ECLI:CZ:US:2015:2.US.242.15.1
sp. zn. II. ÚS 242/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Václavou Burianovou, advokátkou, Advokátní kancelář Gallivoda, Burianová a spol. s r.o., se sídlem Nerudova 5, 301 27 Plzeň, proti rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 10. 2014 č. j. 1 T 84/2008-1054, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2014 č. j. 7 To 406/2014-1074, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel je toho názoru, že vydáním shora uvedeného nezákonného rozhodnutí, resp. jeho potvrzením a odmítnutím stížnosti stěžovatele ze strany stížnostního soudu, došlo těmito soudy ke zcela zásadnímu porušení jeho ústavních práv a svobod, zejména pak k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že soud prvního stupně ani stížnostní soud nepřihlédly k vykonání trestu obecně prospěšných prací a mělo se na něj hledět, jako by nebyl odsouzen. Zdůraznil, že k danému odsouzení se ex lege v těchto případech nepřihlíží, proto podle přesvědčení stěžovatele nesprávným rozšiřujícím výkladem, nemajícím oporu v zákoně, soudy porušily jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel tvrdil, že ve zkušební době vedl řádný život a vyhověl všem uloženým podmínkám a omezením, když uhradil peněžitý trest i náklady řízení, spolupracoval s Probační a mediační službou, kam se dostavoval na konzultace, a v případě, že se nemohl dostavit, řádně se omluvil. Dále stěžovatel poukázal na to, že odpadl důvod pro vydání napadených rozhodnutí, neboť bylo vyhověno jeho návrhu na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň jih sp. zn. 1 T 23/2013, kterým byl stěžovatel pravomocně odsouzen za přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
3. Stěžovatel se domníval, že interpretace zákona, kterou provedly obecné soudy v jeho případě, je v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
4. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 1 T 84/2008 vyplynulo následující:
Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 10. 2014 (1 T 84/2008-1054) bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jak mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 10. 2010 (1 T 84/2008-851) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2011 (50 To 622/2010-919). Stěžovatel byl uznán vinným trestnými činy krádeže dle §247 odst. 1, 2, pytláctví dle §178a odst. 1, 2 písm. b), nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 2 a krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., (dále jen "trestní zákon"), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let s dohledem v rozsahu a s povinnostmi uvedenými v §26a a §26b trestního zákona a dále peněžitý trest v částce 60 000 Kč a trest propadnutí věci, který byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2011 zrušen. V rámci řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, soud posuzoval, zda se stěžovatel ve zkušební době osvědčil. Při tomto zkoumání soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným ve věci vedené Okresním soudem Plzeň - jih pod sp. zn. 1 T 23/2013 ze spáchání přečinu poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl tímto soudem odsouzen k trestu obecně prospěšných prací, který vykonal dne 5. 6. 2014. Kromě toho soud konstatoval, že stěžovatel v průběhu zkušební doby nerespektoval stanovený dohled, nedostavil se k probačnímu úředníkovi v určené dny a dopustil se další úmyslné trestné činnosti.
5. Krajský soud v Plzni svým rozhodnutím ze dne 6. 11. 2014 č. j. 7 To 406/2014-1074 zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 10. 2014 č. j. 1 T 84/2008-1054.
6. Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy soudů, není jim instančně nadřazen (čl. 91 a 92 Ústavy) a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123), nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice se závěry obecných soudů ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny [nález sp. zn. II. ÚS 294/95 ze dne 9. 7. 1996 (N 63/5 SbNU 481)].
9. Poté, co Ústavní soud přezkoumal všechny okolnosti, včetně napadených rozhodnutí v kontextu stěžovatelových argumentů relevantních pro posouzení věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu totožné námitky, které již uplatnil v rámci odvolacího řízení, s nimiž se stížnostní soud řádně vypořádal.
10. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí stížnostní soud přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Vyjádřil stanovisko, že soud prvního stupně věc posoudil správně, když uzavřel, že ve zkušební době podmíněného odsouzení odsouzený nežil řádným způsobem života. Odpovídajícím způsobem se vypořádal s námitkou obhajoby, že by snad odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih nemělo být bráno v úvahu s ohledem na to, že trest obecně prospěšných prací byl vykonán. Soud prvního stupně správně odkázal na odpovídající judikaturu a stížnostní soud vycházel z toho, že nejednotnost rozhodování v obdobných případech, ke kterým došlo po zavedení trestu obecně prospěšných prací do trestního zákona, byla již dávno odstraněna. Byť pachatel vykonal trest obecně prospěšných prací, nemění to nic na tom, že ve zkušební době nežil řádně, a to proto, že se dopustil jednání, které muselo být posouzeno jako trestný čin. Je nutno poukázat na to, že závěr o tom, že odsouzený ve zkušební době nežil řádně, je možno vyslovit i v případech, kdy odsouzený v průběhu zkušební doby vůbec nebyl postaven před soud.
11. Soudy se dále řádně vypořádaly s tím, zda stěžovatel splnil podmínky dohledu probačního úředníka, který mu byl uložen. Ze zpráv probační a mediační služby vyplynulo zcela jednoznačně, že odsouzený spolupracoval s probační a mediační službou velice liknavě, podmínky dohledu tedy řádně neplnil. Včasné zaplacení peněžitého trestu obžalovaným nelze výrazně v prospěch odsouzeného hodnotit, neboť tento trest byl vykonán tak, že s jeho souhlasem byla odpovídající částka stržena z peněžité záruky, v důsledku které byl tehdy v průběhu řízení propuštěn z vazby.
12. Ústavní soud přisvědčil závěrům trestních soudů, které zcela správně posoudily věc z hlediska ustanovení §83 odst. 1 trestního zákoníku. Nemohly postupovat tak, že by ponechaly podmíněné odsouzení v platnosti za současného stanovení dohledu nad odsouzeným, neboť tento dohled již byl stanoven v rozsudku věci samé. Nebylo možné rovněž přiměřeně prodloužit zkušební dobu, neboť ve věci samé byla zkušební doba uložena v trvání 5 roků a nebylo možno překročit horní hranici zkušební doby stanovené v §82 odst. 1 trestního zákoníku, která je pětiletá. Nebylo možno rovněž ponechat podmíněné odsouzení v platnosti za současného stanovení dosud neuložených přiměřených omezení, když chování odsouzeného není determinováno jeho způsobem života, který by bylo možno omezeními ovlivnit. Navíc postup podle §83 odst. 1 trestního zákoníku věta druhá by měl být podle znění tohoto ustanovení výjimečný.
13. Na základě dostatečných skutkových podkladů (blíže co do obsahu přesně rozvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí) trestní soudy vysvětlily svá úsudková východiska, dle nichž dospěly k závěru, že stěžovatel nevedl řádný život a ve zkušební době se neosvědčil (pod aspektem posouzení kontextuálního a ve vazbě na charakter páchané trestné činnosti).
14. Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatele soud k jeho rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu vedení řádného života a osvědčení uvedeného v §83 odst. 1 trestního zákoníku, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu - vyjma rozhodovací svévole - zjevně vymyká.
15. Za tohoto stavu byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, Napadená rozhodnutí jsou v přiměřeném rozsahu řádně, tj. vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi na straně stěžovatele, odůvodněna (§134 tr. řádu) a z kautel ústavnosti tudíž nevybočují. Z toho důvodu lze konečný úsudek obecných soudů chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
16. Pro uvedené bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu