ECLI:CZ:US:2015:2.US.1778.15.1
sp. zn. II. ÚS 1778/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Martou Heřmanovou, advokátkou se sídlem Veverkova 1343, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 2. 12. 2014, č. j. 0 P 168/2012-193, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2015, č. j. 24 Co 130/2015-274, za účasti Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů k nezletilému M., jehož otcem je stěžovatel a matkou P. K.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou nejdříve rozsudkem ze dne 7. 12. 2012, č. j. 6 C 53/2012-101, v řízení o určení otcovství k nezl. M. a o úpravě jeho výchovných poměrů, určil na základě souhlasného prohlášení rodičů, že otcem nezl. M. je právě stěžovatel. Současně pak schválil dohodu obou rodičů o úpravě péče a výživě nezl. M., na jejímž základě byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů (s frekvencí střídání výchovného prostředí vždy po čtyřech dnech).
3. Dne 5. 11. 2013 nicméně podala matka nezl. M. okresnímu soudu návrh na změnu jeho výchovných poměrů tak, aby byl svěřen do její výlučné péče a stěžovateli bylo stanoveno výživné. Za důvod svého návrhu matka nezl. M. označila "faktickou nefunkčnost střídavé výchovy od samého počátku", která se "celkově neosvědčila", když "nezletilý střídavou péči špatně snáší" a se stěžovatelem "vázne komunikace."
4. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou o tomto návrhu rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že nezl. M. se svěřuje do péče matky nezletilého (výrok I.). V dalších výrocích rozsudku okresní soud stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezl. M. částkou 1.900 Kč měsíčně (výrok II.) a rozhodl též o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Své rozhodnutí o svěření nezl. M. do výchovy matky okresní soud mj. zdůvodnil tím, že "došlo k podstatné změně odůvodňující změnu dosavadního rozhodnutí o úpravě výchovného prostředí nezl. M." ve smyslu ustanovení §909 občanského zákoníku, kterou okresní soud spatřoval především v nefunkčnosti stávajícího modelu střídavé výchovy, projevující se v tom, že nezl. M."si nebyl schopen navyknout na režim střídání výchovného prostředí v mezích rodiči původně uzavřené dohody", přičemž "jednoznačně citově preferuje svoji matku, u ní má pocit bezpečí a důvěry (což je pro dítě v tomto věku poměrně typické)." Za jednu z hlavních příčin tohoto stavu okresní soud označil především skutečnost, že "komunikace mezi rodiči je nedostatečná (...). Tento nedostatek rozumné komunikace mezi rodiči je přitom dlouhodobější a na dítě má prokazatelně negativní vliv. Vzájemná komunikace rodičů je přitom při realizaci střídavé péče jedním ze základních předpokladů pro to, aby tento model výchovného prostředí mohl být úspěšně realizován a pro to, aby nedocházelo k nějakým negativním dopadům na zdravý psychický vývoj dítěte. O to více potřeba komunikace rodičů vzrůstá v případě střídavé péče u dítěte v tak nízkém věku, jako je nezl. M. a v případě, že dítě musí ve velice krátkých intervalech střídat výchovné prostředí obou rodičů, a to za situace, kdy bydliště rodičů jsou od sebe vzdálená více jak 30 km" (str. 5 - 6 rozsudku). Jak okresní soud zdůraznil, ve svých závěrech o potřebě změny výchovného prostředí nezl. M. vycházel především z obsahu znaleckého posudku z oboru psychologie, vypracovaného PhDr. J. Marvartovou, dále pak z výslechu všech účastníků řízení (s výjimkou nezl. M.); ze zpráv opatrovníka nezletilého (město Dobruška, orgán sociálně právní ochrany dětí - OSPOD) či ze zpráv předškolních zařízení, která nezl. M. navštěvuje, a rovněž ze zpráv ošetřujícího lékaře nezletilého.
5. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybňoval jeho právní závěr ohledně svěření nezletilého do výlučné výchovy matky, neboť prý vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, opírá se výhradně o znalecký posudek PhDr. J. Marvartové, aniž by přistoupil k jejímu výslechu a aniž by provedl i další jím navrhované důkazy. Stejně tak nesouhlasil s konkrétními závěry okresního soudu ohledně negativního vlivu střídavé výchovy na psychický stav nezletilého, které nadto kolidují se závěry znaleckého posudku Mgr. V. Pellarové, z něhož okresní soud vycházel původně při svém rozhodnutí o svěření nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů.
6. Krajský soud v Hradci Králové podané odvolání rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností shledal nedůvodné a rozsudek okresního soudu potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správný, neboť se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že "nedostatečná adaptace nezl. M. na výkon střídavé péče i neschopnost rodičů vzájemně bez emocí komunikovat o potřebách nezl. M. odůvodňují změnu soudní úpravy výkonu péče o nezletilého (§909 OZ). V zájmu nezl. M. je přitom jeho svěření do výlučné péče matky, kterou citově preferuje a která je schopna mu poskytnout lepší výchovné prostředí." Z hlediska možné budoucí úpravy výchovných poměrů k nezletilému pak krajský soud uvedl, že "za situace, kdy matka dosud nijak nebránila realizaci střídavé péče, přitom lze předpokládat, že v souladu s doporučením ustanovené soudní znalkyně umožní otci pravidelný styk s nezletilým M. v rozsahu potřebném pro udržování a rozvíjení pozitivních citových vazeb mezi otcem a synem (§907 OZ)." Krajský soud tak nepřisvědčil stěžejní odvolací námitce stěžovatele ohledně kolize závěrů a odlišných doporučení, obsažených v uvedených znaleckých posudcích, když konstatoval, že "průběh střídavé péče ukázal, že oproti očekáváním, jež byla prezentována před soudním schválením dohody rodičů o výchově nezletilého M. (mimo jiné též soudní znalkyní Mgr. V. Pellarovou), střídavá péče v posuzovaném případě se zřetelem k osobnostním rysům nezletilého M. a konfliktním vztahům mezi rodiči není v zájmu nezletilého" (str. 5 - 6 rozsudku). Stejně tak krajský soud odmítl i další odvolací námitky stěžovatele, v nichž zpochybňoval rozsah okresním soudem provedených skutkových zjištění a na nich následně založené právní závěry, a ztotožnil se se závěrem okresního soudu o nadbytečnosti provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů. Za věcně správný krajský soud rovněž označil i způsob, jakým okresní soud rozhodl o výživném stěžovatele ve vztahu k nezl. M.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, když setrvává na svém stanovisku, že okresní soud svůj právní závěr ohledně svěření nezletilého do výlučné výchovy matky založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když vycházel pouze ze závěrů znaleckého posudku PhDr. J. Marvartové, s nimiž stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje. Stěžovatel tak obdobně, jako tomu bylo v jeho odvolání, namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav, když okresní soud odmítl provést jím navrhované důkazy (zejména výslech znalkyně PhDr. J. Marvartové či provedení revizního znaleckého posudku). Stěžovatel je názoru, že se okresní soud při rozhodování o změně výchovného prostředí nezl. M. "zabýval faktory majícími vliv na vhodnost střídavé péče pro nezletilého velmi povrchně, v podstatě se spokojil s konstatováním znalkyně o lepších výchovných schopnostech matky, aniž důkladněji zkoumal možnosti zachování práva obou rodičů podílet se na výchově syna a podrobněji se pak zabýval spíše otázkou výše výživného." Uvedené právní závěry i způsob posouzení dané věci ze strany obecných soudů jsou tak dle stěžovatele zřetelně v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu, týkající se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 či nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). V neposlední řadě stěžovatel zdůrazňuje, že ani problematická komunikace mezi rodiči nemůže být sama o sobě důvodem pro odepření střídavé péče, když v zájmu dítěte je především zajištění péče oběma rodiči a pokud neexistují závažné důkazy o tom, že jeden z rodičů není k výchově způsobilý, což v daném případě z žádného z důkazů předložených v řízení nevyplývá, mělo by být nalezeno takové řešení, které by péči obou rodičů v co nejširším rozsahu umožnilo. "Soud by se měl v takovém případě v prvé řadě snažit o nápravu komunikace rodičů a za pomoci vhodných opatření tento stav zlepšit. Soud však v tomto ohledu žádnou iniciativu nevyvinul a pouze rozhodl o vyloučení otce z výchovy syna."
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. (srov. např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění a opakovaně již v řízeních před obecnými soudy, zejména pak ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny právních závěrů obecných soudů, jež byly podkladem pro úpravu výchovných poměrů k nezl. M., se kterými, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Jak ovšem Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, jeho úkolem v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2091/14, sp. zn. II. ÚS 2224/14 či sp. zn. II. ÚS 273/15), kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
11. V této souvislosti Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
12. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry obecných soudů, na jejichž základě neshledaly předpoklady pro další zachování střídavé výchovy nezl. M., když konstatovaly, že došlo k "podstatné změně odůvodňující změnu dosavadního rozhodnutí o úpravě výchovného prostředí nezl. M." ve smyslu ustanovení §909 občanského zákoníku, a svěřily jej do výlučné péče jeho matky, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele.
13. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy se při rozhodování soustředily nejen na otázky, zda jsou na straně rodičů splněny (především materiální) předpoklady pro zachování střídavé výchovy nezl. M., ale především kladly důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), tedy nezl. M. Přestože tedy obecné soudy v nyní projednávaném případě konstatovaly, že oba rodiče jsou i nadále výchovně způsobilí, ve svém rozhodování se především soustředily na zkoumání důsledků zachování stávajícího modelu střídavé výchovy nezl. M., a to primárně s ohledem na prokazatelné negativní dopady střídavé výchovy na jeho psychický stav a možné důsledky pro jeho budoucí rozvoj, neboť si nezl. M."nebyl schopen navyknout na režim střídání výchovného prostředí v mezích rodiči původně uzavřené dohody." Proto dospěly k závěru, že "v zájmu nezl. M. je jeho svěření do výlučné péče matky, kterou citově preferuje a která je schopna mu poskytnout lepší výchovné prostředí."
14. Dle názoru Ústavního soudu nyní přezkoumávaný přístup obecných soudů plně koresponduje s jeho judikatorními závěry, blíže konkretizujícími výše předestřená ústavněprávní kritéria (tj. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, resp. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby), v nichž zdůraznil, že "při jakémkoliv zásahu do rodinného života musí obecné soudy vždy usilovat o to, aby byl takový zásah minimalizován, tedy (a) aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonnost, u nichž dlouhodobě setrvávalo a u nichž nachází svůj domov, a od svých sourozenců; a (b) aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte a která tedy kontaktu dítěte s takovým osobami v případě nebude bránit" (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09; sp. zn. I. ÚS 2482/13; nebo nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014, a tam citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva). Na zákonné úrovni tomuto požadavku odpovídá právní úprava, obsažená v ustanovení §907 občanského zákoníku. V jeho odstavci 2) je na rozhodující soud kladen požadavek, aby při rozhodování o svěření dítěte do péče sledoval především zájem dítěte, a to s ohledem na "jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti ve vztahu k jeho vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů" a rovněž se zřetelem na "citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám." Současně musí vzít i do úvahy, který z rodičů "dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje."
15. Za tímto účelem také obecné soudy v nyní projednávaném případě prováděly dokazování, a to nejen předmětným znaleckým posudkem PhDr. J. Marvartové. Ústavní soud se tak neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že obecné soudy vycházely pouze z předmětného znaleckého posudku, jehož závěry do svého rozhodnutí zcela přejaly, aniž by se vypořádaly s jejich rozpory se závěry ze znaleckého posudku Mgr. V. Pellarové. Ačkoliv Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře odmítl takový postup obecných soudů, kdy zcela mechanicky a nekriticky přejímaly do svých právních závěrů závěry ze znaleckých posudků a fakticky tak nastolily situaci, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů." [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 3. 6. 2008 (N 101/49 SbNU 491); či nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014], taková situace ovšem dle názoru Ústavního soudu v nyní projednávaném případě nenastala, neboť obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně znaleckého posudku PhDr. J. Marvartové kriticky hodnotily především s ohledem na zájmy nezl. M., zajištění jeho příznivého psychického vývoje a na respektování požadavku na zachování co nejvyšší míry jeho identity a rodinných vazeb.
16. V tomto ohledu nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že okresní soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když odmítl jím navrhované důkazy, zejména pak výslech znalkyně PhDr. J. Marvartové či revizní znalecký posudek. Ostatně s touto námitkou, kterou stěžovatel ve shodném znění uplatnil již ve svém odvolání, se dostatečně vypořádal krajský soud, který (shodně s okresním soudem) konstatoval, že "ustanovená znalkyně z odvětví psychologie PhDr. J. Mervartová podala ve věci úplný, srozumitelný a logicky odůvodněný písemný znalecký posudek, jehož závěry korespondují též s ostatními provedenými důkazy (zprávy kolizního opatrovníka, zpráva psycholožky Mgr. Hornové apod.), není důvodu doplňovat dokazování o výslech znalkyně či o revizní znalecký posudek." (str. 6 rozsudku).
17. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že problematická komunikace mezi rodiči byla sama o sobě důvodem pro odepření střídavé péče, čímž naznačuje, že nedošlo k naplnění zákonných podmínek (dle ustanovení §909 občanského zákoníku) pro změnu dosavadní úpravy výchovných poměrů nezl. M. Ústavní soud považuje v této souvislosti rovněž za vhodné zdůraznit, že rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z úpravy obsažené v citovaném ustanovení §909 občanského zákoníku, které změnu rozhodnutí podmiňuje právě "změnou poměrů." V této souvislosti Ústavní soud v minulosti konstatoval, že "v tomto ohledu bude především podstatné vážit, zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
18. Zjednodušeně řečeno, k nové úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilému dítěti může vést nikoliv každá, ale pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte považovat za podstatnou a důvodnou. Proto nelze naplnění této podmínky v žádném případě podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupříkladu "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností (např. přestěhování jednoho z rodičů nezletilého dítěte ze zahraničí - srov. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3216/13), tak i v prostém plynutí času, kdy postupem doby došlo v chování nezletilého, jeho vztahu k rodičům nebo v chování rodičů k nezletilému dítěti či navzájem ke znatelným změnám, ať již směrem k žádoucímu prohlubování rodičovských vazeb k nezletilému či zlepšení vzájemné komunikace rodičů ohledně výchovy nezletilého dítěte a tedy zmírnění jejich původně napjatých (konfliktních) vztahů, anebo směrem opačným. Zodpovězení otázky, zda byla naplněna tato zákonná podmínka, tj. zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit výchovné poměry rodičů k nezletilým dítětem, nicméně bude vždy záviset na uvážení rozhodujícího soudu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, což také musí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť i v těchto případech musí rozhodující soud nutně klást především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého dítěte, zajišťující jeho příznivý a poklidný psychický vývoj.
19. Ústavní soud je toho názoru, že okresní soud v nyní projednávaném případě uvedeným požadavkům dostál, neboť důvodem pro změnu úpravy výchovných poměrů nezl. M. nebyly toliko samy o sobě zhoršující se vztahy mezi jeho rodiči, projevující se v jejich nedostatečné komunikaci při realizaci střídavé výchovy, ale především negativní dopady stávajícího modelu střídavé výchovy na psychický vývoj nezl. M., které mohly být zmírněny či přímo překonány právě vzájemnou konsenzuální komunikací mezi jeho rodiči ohledně řešení vyskytnuvších se problémů při realizaci střídavé výchovy nezletilého. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecnými soudy přijaté závěry o nenaplnění předpokladů pro zachování střídavé výchovy nezl. M. jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, Ústavní soud je naopak toho názoru, že obecné soudy (implicitně) uvedené závěry respektovaly a vycházely z oné premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13), nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. zajištění jeho příznivého psychického vývoje a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo. Proto je také třeba odmítnout názory stěžovatele, že střídavá výchova nezl. M. měla být zachována a naopak bylo povinností obecných soudů "mediací" napomoci k urovnání konfliktních vztahů mezi rodiči a jejich neschopnosti vzájemně komunikovat ohledně výchovy nezletilého, neboť jsou v nich upozaděny zájmy nezletilého dítěte a fakticky z něho činí "nástroj" či "prostředek" k urovnání vztahů mezi rodiči. Jinými slovy, urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte a snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy s ohledem na jeho nejlepší zájmy, by měly být předpokladem pro uložení, resp. zachování střídavé výchovy, nikoliv jejím cílem.
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu