech přísluší toliko posoudit, zda obecný soud při hodnocení odpovědnosti státu a při případném stanovování výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákonných ustanovení a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515) či nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014].
10. Pokud jde o výchozí částku zadostiučinění, Ústavní soud opakovaně akceptoval náhled Nejvyššího soudu, jenž ji pro první dva roky a dále pro každý následující rok řízení určil rozmezím 15 000 až 20 000 Kč [srov. nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011 (N 55/60 SbNU 677), odst. 22].
11. Akceptování uvedeného rozmezí samozřejmě neznamená jeho neměnnost. Jeho určení rovněž nezbavuje obecné soudy povinnosti individuálního posouzení každého případu a stanovení adekvátního zadostiučinění v závislosti na něm, a to eventuálně i mimo toto rozmezí, ať už se bude jednat o snížení nebo zvýšení této částky (srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1320/10). K tomu je třeba dodat, že absence výslovného označení základní částky, ze které vycházel obecný soud, nebo matematického vyjádření metodiky výpočtu přiznaného zadostiučinění, sama o sobě neodůvodňuje závěr o porušení základního práva poškozeného, pokud by s ohledem na (v odůvodnění výslovně) zohledněná relevantní kritéria bylo zřejmé, že výsledek řízení je ústavněprávně přijatelný [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551)].
12. Významným hlediskem, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, je také to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, jde o to, zda závěry obecného soudu o výši přiznaného zadostiučinění nelze považovat za extrémní v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. cit. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10).
13. V projednávané věci již obvodní soud pro věc významné okolnosti výslovně zmínil, avšak neshledal, že by věc stěžovatele z tohoto hlediska vyžadovala zvýšení či snížení částky, která je podle výše citované judikatury považována za základní. Městský soud se v tomto ohledu s obvodním soudem ztotožnil. Ústavní soud neshledal, že by se soudy ve výkladu hledisek pro zvýšení zadostiučinění zásadním způsobem zmýlily. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by částka 31 500 Kč nemohla stěžovateli kompenzovat nadměrnou délku soudního řízení. Vzhledem k tomu, že městský soud napravil pochybení obvodního soudu a stěžovateli s ohledem na okolnosti věci přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající plnému úspěchu ve věci [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3388/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 104/65 SbNU 431)], nebyl v projednávané věci dán prostor pro zásah Ústavního soudu.
14. Stěžovatel ve svém návrhu poukázal na rozdíl mezi vyplaceným zadostiučiněním 31 500 Kč a zadostiučiněním ve výši 34 950 Kč, které by mu dle jeho názoru mělo při přepočtu na délku řízení v měsících náležet. V tomto ohledu lze poukázat na setrvalou judikaturu Ústavního soudu, která v bagatelních věcech vyžaduje zvlášť vysokou intenzitu zásahu nebo jiný významný ústavní rozměr věci (např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014). Důvody pro zásah Ústavního soudu z těchto hledisek ústavní stížnost nepřinesla.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu