ECLI:CZ:US:2015:2.US.3172.14.1
sp. zn. II. ÚS 3172/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Fukara, zastoupeného Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem, se sídlem Rubešova 83/10, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, č. j. 23 Cdo 1914/2013-298, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2012, č. j. 12 Cmo 307/2009-263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. 12 Cmo 307/2009-263, poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, č. j. 23 Cdo 3377/2010-231, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2009, č. j. 26 Cm 354/2007-156, v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Express Parcel System, s. r. o.) zaplacení částky 140.854,66 Kč s příslušenstvím, která měla představovat náhradu za ztrátu videokamery, kterou žalobce svěřil žalované k obstarání přepravy na Nový Zéland za účelem její garanční opravy. Odvolací soud současně potvrdil i výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před dovolacím a odvolacím soudem. Odvolací soud jsa vázán názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho předchozím kasačním rozhodnutí doplnil dokazování a zjistil, že mezi smluvními stranami (žalobcem a žalovanou) byla uzavřena zasílatelská smlouva na základě objednávky obstarání přepravy (zasílatelského příkazu), kterou žalovaná přijala a na jejím základě uzavřela přepravní smlouvu s dopravcem (firma ARAMEX), jehož jméno žalobci oznámila. Ve zbytku vycházel ze skutkových zjištění uskutečněných v řízení již dříve, že zasílatel sám zásilku převzal a uskutečnil část přepravy od odesílatele k dopravci, za což (a za další služby) přijal úplatu. Po výše popsaném doplnění dokazování odvolací soud právně věc posoudil tak, že mezi účastníky byla uzavřena zasílatelská smlouva, přičemž dle §603 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), žalovaná jako zasílatel neodpovídá za škodu vzniklou ztrátou předmětné zásilky. Žalovaná totiž splnila svoje smluvní povinnosti tím, že obstarala přepravu uzavřením přepravní smlouvy s renomovaným leteckým dopravcem. Skutečnost, že se zásilka ztratila při samotné letecké přepravě, nemohla žalovaná nikterak ovlivnit. Odvolací soud dále dodal, že i kdyby došel k závěru, že žalovaná byla zároveň v pozici smluvního dopravce a smlouvu zasílatelskou by bylo tedy možno považovat za smlouvu přepravní, nezměnilo by to nic na závěru, že náhradu škody by bylo možné přiznat jen do výše limitu stanoveného dle čl. 22 bodu 3 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě, uveřejněné jako Sdělení Ministerstva zahraničí č. 123/2003 Sb.m.s. (dále jen "Montrealská úmluva").
3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, č. j. 23 Cdo 1914/2013-298, odmítnuto jako nepřípustné. K jednotlivým dovolacím námitkám Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzovaném případě je zřejmé, že škoda nevznikla v souvislosti s obstaráváním smlouvy o přepravě, ale v souvislosti se samotnou přepravou, přičemž pro případ ztráty zásilky nebylo sjednáno pojištění. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, se pak nepodává, že by příkazem žalobce bylo zajistit pojištění zásilky. Podle §603 odst. 3 obch. zák. je zasílatel povinen zásilku pojistit, jen když to stanoví smlouva. Povinnost žalované tedy byla splněna řádným uzavřením přepravní smlouvy, když podle skutkového závěru soudu prvního stupně se žalobci nepodařilo prokázat, že by mu žalovaná poskytla nesprávné nebo neúplné informace ohledně pojištění. Výše uvedená námitka s ohledem na důvod přípustnosti [§237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2012 (dále jen "o. s. ř.")] přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud posuzoval okolnosti konkrétního případu a vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním nelze dovodit, že by jeho rozhodnutí bylo v rozporu s hmotným právem. Ani další otázka vymezená dovolatelem (zda lze považovat za splnění informačních povinností zasílatele vůči příkazci i neúplné označení obchodního jména dopravce) nemohla založit přípustnost dovolání, neboť na ní posuzovaná věc nestála. Přestože označení dopravce bylo natolik neurčité, že jej není možno považovat za dostačující ke splnění informační povinnosti, důsledek porušení této povinnosti by byl ten, že by žalovaná odpovídala i jako dopravce (§609 a §584 odst. 2 obch. zák.). Jelikož však šlo o mezinárodní leteckou přepravu (čl. 1 Montrealské úmluvy), uplatnily by se limity podle čl. 22 bodu 3 Montrealské úmluvy. Tato limitovaná náhrada škody však žalobci již byla v řízení přiznána rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č. j. 26 Cm 354/2007-156. K poslední stěžovatelem nastolené otázce pak Nejvyšší soud rovněž nemohl přihlížet, neboť směřovala k vadám řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak nevycházela ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. V rozhodnutí obecných soudů spatřuje svévolný postup spočívající v ignorování tvrzení stěžovatele a převedení sporu na otázku, která pro danou věc nebyla směrodatná. Namítá, že soudy nehodnotily všechny tvrzení a důkazy stěžovatele, ale pouze jimi vybranou část. Soudům vytýká, že se nezabývaly obsahem pojmu "odborná péče zasílatele", ale soustředily se pouze na otázku pojištění zásilky. Ve vztahu k Nejvyššímu soudu považuje jeho hodnocení přípustnosti dovolacích důvodů za příliš formalistické, když podle názoru stěžovatele se měl Nejvyšší soud zabývat dovoláním v celém rozsahu (a nikoliv pouze v rozsahu otázek, které vyhodnotil jako otázky zásadního právního významu). Odvolacímu soudu pak vytýká, že v rámci řízení (po kasaci ze strany Nejvyššího soudu) provedl nové důkazy (zejména důkaz leteckým nákladovým listem), aniž by se zabýval námitkami stěžovatele, že se jedná o padělek. Navíc v této souvislosti upřednostnil důkaz nikterak ověřeným e-mailem o možné ztrátě zásilky před výslechem svědků k pravosti předložené listiny (nákladovému listu). Jako další námitku uvádí, že odvolací soud přenesl důkazní břemeno ohledně vyvinění se z objektivní odpovědnosti ze žalované na stěžovatele, čímž žalovanou zvýhodnil, což opět představuje porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že se jedná o mnohaletý spor, který jej stál velké množství peněz, přičemž žalovaná využívala všech možností, jak navyšovat náklady na soudní spor. To vše se dělo v situaci, kdy soudní rozhodnutí vyznívala nejprve ve prospěch stěžovatele, ale soudy posléze věc uzavřely v jeho neprospěch, když podle názoru stěžovatele v rozporu s vlastní judikaturou se vůbec nezabývaly pojmem "odborná péče zasílatele".
III.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. V dané věci stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces spočívající jednak v nesprávném hodnocení provedených důkazů a nesprávném právním posouzení věci, jednak v ignorování některých námitek vyslovených stěžovatelem.
7. K námitce porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud nejprve v obecné rovině podotýká, že toto právo zaručující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí dospělo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům. Nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě, byť na to stěžovatel poukazuje, nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. července 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
8. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že k jeho dovolání přistoupil příliš formalisticky, když se nezabýval všemi nastolenými otázkami, a pokud se již konkrétní otázkou zabýval, vyložil ji v neprospěch stěžovatele. Pokud jde o nesouhlas stěžovatele se samotným právním rozborem problematiky, je k tomu nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu, jak již bylo zmíněno výše, v žádném případě nenáleží. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy se Nejvyšší soud zabýval i otázkou, zda jsou závěry ohledně vzniku odpovědnosti žalované, které ze skutkového stavu (k němuž se ovšem dovolací soud nemohl vyjadřovat) vyvodil odvolací soud, v souladu s právními předpisy a dosavadní judikaturou. Dovolací soud přitom jasně a srozumitelně vysvětlil, proč je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Proti jeho závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady.
9. K polemice stěžovatele s právními závěry Nejvyššího soudu Ústavní soud dále podotýká, že ani nesprávná, resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy, zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].
10. Pokud stěžovatel namítal, že se měl Nejvyšší soud zabývat celým jeho dovoláním, tedy i skutkovými otázkami, popř. procesními vadami předchozího řízení, je Ústavní soud nucen konstatovat, že soudy, a bezezbytku to platí i pro Nejvyšší soud, odvíjejí svoji přezkumnou pravomoc především od procesního předpisu, jímž je v daném případě občanský soudní řád. Pakliže tento předpis neumožňuje, aby se dovolací soud s ohledem na danou přípustnost dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] věnoval skutkovým zjištěním, bylo by porušením procesních pravidel a ve svém důsledku i porušením práva na spravedlivý proces, pokud by dovolací soud nad rámec své kompetence stanovené příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu řešil i další otázky. Za situace, kdy dovolání není přípustné, a není tedy způsobilé k věcnému projednání, se dovolací soud, byť se tento postup stěžovateli může jevit značně formalistický, dalšími dovolacími námitkami nezabývá.
11. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že upřednostnil určité důkazy před jinými, nepřípustně přenesl důkazní břemeno ze žalované na stěžovatele a nezabýval se všemi námitkami stěžovatele. Tyto námitky lze podřadit pod souhrnný pojem polemika s hodnocením důkazů, resp. polemika se zjišťováním skutkového stavu. Pokud jde o hodnocení důkazů, je třeba opětovně zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností, jakož i upřednostnění určitých důkazů před jinými (ve smyslu přiznání jim větší věrohodnosti), jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ze stěžovatelem předložených rozhodnutí nelze dovodit, že by odvolací soud některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotil. U důkazů, které neprovedl (týká se to zejména důkazu výslechem svědka Dalibora Čermáka), svůj postup a důvody, proč navrhované důkazy neprovedl, řádně zdůvodnil. V tomto směru nelze v postupu odvolacího soudu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
12. Ke konkrétním námitkám stěžovatele (zejména ve vztahu ke zkoumání odpovědnosti žalované) Ústavní soud pouze stručně podotýká, že stěžovatel se zřejmě zdráhá přijmout pojmový rozdíl, který vyplývá z §603 odst. 2 obch. zák., mezi odpovědností zasílatele za "obstarání přepravy" a odpovědností "z přepravy samotné". Bylo-li zjištěno, že žalovaná jako zasílatel splnila svoji povinnost uzavřením přepravní smlouvy s leteckou společností, přičemž její povinností nebylo sjednání pojištění k přepravované zásilce, není skutečně možné dovozovat její odpovědnost za ztrátu zásilky při letecké přepravě.
13. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, či perfekcionisticky "předělávat řízení", ale posoudit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv.
14. O takový případ se však v dané věci nejedná. Ústavní soud připomíná, že ve věci bylo několikrát rozhodováno a byla obecnými soudy důkladně přezkoumána, přičemž bylo přihlédnuto ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Okolnost, že v napadených rozhodnutích se soudy konkrétně nevyjádřily ke všem námitkám stěžovatele, automaticky neznamená, že se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
15. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu