infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.12.2015, sp. zn. II. ÚS 1859/14 [ usnesení / ZEMÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:2.US.1859.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2015:2.US.1859.14.1
sp. zn. II. ÚS 1859/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. et Ing. Petrem Prchalem, advokátem, se sídlem Lazarská 171/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 136/2014-32 ze dne 5. 3. 2014 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 33/2013-794 ze dne 30. 5. 2013, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pro sepis této ústavní stížnosti a zastupování před Ústavním soudem stěžovatel zmocnil dle připojené plné moci ze dne 16. 5. 2014 Mgr. Janu Šulákovou, advokátku, se sídlem Palackého 359, Hradec Králové. Dne 2. 6. 2014 Ústavní soud obdržel další ústavní stížnost stěžovatele podanou proti stejným rozhodnutím a sepsanou Mgr. et Ing. Petrem Prchalem, advokátem se sídlem Lazarská 171/5, Praha 1, jehož stěžovatel rovněž zmocnil k podání ústavní stížnosti a zastupování před Ústavním soudem. Vzhledem k tomu, že v řízení před Ústavním soudem může mít stěžovatel v téže věci pouze jednoho právního zástupce (viz ustanovení §29 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel byl vyzván ke sdělení, který z uvedených advokátů ho bude v řízení zastupovat. Stěžovatel oznámil, že si přeje Mgr. et Ing. Petra Prchala, načež tento advokát následně zaslal do spisu aktuální plnou moc k zastupování stěžovatele. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně sp. zn. 61 T 17/2012 se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. 61 T 17/2012 ze dne 4. 3. 2013 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. z."), ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. z. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 2 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. z. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. z. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), mu byla uložena povinnost k náhradě škody. K odvolání stěžovatele a matky stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. z. ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. z. a podle §140 odst. 1 tr. z. mu uložil trest odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. z. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. z. uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. Má za to, že skutkový děj nebyl prokázán mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Soudy vzaly pro jeho základ výhradně interpretaci poškozeného. Podotýká, že poškozený po výpovědi před soudem opustil území České republiky a k dalšímu jednání se ho již nepodařilo předvolat. Interpretaci poškozeného dle stěžovatele nekriticky převzal i znalec MUDr. Tesař, CSc., který bez patřičné odbornosti zcela spekulativně vykonstruoval průběh údajného útoku tak, aby odpovídal subjektivním pocitům poškozeného. K objasnění rozporů mezi údajným zuřivým útokem na poškozeného a jeho následkem soudy přistoupily zcela povrchně. Všechny tyto vady dle stěžovatele prokazují porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy přitom odmítly návrh na zpracování nového znaleckého posudku znalcem z příslušného odvětví a prověření časového snímku konfliktu, přičemž navržená rekonstrukce byla provedena vadně bez přítomnosti poškozeného a soudního znalce. Odmítly též opakovaně vyslechnout znalce MUDr. Tesaře. Je sice pravdou, že stěžovatelem zvolená obhajoba byla poněkud diskutabilní (odmítání výpovědi, popírání účasti na místě konfliktu apod.), takový přístup však nezbavuje soud povinnosti prokázat skutkový stav. Stěžovatel se rozhodl průběh konfliktu před odvolacím soudem vylíčit, ten však jeho výslech již nepřipustil a nedal mu ani právo posledního slova. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Převážná část námitek stěžovatele je namířena proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z těchto důkazů učinily. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel vznáší výhrady zejména proti výpovědi poškozeného a závěrům znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Jiřím Tesařem, přičemž zpochybňuje hodnotící úvahy soudů a nabízí vlastní hodnocení průběhu incidentu. V této souvislosti je nutné poukázat na to, že soud prvního stupně rozhodoval napadeným rozsudkem již podruhé, když jeho první odsuzující rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 45/2012-584 ze dne 3. 1. 2013 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Již z odůvodnění tohoto kasačního rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud neměl pochybnosti o závěru nalézacího soudu, že pachatelem trestného činu je právě stěžovatel, který se sice nejdříve částečně doznal k tomu, že poškozeného několikrát bodl nožem, v dalším průběhu řízení však buď odmítl vypovídat, nebo tvrdil, že si nic nepamatuje či že na místě činu vůbec nebyl. Podstatu skutkových zjištění i otázku vzniku a charakteru zranění poškozeného a příčetnosti stěžovatele v době spáchání činu přitom označil za dostatečně prokázané skutečnosti. Nemohl však překlenout nejasný závěr o ukončení konfliktu mezi stěžovatelem a poškozeným, který je relevantní zejména pro právní kvalifikaci skutku, neboť okolnosti k němu vedoucí nalézací soud řádně nevyhodnotil. Jak však odvolací soud konstatoval v napadeném rozsudku, soud prvního stupně se s požadavky kasačního rozhodnutí vypořádal, dokazování provedl v odpovídajícím rozsahu, a provedené důkazy také řádně zhodnotil, přičemž potřeba dalšího dokazování před odvolacím soudem nevznikla. Pokud odvolací soud stejně jako v kasačním rozhodnutí akceptoval úvahu soudu prvního stupně o věrohodnosti a pravdivosti výpovědi poškozeného, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněnému závěru nic vytknout, neboť poškozeným popisovaný průběh skutkového děje (způsob útoku ze strany stěžovatele, obrana poškozeného a vznik poranění) je podporován znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie se specializací traumatologie, který se vyjadřoval k mechanismu vzniku poranění a ke škodám, které mohl útok způsobit, nebýt obrany poškozeného, a částečně i dalšími ve věci provedenými důkazy, s nimiž však naopak stěžovatelem uplatněná obhajoba nekoresponduje. Nelze přitom stěžovateli přisvědčit v názoru, že znalec vyšel při vypracování znaleckého posudku ze subjektivních pocitů poškozeného, neboť součástí spisového materiálu je protokol o prohlídce těla poškozeného a k němu pořízená fotodokumentace, z níž jsou zjištěná zranění poškozeného patrná, takže znalec mohl i s přihlédnutím k příslušným lékařským zprávám objektivně posoudit mechanismus jejich vzniku i možné následky útoku stěžovatele, pokud by byl dokonán. Nemůže obstát ani stěžovatelova námitka, že odbornost znalce MUDr. Tesaře jako traumatologa, neodpovídá problematice, kterou znaleckým posudkem řešil, neboť není pochyb o tom, že znalecký posudek vzhledem ke své specializaci vypracovat mohl, stejně jako to mohl učinit soudní lékař (soudní patolog), který se však zabývá spíše mechanismem vzniku poranění s fatálními následky. Odbornost obou znalců se totiž ve vztahu k řešené problematice překrývá. Otázkou odbornosti znalců se soudy podrobně zabývaly i v řízení o návrhu matky stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo zamítnutím návrhu (viz usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 61 T 17/2012-1164 ze dne 26. 3. 2015, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 47/2015-1241 ze dne 25. 6. 2015). Námitka stěžovatele, že navržená rekonstrukce na místě činu byla provedena vadně, je sice důvodná, což konstatoval v napadeném rozsudku totiž již i odvolací soud, pro posouzení dané věci je však relevantní, že šlo spíše o důkaz nadbytečný, k němuž nebylo při přezkoumání věci odvolacím soudem přihlédnuto. Pokud nebylo vyhověno některým důkazům navrhovaným obhajobou, patřičně na to reagoval již soud prvního stupně. Také z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se návrhy obhajoby na doplnění dokazování zabýval i odvolací soud, který vysvětlil, proč je vyhodnotil jako nadbytečné. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž je ponecháno na úvaze soudu, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány čl. 36 a násl. Listiny, v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit. Povinností soudu však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti odvolací soud dostál, neboť vysvětlil, proč na doplnění dokazování nepřistoupil a pokládal je stejně jako soud prvního stupně za nadbytečné. Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud se s rozsahem provedeného dokazování před soudem prvního stupně ztotožnil. Soudu prvního stupně však vytkl některá pochybení mající význam pro právní kvalifikaci jednání stěžovatele a tyto vady svým rozhodnutím napravil. V této souvislosti však stěžovatel žádné námitky nevznáší, odvolací soud ostatně užil pro stěžovatele příznivější právní kvalifikaci, což se odrazilo i ve výroku o trestu. Pokud stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že ho při veřejném zasedání nevyslechl, nebylo to za situace, kdy odvolací soud rozhodoval na podkladě skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně zjištěn správně, přičemž nevznikla potřeba dalšího dokazování, nezbytné (srov. §259 odst. 3 tr. ř.). Stěžovatel ostatně dostal v průběhu celého řízení mnohokrát příležitost, aby se k věci vyjádřil, ať již v rámci výslechů v přípravném řízení, tak i v řízení před soudy. Relevantní je, že v rámci veřejného zasedání obhájce stěžovatele přednesl odvolání, k němuž se po dotazu soudu stěžovatel připojil (srov. §235 odst. 1 tr. ř.), a že obhájci bylo uděleno slovo ke konečnému návrhu (srov. §235 odst. 3 tr. ř.), přičemž stěžovatel před tím, než senát odešel k závěrečné poradě, dostal příležitost mluvit jako poslední (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 30. 5. 2013, č. l. 787 až 790 soudního spisu). Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejících rozhodnutí, které je v daném případě nutno posuzovat komplexně, nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Výhrady stěžovatele proto nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se závěry soudů obou stupňů. Námitky, směřující proti hodnocení rozsahu a obsahu provedeného dokazování řešil ostatně i Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda neexistuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Konstatoval však, že se o takovou situaci nejedná, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními. Řešil i konkrétní námitky stěžovatele o absenci úmyslu stěžovatele zavraždit poškozeného a o zanedbatelném následku na zdraví poškozeného, tyto však s patřičným vysvětlením odmítl jako zjevně neopodstatněné. K jeho řádně odůvodněným závěrům Ústavní soud nemá žádné výhrady. Stěžovatelova argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci ani flagrantní porušení příslušných procesních ustanovení, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. prosince 2015 Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2015:2.US.1859.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1859/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 16. 12. 2015
Datum vyhlášení  
Datum podání 29. 5. 2014
Datum zpřístupnění 15. 1. 2016
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodaj Zemánek Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §259 odst.3, §235 odst.1, §235 odst.3, §265b odst.1 písm.g
  • 40/2009 Sb., §140 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík trestný čin/vražda
skutková podstata trestného činu
skutek
dokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1859-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 90786
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18