ECLI:CZ:US:2015:2.US.1497.14.1
sp. zn. II. ÚS 1497/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Novotné, zastoupené Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem, se sídlem Lidická 710/57, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2014, sp. zn. 20 Co 284/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelka v exekučním řízení vedeném na majetek povinného vystupovala jako osoba, která úspěšně podala návrh na vyškrtnutí movitých věcí ze soupisu, neboť prokázala, že právě ona (matka manželky povinného) je vlastníkem uvedených věcí a nikoliv povinný. Soudní exekutor Exekutorského úřadu Brno - město Mgr. Jan Krejsta výrokem II. usnesení ze dne 7. května 2013, č. j. 159 EX 00289/12-075, rozhodl o náhradě nákladů řízení na základě §146 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.
3. K odvolání stěžovatelky, které směřovalo toliko do výroku o náhradě nákladů řízení, Krajský soud v Brně výrokem I. usnesení ze dne 24. února 2014, sp. zn. 20 Co 284/2013, výše citované usnesení soudního exekutora v napadeném výroku potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po prošetření věci dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že oprávněnému nebyl při soupisu movitých věcí povinného dán prostor, aby se vyjádřil k soupisu (při soupisu v bytě povinného nebyl přítomen ani oprávněný, ani povinný a ani žádné další osoby), není proto na místě, aby oprávněný hradil náklady, které v řízení v souvislosti s uplatněním práva třetích osob vznikly.
II.
4. Stěžovatelka v poměrně podrobně rozvedené ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Přestože se jedná o bagatelní věc (náhrada nákladů řízení by nepřesáhla 10.000 Kč), považuje stěžovatelka ústavní stížnost za přípustnou (poukazuje přitom např. na nález sp. zn. I. ÚS 3143/08). V prvé řadě uvádí, že rozhodnutí je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Dovozuje, že oprávněného je třeba považovat za účastníka řízení o vyškrtnutí věcí ze seznamu a pokud je tedy návrhu vyhověno (tedy pokud není oprávněný úspěšný), měl by tomu odpovídat i výrok o náhradě nákladů řízení. Poukazuje přitom na skutečnost, že o soupisu movitých věcí nevěděla a nemohla se mu v okamžiku jeho provádění jakkoliv bránit. Proto si následně jako osoba práva neznalá zajistila zastoupení advokátem, přičemž nelze hovořit o neúčelně vynaložených nákladech. Za nespravedlivý považuje závěr, že ačkoliv neporušila žádnou svoji povinnost a nezavinila vznik nákladů, musela nést náklady řízení. Stěžovatelka zmiňuje několik rozhodnutí včetně rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že i procesně neúspěšnému účastníkovi řízení, který však nenese vinu na procesním výsledku, může být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Zdůrazňuje přitom zejména rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 2013, sp. zn. 24 Co 2407/2013, které prý jednoznačně vyznívá ve prospěch názoru stěžovatelky. V této souvislosti uzavírá, že procesní vina není ovládána zásadou subjektivního zavinění, ale zásadou objektivního výsledku, pročež bylo zcela na místě uložit povinnost oprávněnému nahradit úspěšné stěžovatelce náklady řízení. Oprávněný má možnost domáhat se následně náhrady škody po soudním exekutorovi.
5. Stěžovatelka jako další pochybení soudů uvádí absenci přezkoumatelného odůvodnění, neboť se nevypořádává s jejími námitkami ohledně procesního zavinění oprávněného a ani se nevyslovuje k závěrům vyplývajícím z výše citovaného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Takový postup považuje za rozporný s právem na spravedlivý proces, přičemž odkazuje příkladmo na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2110/07 (N 123/53 SbNU 553). Odůvodnění rozhodnutí skutečností, že oprávněnému nebyl dán prostor vyjádřit se k vlastnictví sepisovaných věcí, považuje stěžovatelka za naprosto nedostatečné.
III.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Úvodem Ústavní soud připomíná i stěžovatelkou zmiňovanou skutečnost, že napadený výrok týkající se náhrady nákladů řízení je možno považovat za bagatelní (náhrada nákladů řízení by i podle tvrzení stěžovatelky nepřesáhla 10.000 Kč). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), IV. ÚS 440/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Mimo skutečnost, že se jedná o bagatelní věc, je třeba přihlédnout i k tomu, že stěžovatelka brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. února 2003, a sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 6. prosince 2006]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se totiž v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
9. Pro danou věc je podstatné, že Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí sice stručně, avšak jasně a srozumitelně vyjádřil, proč nelze přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení, resp. proč není na místě, aby právě oprávněný hradil náklady, které vznikly v řízení v souvislosti s uplatněním vlastnického práva třetích osob. Z tohoto pohledu nepředstavuje napadené rozhodnutí porušení práva na spravedlivý proces.
10. Závěrem pak Ústavní soud konstatuje, že odkaz stěžovatelky na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), je ve vztahu k projednávané věci nepřípadný, neboť uvedeným nálezem bylo zrušeno rozhodnutí nalézacího soudu z důvodu, že soud vystavěl své právní závěry na chybně zjištěných skutkových okolnostech, a to při nerespektování sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, aniž by byly nalézacím soudem zjištěny důvody pro odchylný postup.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, když obecný soud rozhodoval v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu