infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.12.2015, sp. zn. II. ÚS 1120/15 [ usnesení / ŠIMÍČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:2.US.1120.15.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2015:2.US.1120.15.1
sp. zn. II. ÚS 1120/15 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Žandovského, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem Jungmanova 1031, Kyjov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2014, č. j. 38 Co 425/2012-213, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 38 Co 425/2012-218, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 3996/2014-262, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zčásti (podrobněji viz níže) splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Předmětem řízení, předcházejícího nyní projednávané ústavní stížnosti, byla žaloba města Kyjov, podaná k Okresnímu soudu v Hodoníně, jíž se domáhalo určení, že je "výlučným vlastníkem nemovitostí pozemku st. X1 o výměře 209 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku st. X2 o výměře 1501 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), budovy č. p. (výroba) nacházející se na pozemku st. p. X2 a budovy bez čp/če nacházející se na pozemku st. X1, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Kyjov na LV č. X3 pro katastrální území Kyjov (dále jen "předmětné nemovitosti")." Předmětné nemovitosti byly sice na základě kupní smlouvy s dohodou o předkupním právu, uzavřené dne 10. 8. 1994 mezi starostou města Kyjov, Ing. Janem Letochou a jeho zástupcem Štěpánem Poláškem a stěžovatelem (tehdy majitelem provozovny FALCO), prodány za kupní cenu 878.708 Kč stěžovateli, nicméně důvodem podání žaloby bylo tvrzení žalobce, že se tak stalo v rozporu se záměrem města Kyjov prodat nemovitost č. X4, zveřejněném na úřední desce dne 10. 12. 1992 (dále též "záměr obce"), a s rozhodnutím zastupitelstva města Kyjov ze dne 29. 3. 1993. Zjednodušeně řečeno, předmět uvedené kupní smlouvy se stal sporným z důvodu výčtu prodávaných nemovitostí, kdy žalobce namítal, že došlo k převodu obecního majetku za jiných podmínek a v jiném rozsahu (předmětem kupní smlouvy neměla být budova "bez č. p./č. e. nacházející se na pozemku St. X1" - varna pivovaru), než které byly obsaženy v uvedeném záměru obce i rozhodnutí zastupitelstva města, a jedná se tedy o absolutně neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku z roku 1964. 3. Okresní soud v Hodoníně uvedené žalobě (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 23. 3. 2012, č. j. 7 C 136/2009-156, vyhověl a určil, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí je město Kyjov, neboť dospěl k závěru, že "s ohledem na nesoulad mezi záměrem obce prodat nemovitosti, rozhodnutím zastupitelstva žalobce a předmětem kupní smlouvy, je uvedená smlouva postižena absolutní neplatností podle §39 obč. zák. Žalobce totiž převedl svůj majetek na (stěžovatele) za jiných podmínek, než které byly obsaženy v obecním záměru" (výrok I.). Vycházel mj. ze zjištění, že z obsahu uvedeného rozhodnutí zastupitelstva města Kyjov vyplývá, že samotná kupní cena za předmětné nemovitosti "bude stanovena znaleckým posudkem po odpočtu hodnoty varny a přípočtu hodnoty pozemku", tzn., že prodej varny pivovaru v záměru města nebyl. S ohledem na okolnosti případu (které okresní soud v odůvodnění blíže rozvedl) pak konstatoval, že stěžovatel "nemohl být ani v dobré víře a tudíž nebyla splněna jedna z podmínek pro vydržení vlastnického práva podle §134 obč. zák.". 4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení věci ze strany okresního soudu, pokud na straně jedné konstatoval absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy, na straně druhé pak odmítl jím vznesenou námitku nabytí svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem vydržením. Pro úplnost je vhodné doplnit, že odvolání podal původně i žalobce z důvodu nesprávného označení předmětných nemovitostí, nicméně následně vzal své odvolání zpět, a proto krajský soud řízení o něm zastavil. Krajský soud v Brně v ústavní stížností napadeném rozsudku (ve znění citovaného opravného usnesení) shledal odvolání stěžovatele zčásti důvodným, když sice jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu, nicméně pouze v té části, v níž bylo určeno, že "výlučným vlastníkem budovy bez č. p./č. e. (bydlení) nacházející se na pozemku St. X1 je město Kyjov" (výrok II.). Výrokem III. naopak krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že "se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že výlučným vlastníkem" předmětných nemovitostí je město Kyjov. Výrokem IV. pak rozhodl o povinnosti žalobce nahradit stěžovateli na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 21.929 Kč. 5. Krajský soud se ztotožnil s právním závěrem okresního soudu ohledně absolutní neplatnosti (ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku z roku 1964) předmětné kupní smlouvy z důvodu jejího nesouladu s původním záměrem města Kyjov prodat nemovitosti, nicméně dospěl k závěru, že se vztahuje toliko pouze k té části, v níž mělo dojít k převodu uvedené nemovitosti "bez č. p./č. e. nacházející se na pozemku St. X1" (varny pivovaru). Ve vztahu k této nemovitosti nadto krajský soud konstatoval, že ji stěžovatel nemohl nabýt ani vydržením, neboť "neměl žádný důvod domnívat se, že je jejím vlastníkem, kdy ze všech listinných důkazů vyplývá, že mu muselo být známo, že kupní cena, kterou za nemovitost zaplatil, byla stanovena po odpočtu ceny tohoto objektu bez č.p./č.e." Ve vztahu k ostatním nemovitostem naopak krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť "tyto byly uvedeny v záměru města z 10. 12. 1992,... a staly se součástí kupní smlouvy ze dne 10. 8. 1994.". 6. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal dovolání jak stěžovatel, tak i žalobce, v nichž shodně (z odlišných hledisek) namítali jednak rozpor jeho závěrů s judikaturou Nejvyššího soudu, jednak zpochybňovali výrok IV. o nákladech řízení. Žalobce nesouhlasil s "měnícím" výrokem III. rozsudku krajského soudu, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci, kdy se prý krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ve vztahu k otázce absolutní neplatnosti převodní smlouvy pro nedodržení postupu pro její uzavírání podle zákona o obcích (tehdy platného zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., který byl s účinností od 12. 11. 2000 nahrazen zákonem č. 128/2000 Sb.) a posouzení rozsahu její neplatnosti podle občanského zákoníku z roku 1964. Stěžovatel naopak zpochybňoval správnost výroku II. rozsudku krajského soudu, a to z důvodu, že předmětnou kupní smlouvu vyhodnotil jako neplatnou, ačkoliv obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Nadto nesouhlasil ani se způsobem posouzení otázky existence dobré víry při nabytí vlastnického práva k uvedenému objektu vydržením. 7. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozsudku shledal důvodné dovolání žalobce, zatímco dovolání stěžovatele shledal důvodné pouze v části směřující do nákladového výroku IV. rozsudku krajského soudu. Proto ve výroku I. dovolání stěžovatele podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl, ve výroku II. pak napadený rozsudek krajského soudu ve výrocích III. a IV. podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud (s oporou v závěrech vlastní judikatury i judikatury Ústavního soudu) totiž konstatoval, že "starosta obce nemůže (ohledně základních náležitostí, případně i dalších náležitostí právního úkonu, pokud takovou vůli projevilo zastupitelstvo obce) nijak "dotvářet" či "pozměňovat" projevenou (a dosud navenek v rámci právního úkonu obce formálně právně nevyjádřenou) vůli zastupitelstva obce, která (jako jediná) je relevantní pro vznik, změnu či zánik příslušného právního vztahu, (a proto) právní úkon, který starosta obce učinil, aniž by tím vyjádřil vůli zastupitelstva své obce, je (v případě aplikace zákona č. 367/1990 Sb.) ve smyslu §39 obč. zák., resp. nyní ve smyslu §41 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, od samého počátku absolutně neplatný. Jinými slovy řečeno, k takové absolutní neplatnosti právního úkonu dojde nejen tehdy, pokud starosta obce uzavřel s druhou smluvní stranou (s přihlédnutím k posuzované otázce prodeje obecního nemovitého majetku) za obec příslušnou převodní smlouvou, ačkoliv takový právní úkon zastupitelstvo obce předem neschválilo, ale i v případě, pokud o některé z podstatných náležitostí právního úkonu zastupitelstvo obce vůbec nerozhodlo, když vůli obce (o podstatných náležitostech právního úkonu) nelze dovozovat např. z chování zastupitelů při hlasování, či z obsahu diskuze předcházející vlastnímu usnesení zastupitelstva" (str. 8 rozsudku). V tomto ohledu se tedy Nejvyšší soud ztotožnil s právními závěry krajského (i okresního) soudu. 8. Nejvyšší soud nicméně nesouhlasil s právním názorem krajského soudu, implicitně založeným na "nesprávné" aplikaci ustanovení §41 občanského zákoníku z roku 1964 ("částečná" absolutní neplatnost), neboť se nachází nejen v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz citovaný rozsudek ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou rovněž dostupná na www.nsoud.cz), dle něhož je "podle §39 obč. zák. neplatným úkonem i smlouva o převodu či pronájmu nemovitého majetku obce, byla-li uzavřena bez předchozího zveřejnění záměru obce vyžadovaného ustanovením §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., jenž výslovný zákaz takového převodu či pronájmu neobsahuje", ale i v rozporu s konkrétními skutkovými okolnostmi nyní projednávané věci, z nichž vyplývá, že "ani ve zbylé části nemůže kupní smlouva pro obcházení zákona (zde o obcích) ve smyslu §39 obč. zák. nemůže - jako platný právní úkon - obstát." 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedeným právním závěrem Nejvyššího soudu (potažmo obecných soudů) ve vztahu k posouzení otázky absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro nedodržení postupu pro její uzavírání podle zákona o obcích, resp. otázky rozsahu její neplatnosti podle občanského zákoníku z roku 1964, nesouhlasí, přičemž namítá, že k němu Nejvyšší soud dospěl v rozporu se svojí vlastní judikaturou (zejména pak s rozhodnutím ze dne 5. 5. 2010 č. j. 28 Cdo 1383/2010). Nadto je toho názoru, že se dostatečně nevypořádal se všemi jeho dovolacími námitkami, a naopak citovaná ustanovení interpretoval "přehnaně formalisticky". Konkrétně stěžovatel namítá, že "Nejvyšší soud došel k mylnému závěru, že záměr neobsahoval stavbu varny pivovaru, když ignoroval námitky stěžovatele, že zákon č. 367/1990 Sb. o obcích ve znění platném v rozhodné době neukládal obcím specifikovat v záměru nemovitosti určené k převodu identicky s údaji zapsanými v katastru nemovitostí. Takovou povinnost měly obce až za deset let po uzavření kupní smlouvy počínaje 1. 1. 2003 podle ust. §39 odst. l zákona č. 128/2000 Sb. o obcích. V roce 1993 zákon č. 367/1990 Sb. o obcích navíc ani nestanovil žádnou sankci neplatnosti pro právní úkony, jimž by nepředcházelo zveřejnění záměru, jak stanoví dnes ust. §39 odst. l zákona o obcích, ve znění účinném od 12. 11. 2000." Stěžovatel vedle toho namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho námitku ohledně nabytí předmětných nemovitostí do vlastnictví vydržením. 10. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, mimo jiné, zda a v jakém rozsahu je ústavní stížnost přípustná. 11. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. 12. Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti mj. domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, aniž by však jakkoliv zohlednil skutečnost, že Nejvyšší soud jím, jak již bylo výše rekapitulováno, zčásti vyhověl dovolání žalobce a výroky III. a IV. napadeného rozsudku krajského soudu, v nichž krajský soud změnil "vyhovující" výrok I. rozsudku okresního soudu, resp. rozhodl o nákladech řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že v této části ústavní stížnosti stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. nevyčkal na opětovné rozhodnutí krajského soudu, proti němuž bude nicméně stěžovatel moci (za splnění zákonných podmínek) podat znovu dovolání a posléze případně i ústavní stížnost, pokud bude i nadále přesvědčen o protiústavnosti (zejména z hlediska proporcionality zásahu do svého vlastnického práva v důsledku vyslovení absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy, vztahující se na celý její předmět, tj. na všechny předmětné nemovitosti) Nejvyšším soudem přijatého právního názoru, jímž ostatně zavázal i krajský soud. Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. 13. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud konstatuje, že nyní projednávaná ústavní stížnost je přípustná pouze v té části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu, kterým zamítl dovolání stěžovatele, směřující proti výroku II. rozsudku krajského soudu, v němž jako věcně správnou potvrdil tu část výroku I. rozsudku okresního soudu, jímž určil, že vlastníkem nemovitosti "bez č. p./č. e. nacházející se na pozemku St. X1" (varny pivovaru) je město Kyjov. 14. Pouze v uvedeném rozsahu proto Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 15. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (v posuzovaném případě v řízeních o odvolání a dovolání stěžovatele), anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o podané žalobě, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatel svými námitkami setrvale brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku řízení, když rozporuje právní závěr obecných soudů ohledně absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, uzavřené mezi ním a tehdejším starostou (a zástupcem starosty) města Kyjov, a to pro nedodržení postupu pro její uzavírání podle zákona o obcích, resp. zpochybňuje posouzení rozsahu její neplatnosti podle občanského zákoníku z roku 1964, spočívající zejména v nesouladu jejího předmětu s obecným záměrem prodat nemovitosti a rozhodnutím zastupitelstva města Kyjov. 16. Ústavní soud především považuje za nezbytné zdůraznit, že obdobnou problematikou se v minulosti ve své judikatuře již opakovaně zabýval, na což ostatně stěžovatel i Nejvyšší soud poukazují, přičemž od samého počátku, tj. od přijetí nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 576/2000 ze dne 12. 4. 2001 (N 61/22 SbNU 49) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), setrvává na jednoznačném stanovisku, že "starosta obce podle dřívější (zákon České národní rady č. 367/1990 Sb.), ani podle současné úpravy (zákon č. 128/2000 Sb.) nemohl a nemůže sám vytvářet vůli obce, to přísluší výhradně zastupitelstvu obce či radě obce." [dále viz např. nález sp. zn. III. ÚS 721/2000 ze dne 10. 7. 2001 (N 103/23 SbNU 39) či nález sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005 (N 75/37 SbNU 63)]. Při jeho formulaci vycházel z účelu zákonného omezení (v zákoně o obcích) v podobě vymezení pravomocí orgánu obce při nakládání s jejím majetkem, jímž dle názoru Ústavního soudu bylo především ochránit tento majetek před neodpovědným jednáním jednotlivce (tedy včetně starosty obce či jeho zástupce). Uvedený názor Ústavní soud znovu v poslední době stvrdil i v nálezu sp. zn. I. ÚS 2574/14 ze dne 25. 8. 2015, v němž ovšem současně reflektoval na postupný vývoj judikatury k této otázce, v níž Ústavní soud vážil, zda výše uvedený názor platí bezvýjimečně na každé jednání starosty obce, přičemž dospěl k závěru, že "pokud však již vůle obce v zásadních bodech vytvořena byla, je starosta oprávněn jednat v intencích takto vytvořené vůle. Takovéto jednání zahrnuje též sjednání smluvní pokuty výlučně ve prospěch obce, pokud je tak zajišťováno splnění účelu právního jednání obce (smlouvy) vyjádřeného v rozhodnutí příslušného orgánu obce (zastupitelstva obce či rady obce). Opačný závěr, o neplatnosti takového jednání starosty, by byl přehnaně formalistický a rozporný s ústavně zaručeným právem obce na samosprávu dle čl. 8, čl. 100 odst. 1 a 101 odst. 4 Ústavy." Z výše uvedeného tedy vyplývá, že starosta obce (či jeho zástupce, resp. dle platného zákona o obcích místostarosta) je oprávněn jednat pouze v intencích vůle obce, vytvořené v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o obcích a vyjádřené v rozhodnutích příslušných orgánů obce, a to kupříkladu za účelem přímé realizace, dotváření či posílení této vůle obce. Nemůže však sám vůli obce svými rozhodnutími či jinými úkony přímo vytvářet, významným způsobem přetvářet, anebo dokonce jednat v přímém rozporu s touto vůlí. 17. Tak tomu bylo dle názoru obecných soudů i v nyní projednávaném případě stěžovatele, když dovodily z obsahu předmětného záměru města Kyjov prodat (v něm uvedené, byť nikoliv zcela explicitně) nemovitosti, z rozhodnutí zastupitelstva města Kyjov (zejména ze způsobu stanovení kupní ceny) i z bezprostředně následujících událostí skutečnost, že takto vytvořená a projevená vůle města Kyjov nesměřovala k prodeji nemovitosti "bez č. p./č. e. nacházející se na pozemku St. X1" (varny pivovaru). Jelikož se však následně součástí výčtu převáděných nemovitostí v předmětu kupní smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelem a tehdejším starostou města Kyjov (a jeho zástupcem), stal i uvedený objekt varny pivovaru, pak obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že (mimo jiné) v této části je kupní smlouva absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku z roku 1964, a proto za výlučného vlastníka tohoto objektu určily město Kyjov. Ústavní soud se s tímto názorem ztotožňuje, neboť z uvedeného nepochybně vyplývá, že starosta (a jeho zástupce) jednali nikoliv "v intencích vůle" města Kyjov, nýbrž nad její rámec, a tedy nepřípustně vytvářeli (přesněji řečeno přetvářeli) již vytvořenou a projevenou vůli obce (města Kyjov). 18. Z toho důvodu nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, obsaženým v ústavní stížnosti, v nichž zpochybňoval tento právní názor obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, neboť je zcela v souladu nejen s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4255/2009, v němž Nejvyšší soud dovodil, že "v případě převodu obecního nemovitého majetku je esenciální, aby byl co do předmětu a případně co do obcí stanovených podmínek převodu zajištěn věcný soulad mezi zákonem publikovaným záměrem obce a (v tomto případě) zamýšlenou věcně právní dispozicí s obecním nemovitým majetkem, dále soulad mezi rozhodnutím zastupitelstva o předmětném právním úkonu (prodeji nemovitého majetku příslušnému subjektu za stanovených podmínek) a starostou obce uzavřenou (podepsanou) převodní smlouvou. Jestliže starostou uzavřená převodní smlouva coby právní úkon nekoresponduje s obsahem vydaného rozhodnutí zastupitelstva k uzavření takového právního úkonu a týká se přitom podstatných náležitostí daného právního úkonu (určení druhé smluvní strany, převáděných nemovitostí, výše kupní ceny, případně podmínek převodu publikovaných v záměru a posléze obecním zastupitelstvem schválených v rámci rozhodnutí o příslušném majetkoprávním úkonu obce), jde o věcný nesoulad mezi oznámením záměru, resp. rozhodnutím zastupitelstva obce a uzavřenou převodní smlouvou, tedy o situaci, kdy zastupitelstvem obce projevená vůle formou schválení daného právního úkonu je odlišná od obsahu převodní smlouvy, kterou za obec uzavřel (projevil navenek) její starosta."), ale i s výše citovanými závěry judikatury Ústavního soudu, z nichž ostatně Nejvyšší soud při jeho formulaci v ústavní stížností napadeném rozsudku výslovně vycházel, a proto stěžovatelovo dovolání v této části zamítl. 19. Pokud stěžovatel poukazuje na nejednotnost judikatury Nejvyššího soudu, neboť se prý uvedený právní názor nachází v rozporu se závěry, vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1383/2010, ani s touto námitkou se Ústavní soud neztotožňuje. Jednak z toho důvodu, že úkol spočívající ve sjednocování i následné kontrole vnitřní bezrozpornosti judikatury obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu) náleží primárně Nejvyššímu soudu, nikoliv Ústavnímu soudu, pro něhož tato otázka nabývá na významu až tehdy, pokud namítaný vnitřní rozpor v judikatuře obecných soudů dosahuje (v konkrétní věci) již intenzity protiústavnosti, spočívající v porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, jež je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Jednak z toho důvodu, že stěžovatelem citované usnesení Nejvyššího soudu bylo přijato ve skutkově i právně odlišné věci (otázka právní povahy záměru obce a jeho závaznosti ve smluvních vztazích, kdy nenabývá povahu závazného smluvního nároku ze strany kupujícího), a proto zde vyslovené právní závěry na nyní projednávaný případ stěžovatele nedopadají. 20. Ústavní soud proto ze všech shora vyložených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti pak podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. 21. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. prosince 2015 Radovan Suchánek v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2015:2.US.1120.15.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1120/15
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 16. 12. 2015
Datum vyhlášení  
Datum podání 15. 4. 2015
Datum zpřístupnění 15. 1. 2016
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Šimíček Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 100 odst.1, čl. 100 odst.4
Ostatní dotčené předpisy
  • 128/2000 Sb., §39 odst.1, §41 odst.2
  • 367/1990 Sb.
  • 40/1964 Sb., §39
  • 89/2012 Sb., §3, §3030, §6
  • 99/1963 Sb., §237, §201
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na územní samosprávu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík žaloba/na určení
pozemek
kupní smlouva
předkupní právo
obec
starosta
samospráva
zastupitelstvo
opravný prostředek - řádný
opravný prostředek - mimořádný
vlastnické právo/přechod/převod
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1120-15_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 90816
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18