ECLI:CZ:US:2015:2.US.2969.15.1
sp. zn. II. ÚS 2969/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Slabého, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo nám. 44, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2012, č. j. 46 Cm 26/2006-265, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Cmo 314/2013-325, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, č. j. 29 Cdo 2777/2015-341, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 2. 10. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti obecné soudy dovodily, že provedenými důkazy nebylo prokázáno uzavření "dohody o převodu členství práv v družstvu", když bylo naopak prokázáno jen to, že stěžovatel a účastnice dohody paní Jana Stuchlá se ústně dohodli, že stěžovatel bude ve sporném bytě bydlet a v budoucnu, nejpozději do 10 let (po splnění podmínky zajištění jiného bytu pro paní Stuchlou a jejího manžela) bude mezi stěžovatelem a manžely Stuchlými uzavřena dohoda o převodu členství v Okresním stavebním bytovém družstvu Beroun. Tuto dohodu soudy vyhodnotily podle jejího obsahu jako dohodu o uzavření budoucí smlouvy, která však musí mít podle ustanovení §50a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), písemnou formu. Pokud tuto formu nemá, jako v právě projednávaném případě, pak je podle ustanovení §40 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná. Stěžovatel se tedy v soudním řízení nemůže na manželích Stuchlých domoci uzavření takovéto smlouvy. To však na druhou stranu neznamená, že by účastníci původně zamýšlené smlouvy nemohli dohodu o převodu členství v družstvu uzavřít mezi sebou dobrovolně. K takovému dobrovolnému uzavření zmíněné smlouvy nicméně nedošlo, a to ani na základě smlouvy označené jako "smlouva na převod stavebního spoření za převod užívacího práva k družstevnímu bytu", neboť z jejího obsahu nevyplývá, že by jejím předmětem byl samotný převod členství. Nadto soudy poukázaly na skutečnost, že ani sám stěžovatel "smlouvu o převodu stavebního spoření" za "smlouvu o převodu členství v družstvu" nepovažoval, neboť stěžovatelova tehdejší právní zástupkyně zvala paní Stuchlou do své kanceláře za účelem sepisu dohody o převodu členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu.
3. Stěžovatel proti těmto závěrům brojí v podstatě pouhým nesouhlasem bez jakékoliv - natožpak ústavněprávní - argumentace. Konkrétně považuje za "nesprávný" (jak doslova uvádí) závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu. K tomu stěžovatel dodává, že existenci smlouvy o převodu členských práv a povinností nedovozoval toliko ze smlouvy o převodu stavebního spoření, ale z "komplexu zjištěných skutečností". Nadto prý odvolací soud zopakoval jen některé - nikoliv tedy všechny - důkazy, provedené prvostupňovým soudem.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. K obsahu nyní projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že použitá argumentace je mnohdy dosti neurčitá a není tedy zcela zřejmé, jaké důkazy měl například soud prvního stupně vlastně ještě provést, anebo z jakých důkazů (kromě výše uvedené smlouvy o převodu stavebního spoření) stěžovatel existenci smlouvy o převodu členských práv a povinností ke družstevnímu bytu dovozuje. Ke stěžovatelem zmiňované povinnosti odvolacího soudu opakovat všechny důkazy provedené soudem prvního stupně pak Ústavní soud odkazuje na ustanovení §213 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož "odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistí skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně." Odvolací soud však prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil, neboť dospěl ke stejným závěrům jako soud nalézací. Ústavní soud přitom konstatuje, že právní závěry, na nichž obecné soudy svá rozhodnutí postavily, jsou z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelné, a stěžovatel se tak ve skutečnosti nedomáhá ničeho jiného, než-li přehodnocování provedených důkazů, což však Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
6. Ústavní soud proto závěrem uvádí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu