ECLI:CZ:US:2015:2.US.2246.15.1
sp. zn. II. ÚS 2246/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Móda Nicole s. r. o., se sídlem Holasická 1154/2, Opava, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava-Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 9. 2013, č. j. 117 C 56/2012-45, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2014, č. j. 8 Co 169/2014-85, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, č. j. 28 Cdo 4377/2014-119, za účasti Okresního soudu v Opavě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a statutárního města Opava, se sídlem Horní nám. 382/69, Opava, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces, "jak vyplývá zejména z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem (statutární město Opava) dne 21. 11. 2008 kupní smlouvu, podle níž následně vedlejší účastník převedl na stěžovatelku vlastnické právo k označeným nemovitostem za kupní cenu ve výši 14.000.000 Kč. Poté, co byla rozhodnutím soudu deklarována neplatnost této kupní smlouvy, vrátil vedlejší účastník bezodkladně stěžovatelce obdrženou kupní cenu (dne 22. 4. 2010) a dne 7. 9. 2010 jí poukázal dalších 1.729.660 Kč. Tato částka byla vyplacena na základě rozhodnutí Rady Statutárního města Opavy, která usnesením ze dne 31. 8. 2010 (dále jen "usnesení ze dne 31. 8. 2010") schválila v rámci změny závazných ukazatelů rozpočtu 2010 mj. pod písmenem h) rozpočtové opatření č. 2010/223: ve výdajích odboru finančního a rozpočtového s poznámkou "rezerva", "- 1 729 660,- Kč" a ve výdajích odboru majetku města s poznámkou "úrok z prodlení - zpětné zrušení kupní smlouvy - Móda Nicole", "+ 1 729 660,- Kč". V důvodové zprávě k tomuto usnesení bylo konstatováno, že se jedná o úroky z prodlení za dobu, po kterou měl žalobce na účtu finanční prostředky za prodej nemovitostí stěžovatelky dle kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2008 za dobu od 27. 11. 2008 do 22. 4. 2010 ve výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., a to v návaznosti na rozsudky, kterými byla vyslovena neplatnost kupní smlouvy.
4. Dne 27. 8. 2012 vedlejší účastník (žalobce) vyzval bezúspěšně stěžovatelku k vrácení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť ji měl prý vyplatit bez právního důvodu. Poukázal především na to, že je městem, jehož právní poměry jsou upraveny speciálním zákonem, tudíž jakákoliv jeho smlouva musí být předem schválena zastupitelstvem nebo radou pod sankcí absolutní neplatnosti, což se však při převodu dotčené částky nestalo.
5. Této žalobě Okresní soud v Opavě nyní napadeným rozsudkem vyhověl a přikázal stěžovatelce uhradit žalovanou částku. Při právním posouzení věci soud vyšel z ustanovení §38 odst. 1 a odst. 6, §41 a §84, §85 a §102 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), a ustanovení §39 a §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"). Zdůraznil, že na obec jsou při nakládání s obecním majetkem kladeny zvýšené požadavky, a to včetně příslušného schvalovacího procesu. Pravomoc orgánů obcí v tomto směru vyplývá ze zákona o obcích, takže třetí osoby při uplatnění zásady, že neznalost zákona neomlouvá, nemohou být na pochybách, že o právních úkonech obce musí nejprve rozhodnout zastupitelstvo nebo rada. Tato podmínka v daném případě nebyla splněna, neboť rada města převod inkriminované částky nikdy neschválila. Za toto schválení totiž soud nepovažoval usnesení ze dne 31. 8. 2010, kterým byl pouze vyjádřen souhlas s rozpočtovým opatřením v rámci závazných ukazatelů pro rok 2010, a částka 1.729.660 Kč byla jen přemístěna v rámci rozpočtu města z jednoho odboru vedlejšího účastníka do druhého (nejde tedy o žádné definitivní schválení právního úkonu s konkrétním obsahem). Soud proto uvedl, že jde k tíži stěžovatelky, že si neověřila, zda byly splněny veškeré zákonem stanovené předpoklady pro výplatu žalované částky. Okresní soud odmítl rovněž námitku započtení, kdy stěžovatelka tvrdila, že jednáním žalobce, v jehož důsledku byla původní kupní smlouva hodnocena jako neplatná, jí vznikla škoda nejméně ve výši žalované částky. Zde soud uznal námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem, protože stěžovatelka svůj nárok uplatnila až po marném uplynutí subjektivní lhůty, která počala běžet v okamžiku, kdy se dozvěděla o neplatnosti původní kupní smlouvy (tj. v okamžiku doručení soudního rozhodnutí týkajícího se této věci), neboť s prohlášením její neplatnosti spojovala vznik škody.
6. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil, když se ztotožnil se závěrem vycházejícím z aplikace ustanovení §41 odst. 2 zákona o obcích. Za situace, kdy zde schází rozhodnutí rady města o schválení právního úkonu směřujícího k výplatě předmětné částky žalované s konkrétním obsahem, je totiž rozhodnutí o výplatě vedoucím finančního odboru městského úřadu, příp. jiným úředníkem či jakoukoliv jinou osobou učiněný jménem města, absolutně neplatný pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Rovněž tak odvolací soud souhlasil se soudem I. stupně, že usnesením ze dne 31. 8. 2010 je vyjádřen toliko souhlas s rozpočtovým opatřením, jehož smyslem, jak vyplývá z jeho obsahu, bylo vytvořit v rámci hospodaření určitou rezervu pro případ, že by následně došlo k právnímu úkonu řádně schválenému (zde odvolací soud odkázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 721/2000 (ze dne 10. 7. 2001, N 103/23 SbNU 39) a připomněl, že obce jsou veřejnoprávními korporacemi a pokud jednají ve věcech práva soukromého, nelze tvorbu a projevy jejich vůle mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní společnosti; dále podotkl, že cílem právní úpravy týkající se hospodaření obce je chránit majetek obce před jednáním ohrožujícím tento majetek). Stejně tak ve shodě se soudem I. stupně odvolací soud odmítl procesní obranu stěžovatelky v podobě námitky započtení z důvodu promlčení jí deklarovaného nároku.
7. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl nyní napadeným usnesením pro nepřípustnost. Konstatoval totiž, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na v dovolání vymezené otázce, "zda radě obce přísluší rozhodovat podle ustanovení §102 odst. 3 zákona o obcích i o plnění, které obci ukládá zákon", kdy navíc napadené rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky vydat žalobci bezdůvodné obohacení na této otázce ani nezávisí. Kritizovaný závěr soudů nižších stupňů o absenci rozhodnutí příslušného orgánu obce o majetkoprávním úkonu obce je pak závěrem skutkovým, nikoliv právním, a proto také nemohl založit přípustnost dovolání. V otázce započitatelnosti pohledávek Nejvyšší soud se stěžovatelkou sice souhlasil potud, že pro posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze použít k započtení), je rozhodující okamžik, kdy se pohledávky setkaly (rozhodující je tedy okamžik, kdy dospěla pohledávka později splatná), nicméně byla-li již v této době pohledávka promlčena, nedochází k jejímu zániku započtením.
II. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka tvrdí, že výklad ustanovení §102 zákona o obcích provedený obecnými soudy v nyní posuzované věci a aplikovaný na usnesení rady z 31. 8. 2010 je extrémně formalistický a porušuje ústavně zaručenou rovnost účastníků, v důsledku čehož je výsledné rozhodnutí nutno celospolečensky vnímat jako nespravedlivé. Zde stěžovatelka především poukazuje na skutečnost, že k výplatě předmětné finanční částky došlo na základě rozhodnutí rady města, jejímuž jednání byli přítomni nejen všichni její členové, nýbrž i zástupci právního a ekonomického odboru, a kdy z dotčeného usnesení a z jeho důvodové zprávy je patrné, za jakým konkrétním účelem došlo k výplatě peněz (úhrada úroků z prodlení). Argumentaci soudů proto stěžovatelka považuje za úpornou snahu provést takový výklad právního úkonu v návaznosti na kogentní ustanovení zákona (ustanovení §102 zákona o obcích), aby město Opava, tj. veřejnoprávní korporace, nenesla žádnou finanční odpovědnost. Takto prý však přetrvávají rezidua právní úpravy platné do roku 1990, v jejichž důsledku je na veřejný majetek nahlíženo jako na majetek, kterému je na rozdíl od soukromého třeba poskytnout větší právní ochranu; zároveň výklad předestřený obecnými soudy nelze chápat jinak než jako účelové překroucení skutečného obsahu a smyslu předmětného usnesení rady ze dne 31. 8. 2010. Stěžovatelka odmítá rovněž závěr dovolacího soudu, že výklad tohoto usnesení je závěrem skutkovým a nikoliv právním, kdy takovéto odůvodnění považuje za zcela rozporné s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155).
III. Vyjádření účastníků řízení
9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Opavě, Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud; vedlejší účastník řízení se i přes výzvu nevyjádřil.
10. Okresní soud v Opavě uvedl, že v daném řízení v žádném případě nedošlo k porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Všechny soudy prý totiž postupovaly v souladu se zákony a rovněž vydaná rozhodnutí vycházejí jak ze zákonů, tak z obsáhlé judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Za primární přitom soud považuje závěr, že mezi účastníky řízení nikdy nedošlo s ohledem na zákon o obcích k platnému uzavření dohody o vyplacení žalované částky, čehož si navíc stěžovatelka musela být vědoma. Tento výklad nijak neporušuje rovnost účastníků řízení a naopak výklad stěžovatelky okresní soud považuje za ryze účelový.
11. Krajský soud rovněž odmítl, že by v řízení došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, neboť při projednávání dotčeného odvolání se krajský soud nedopustil žádného procesního pochybení, které by ve svém důsledku znamenalo porušení uvedených práv.
12. Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že hodnocení absence rozhodnutí příslušného orgánu města je bezpochyby hodnocení skutkové, nikoliv právní, přičemž k přehodnocování skutkových závěrů soudů nižších stupňů dovolací soud není oprávněn. Zde Nejvyšší soud upozornil též na dřívější závěry Ústavního soudu, z nichž plyne, že zjištění, jaká práva a povinnosti vyplývají ze smlouvy, jsou závěry právními, zatímco zjištění samotné existence právního úkonu, identifikace jeho subjektů, je-li učiněn v písemné formě, ověření pravosti listiny, konstatování znění textu apod. jsou zjištěními skutkovými. Dále Nejvyšší soud připomněl, že stěžovatelce, jež uzavřela s obcí neplatnou kupní smlouvu, bylo v souladu s ustanovením §457 občanského zákoníku vráceno plnění, jež poskytla protistraně na základě této smlouvy, přičemž však v řízení nedoložila skutečnosti, jež by mohly zakládat nárok na další plnění (k výplatě částky 1.729.660 Kč), kdy ani vylíčení právního důvodu k výplatě této částky nebylo ze strany stěžovatelky zcela konzistentní.
13. V replice k vyjádření účastníků řízení stěžovatelka uvedla, že z vyjádření Nejvyššího soudu vyplývá neznalost obsahu spisu a samotné stížnosti, neboť její podstata spočívá v napadení výkladu rozhodnutí rady města. Dále stěžovatelka odmítá tvrzení Nejvyššího soudu, že výklad rozhodnutí rady města je otázkou skutkovou a nikoli otázkou právní, kdy upozorňuje, že se Nejvyšší soud s touto otázkou ve vyjádření nijak nevypořádal a pouze formalisticky přejal svou argumentaci obsaženou v napadeném usnesení.
IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
15. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž stížnostní argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu a vyjádření účastníků řízení (přihlédl též k replice stěžovatelky na tato vyjádření) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Z ústavní stížnosti se podává, že nyní projednávaný případ se dotýká právních jednání (dříve právních úkonů) obce v soukromoprávní sféře. Touto problematikou se Ústavní soud v minulosti již opakovaně zabýval, když především judikoval, že obec jako veřejnoprávní korporace má svůj fundament v právu veřejném. Veřejné právo stanovuje vnitřní strukturu této korporace, působnost jejích orgánů a v neposlední řadě i tvorbu právně relevantní vůle. Tvorbu a projevy vůle obce tak nelze mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo například o obchodní korporaci. Při hodnocení úkonů obce v rámci soukromoprávních vztahů totiž vyvstává do popředí charakter obce jakožto územního společenství občanů majících právo na samosprávu (čl. 100 odst. 1 Ústavy), tj. samostatná správa "svých záležitostí", a jsoucí veřejnoprávní korporací mající vlastní majetek a hospodařící podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3 Ústavy). Je tak např. vyloučeno, aby obec hospodařila s jí vlastněným majetkem prostřednictvím svých volených orgánů tak, že by na prvý pohled pochybným charakterem tohoto hospodaření podlamovala důvěru občanů, kteří obec tvoří, v to, že její správa je správou ve prospěch obce, a nikoliv ve prospěch jiných subjektů (nález sp. zn. IV. ÚS 1167/11 ze dne 20. 6. 2012, N 123/65 SbNU 597). Uvedené ostatně vyjadřuje již ustanovení §38 odst. 1 zákona o obcích, a to tak, že "majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku." Jak k uvedenému dodal Ústavní soud, z cit. ustanovení plyne obci přímá povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a chránit jej před neoprávněnými zásahy (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2588/14 ze dne 25. 11. 2014, všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu tak není ponechán obci na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků, poněvadž kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku [nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365)].
17. Při aplikaci relevantního podústavního práva regulujícího konkrétní právní jednání obce je k těmto principům samosprávného řízení obce, jehož významnou část tvoří nakládání s majetkem obce, třeba vždy přihlížet, neboť v opačném případě by předmětné podústavní právo mohlo vést k porušení smyslu a účelu ústavního principu samosprávy [viz též nález sp. zn. IV. ÚS 576/2000 ze dne 12. 4. 2001 (N 61/22 SbNU 49), nález sp. zn. III. ÚS 721/2000 ze dne 10. 7. 2001 (N 103/23 SbNU 39)]. Z hlediska tvorby a projevu vůle obce proto nelze připustit formalistický výklad práva považující zkoumání skutečné vůle obce za irelevantní, ať už by vedl k výsledku považujícímu zjevný exces člena samosprávy, ohrožující majetek obce, za projev vůle obce (jako tomu bylo ve výše citovaných případech), či naopak k výsledku prakticky znemožňujícímu efektivní nakládání s obecním majetkem přehnaně restriktivním neuznáním právního jednání provedeného starostou (či jiným odpovědným reprezentantem místní samosprávy, jak tomu bylo v nyní posuzovaném případě) za projev vůle obce. Ve druhé z uvedených situací by přitom takový formalistický výklad nemusel zasáhnout jen do ústavního principu samosprávy, ale též do základní zásady soukromoprávních vztahů, tedy zásady autonomie vůle, mající rovněž ústavní rozměr (viz nález sp. zn. I. ÚS 2574/14 ze dne 25. 8. 2015).
18. Proto také právní jednání orgánu obce (typicky starosty) vyžadující schválení zastupitelstvem obce (či obdobně obecní radou) provedené bez takového předchozího schválení, jsou od počátku neplatná podle ustanovení §41 odst. 2 zákona o obcích (a podle ustanovení §39 občanského zákoníku platného pro nyní projednávanou věc; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002 nebo již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000). Jak v souladu s tímto zákonným ustanovením vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (a Ústavní soud se s ní ztotožňuje), usnesení příslušného orgánu obce představuje materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřeným) teprve v případě podpisu příslušné smlouvy starostou, případně (za podmínek stanovených zákonem o obcích) místostarostou, není-li v souladu se zákonem příslušná působnost zcela nebo zčásti svěřena příslušnému odboru obecního úřadu nebo příspěvkové organizaci obce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007). Rozhodnutí obce o majetkoprávním úkonu tedy musí být obsaženo (musí vyplývat) v usnesení příslušného oprávněného orgánu obce. O tom, že se jedná o rozhodnutí majetkoprávního charakteru a ne o nějaké konstatování či "doporučení" přitom bude vypovídat zápis o průběhu zasedání tohoto orgánu obce, který musí obsahovat usnesení zachycující rozhodnutí o předmětném úkonu obce (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014). Zároveň však Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem zdůrazňuje, že samotné rozhodnutí zastupitelstva nebo rady obce ještě nepředstavuje právní jednání, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právními předpisy s takovým projevem vůle spojují. V případě převodu obecního nemovitého majetku (jak plyne již ze shora řečeného) je totiž esenciální, aby byl co do předmětu a případně co do obcí stanovených podmínek převodu zajištěn věcný soulad mezi řádně publikovaným záměrem obce a (v tomto případě) zamýšlenou věcně právní dispozicí s obecním nemovitým majetkem, a dále soulad mezi rozhodnutím orgánu obce o předmětném právním úkonu a uzavřenou smlouvou. Vnitřní struktura obce i pravomoc a působnost jejích orgánů jsou přitom blíže upraveny zákonem o obcích: nejvyšším samosprávným orgánem a zastupitelským sborem je zastupitelstvo, od něhož je odvozováno postavení dalších orgánů obce (Kopecký, M., Průcha, P., Havlan P., Janeček, J. Zákon o obcích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 141). Rada obce je výkonným orgánem v oblasti samostatné působnosti (ustanovení §99 odst. 1 zákona o obcích) a mimo svých vyhrazených pravomocí též podle ustanovení §102 odst. 3 zákona o obcích zabezpečuje rozhodování ostatních záležitostí patřících do samostatné působnosti obce, pokud je nemá vyhrazeny zastupitelstvo. Tyto tzv. nevyhrazené pravomoci tak rada může delegovat na další orgány, včetně starosty (Vedral, J. Váňa, L., Břeň, J., Pšenička, S. Zákon o obcích (obecní zřízení). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 534).
19. Ústavní soud s přihlédnutím k výše uvedenému posoudil případ stěžovatelky a dospěl k závěru, že obecné soudy svými rozhodnutími nezasáhly do jejích základních práv a svobod. Zdejší soud se totiž musí ztotožnit se závěry obecných soudů, že k převodu dotčené finanční částky nedošlo v souladu se zákonem, neboť mu nepředcházelo řádné rozhodnutí příslušného orgánu (rady města), které by bylo majetkoprávního charakteru a které by vyjadřovalo souhlas s tímto převodem. Zjevně tedy absentovala vůle města k dotčenému právnímu jednání ve shora uvedeném smyslu. Příslušný orgán vedlejšího účastníka tedy bez platného rozhodnutí městského zastupitelstva, případně rady města, nemohl platně učinit úkon spočívající v převodu peněz, jelikož v opačném případě by závažným způsobem ohrozil majetek obce. Z vyžádaného spisu ostatně vyplývá, že k převodu dotčené částky došlo bez uzavření jakékoliv dohody ohledně její výše, což zajisté neodpovídá základním principům nakládání obce s jejími finančními prostředky, přičemž stěžovatelka (resp. její právní zástupce) musela být srozuměna s tím, že takovýto postup je minimálně nestandartní, ve své podstatě však dokonce rozporný se zákonem o obcích.
20. Pokud jde o interpretaci usnesení rady ze dne 31. 8. 2010, které bylo dle stěžovatelky oním schválením ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 zákona o obcích, nemůže Ústavní soud souhlasit se stěžovatelkou, že by výklad jejího obsahu předestřený obecnými soudy byl nepřípustně formalistický. Ústavní soud sice již mnohokrát judikoval, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti, jelikož veškeré právní předpisy či úkony je třeba vykládat s přihlédnutím ke vzájemným vztahům jednotlivých v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika daného případu. Takový případ však v nyní projednávané věci zjevně nenastal. V usnesení rady ze dne 31. 8. 2010 se totiž sice skutečně zmiňuje předmětná částka a stěžovatelka jako její adresátka, zároveň však nelze odhlédnout od toho, že předmětné usnesení pouze rozhodlo o převodu dotčeného finančního obnosu v rámci jednotlivých odborů města, avšak závazně nerozhodlo o jejich vyvedení z majetkové sféry města. Vedlejší účastník se tedy zjevně připravoval na eventuální úhradu inkriminované peněžité částky stěžovatelce; aby však k převodu této částky mohlo dojít, bylo nezbytné dodržet všechny zákonné a další požadavky, které vyplývají ze skutečnosti, že obec samosprávně spravuje veřejný majetek, což se však v nyní posuzované věci (jak plyne i ze shora řečeného) nestalo. Za této situace, kdy chyběla skutečná vůle města k vyvedení peněz z jeho majetkové sféry, se tedy stěžovatelka nemůže dovolávat rozhodnutí (či jeho důvodové zprávy), které inkriminovanou částku převedlo pouze v rámci interních struktur vedlejšího účastníka, neboť si musela být vědoma, že vyplacení této částky bylo přinejmenším sporné (viz také její odlišná vyjádření v průběhu řízení týkající se podstaty jejího nároku na tuto částku) a zároveň neodpovídalo zákonným požadavkům. Obzvláště za situace, kdy převedení částky nepředcházelo žádné smluvní ujednání mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, takže fakticky nedošlo ani k věcnému souladu mezi záměrem obce (publikovaným v dotčeném usnesení ze dne 31. 8. 2010) a zamýšlenou věcně právní dispozicí s majetkem, natož aby byl dán soulad mezi rozhodnutím orgánu města o předmětném právním úkonu a uzavřenou smlouvou.
21. Za této situace tedy nelze než dospět k závěru, že právní jednání vedlejšího účastníka spočívající v převodu inkriminované částky do majetkové sféry stěžovatelky bylo neplatné pro rozpor se zákonem (viz §41 odst. 2 zákona o obcích ve spojení s ustanovením §39 občanského zákoníku). Ústavní soud přitom již dříve ve vztahu k posouzení neplatnosti právních úkonů uvedl, že závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení a nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem, protože významnou roli zde hraje především výklad teleologický a je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. Této podmínce však soudy v nyní posuzované věci dostály, neboť posuzovaný případ hodnotily ve všech souvislostech a své závěry též řádně odůvodnily, takže nedošlo ke stěžovatelkou namítanému zásahu do základních práv a svobod; naopak i z výše uvedeného se podává, že se stěžovatelka přijetím inkriminované peněžní částky bezdůvodně obohatila ve smyslu tehdy platného ustanovení §451 občanského zákoníku.
22. Pokud pak stěžovatelka napadá způsob, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání, konstatuje Ústavní soud, že napadené usnesení obsahuje dostatečné odůvodnění odmítavého výroku, a to včetně odkazů na další judikaturu dovolacího soudu, a zároveň se vypořádává alespoň v základu a ve stručnosti se všemi relevantními dovolacími námitkami předestřenými stěžovatelkou. Za této situace Ústavní soud odkazuje na svoji zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. S ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů tak Ústavní soud nenašel důvod k nezbytnosti kasace napadeného rozhodnutí, neboť takovýto zásah z jeho strany by byl ve výsledku jen projevem formalismu a ve svých důsledcích by stěžovatelce ani nepřinesl požadovaný výsledek.
23. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu