ECLI:CZ:US:2015:2.US.1980.15.1
sp. zn. II. ÚS 1980/15
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 3. listopadu 2015 sp. zn. II. ÚS 1980/15 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Hölblinga, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem, se sídlem tř. T. G. Masaryka 1129, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 8. 2014 č. j. 11 C 38/2014-32 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2015 č. j. 11 Co 670/2014-55, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení částky 10 005 Kč, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozsudky soudů obou stupňů vykazují znaky přepjatého právního formalismu a nevypořádávají se řádně s námitkami stěžovatele. Stěžovatel proto považuje zamítnutí své žaloby za formální a sledující pouze naplnění původního výkladu zákona provedeného Nejvyšším soudem. Stěžovatel upozorňuje, že ať už by byl k úhradě dluhu uplatněného žalobou zavázán kterýkoliv z manželů, ve výsledku by jejich majetková situace byla naprosto stejná. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s námitkou existence ustanovení §732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen "obč. zák."), což stěžovatel považuje za hlavní důvod, proč nejsou závěry dřívější judikatury použitelné. Stěžovatel se domnívá, že pokud současná právní úprava (§732 obč. zák.) umožňuje vyloučit dluh z pasiv společného jmění manželů, není důvod, proč by ohledně dluhů, které ve společném jmění manželů zůstanou a nejsou proti vůli nekontrahujícího manžela, nebyl tento pasivně věcně legitimován. Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení opakovaně uplatňoval námitky, proč právní závěry dosavadní judikatury v daném případě nelze při právním hodnocení daného skutkového stavu použít, odvolací soud se přesto v odůvodnění napadeného rozhodnutí bez řádného odůvodnění přiklonil k právnímu názoru, že je nutné závěry Nejvyššího soudu do této doby vyslovené na danou skutkovou situaci aplikovat. Dle názoru stěžovatele se soud v rámci kontinentálního systému práva má v případě, že se změní hmotněprávní úprava, zabývat rozdíly mezi starou a novou úpravou, rozdíly by měly být identifikovány a z těchto rozdílů by měly být vyvozeny důsledky, zejména ve vztahu k další použitelnosti dosavadní judikatury. Jestliže tak soudy neučinily a pouze citovaly novou právní úpravu a judikatorní závěry k staré právní úpravě s dovětkem, že je lze užít i nyní, počínaly si dle mínění stěžovatele nepečlivě a chybně, když celý proces interpretace práva nepřípustně zjednodušily.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 8. 2014 č. j. 11 C 38/2014-32 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 10 005 Kč po žalovaném Jaroslavu Kocincovi (dále jen "žalovaný"). Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2015 č. j. 11 Co 670/2014-55.
4. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 90, 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
5. Soudy obou stupňů vyšly při svém rozhodování z následujících skutkových zjištění. Manželka žalovaného, Anna Kocincová, si na základě písemné smlouvy o zápůjčce ze dne 1. 1. 2014 vypůjčila od stěžovatele částku 10 005 Kč na zakoupení dětského kočárku a zavázala se ji vrátit do 31. 1. 2014. Uzavření smlouvy byl přítomen její manžel - žalovaný, který neučinil výhradu dle ustanovení §732 obč. zák.. Ve sjednané lhůtě nebyla dlužná částka vrácena.
6. Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře najevo, že ústavní stížnost v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (viz §202 odst. 2 občanského soudního řádu), je považována za zjevně neopodstatněný návrh. To neplatí jen pro zcela extrémní pochybení obecného soudu představující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. I. ÚS 3739/12 ze dne 20. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. I kdyby tedy Ústavní soud měl na stěžovatelem vznesenou otázku jiný náhled než soud obecný, nemohl by s ohledem na výše uvedené závěry zasáhnout, neboť tato otázka, jednoduše řečeno, nedosahuje dostatečně významné ústavněprávní relevance. Zároveň je třeba dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv.
7. Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla alespoň tvrzena existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena, což však v dané věci vzhledem k peněžní částce, o niž v řízení jde, splněno není. Odporovalo by ostatně smyslu zákona o Ústavním soudu a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, kdy není přípustné podání dovolání, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Takový přístup nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 ze dne 8. 4. 2004 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]".
8. Předmětem řízení před obecnými soudy bylo v předmětné věci vyřešení právní otázky, zda splnění závazku, který jednomu z manželů vznikl za trvání manželství a je součástí společného jmění manželů, může věřitel v nalézacím řízení soudně vymoci po druhém z manželů, tedy zda ve sporu o splnění takového závazku je druhý manžel (tj. žalovaný) pasivně věcně legitimován. Obecné soudy se přiklonily k právnímu závěru vyslovenému Nejvyšším soudem ve stanovisku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 677/2005 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. Rc 24/2008), že byť závazek náleží do společného jmění manželů žalovaného a jeho manželky, byla-li účastnicí smlouvy o zápůjčce pouze manželka žalovaného, není k žalobě o vrácení zápůjčky pasivně legitimován manžel vydlužitelky, tj. žalovaný. Tento závěr shledaly obecné soudy na věc dopadající i za platnosti nového občanského zákoníku, když dovodily, že právní úprava nového občanského zákoníku "neodůvodňuje závěr, že by tomu mohlo být opačně".
9. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na komentář k §710 občanského zákoníku [Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655-975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014 (dále jen "komentářová literatura")], podle kterého závěr do této doby vyslovený v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, že je nutno aplikovat ustanovení §3 odst. 2 písm. d) obč. zák. jako jednu ze základních zásad celého soukromého práva (soukromé právo spočívá mimo jiné na zásadě, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny), je opodstatněný i nadále. Odvolací soud však dodal, že rovněž lze dle citovaného komentáře argumentovat i pro opačný závěr, že povinnosti a práva spojená se společným jměním náleží podle §713 odst. 2 obč. zák. oběma manželům společně a nerozdílně. Oba možné závěry lze podle citované komentářové literatury podložit poměrně pádnými argumenty.
10. Ve své bohaté judikatuře týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjadřoval k nutnosti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí, které je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 588/03 ze dne 19. 10. 2004 (N 147/35 SbNU 71), nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003 (N 108/30 SbNU 489)]. Jak tedy vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, a to např. z nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), jedním z principů představujících součást práva na řádný proces i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 občanského soudního řádu), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Jednoduše shrnuto, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Takové pochybení však Ústavní soud, jak vyplývá z výše uvedeného, neshledal.
11. V projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a současně svůj názor o použitelnosti této judikatury i za existence nové právní úpravy podpořil komentářovou literaturou (která považuje názor odvolacího soudu za jedno z možných řešení dotčené právní otázky). Z tohoto pohledu nelze jeho rozhodnutí pokládat za řádně neodůvodněné jen proto, že nevyvrátil jiný možný (stěžovatelem předestřený) právní závěr a s ním související námitky týkající se neaplikovatelnosti dřívější judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 677/2005 po přijetí nového občanského zákoníku. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná". Podstatné z tohoto pohledu je, že si odvolací soud byl vědom existence i jiných možností výkladu §710 obč. zák., než jak byl učiněn citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a neaplikoval ji tedy na věc mechanicky. V této souvislosti je třeba připomenout, že rozhodnutí Rc 24/2008 je rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu a sám Nejvyšší soud má při své rozhodovací činnosti jen omezenou možnost se od něho odchýlit (srov. komentářová literatura, s. 184). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ani rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny [shodně např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. Není ani v pravomoci Ústavního soudu, ani jeho úkolem, aby zrušením rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad platného práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.
12. Nad rámec věci Ústavní soud konstatuje, že bude na Nejvyšším soudu, aby se nastolenou právní otázkou [v případě, kdy nebude dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu vyloučeno, jak tomu je i v projednávané věci] zabýval, a sjednotil tak dosud rozporné závěry ohledně předmětné problematiky. O tom, že závěry právního řešení dotčené otázky jsou skutečně nejednotné, pojednává i komentářová literatura, která na jedné straně připouští, že dosavadní závěr Nejvyššího soudu o tom, že se závazkový vztah může dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho subjekty, lze držet i nadále, zvláště nemění-li nic na tomto závěru ani ustanovení zakládající solidaritu manželů v případě právních úkonů týkajících se společného jmění manželů, na druhé straně však poukazuje na znění §710 obč. zák., který výrazně zužuje dluhy, které budou v zákonném režimu společné a tyto má za dluhy manželům společné bez ohledu na způsob jejich nabytí a zakládající solidární povinnost manželů k jejich uhrazení. Citovaný komentář uzavírá, že "jasnější odpovědi na položené otázky je tak třeba spojovat až s případným rozhodováním Nejvyššího soudu o dané problematice podle nové právní úpravy a očekávat, zda se v této otázce vyjde spíše z výkladového pravidla zakotveného v §2 odst. 1 nebo v §2 odst. 2".
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.