ECLI:CZ:US:2015:2.US.3363.15.1
sp. zn. II. ÚS 3363/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Štrochové, zastoupené Mgr. Lenkou Novotnou, advokátkou se sídlem Příkop 6, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, č. j. 21 Cdo 2473/2015-319, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 26. 11. 2014, č. j. 59 Co 271/2014-198 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 18. 12. 2014, č. j. 59 Co 271/2014-204, a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 1. 2014, č. j. 10 C 336/2013-141 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 12. 9. 2014, č. j. 10 C 336/2013-170, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a (po jejím doplnění na základě podání ze dne 18. 11. 2015 a ze dne 30. 11. 2015) splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení, předcházejícího podání nyní projednávané ústavní stížnosti, byla žaloba stěžovatelky pro zmatečnost, směřující proti rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, vydaných v rámci řízení o stěžovatelkou podané žalobě na náhradu škody ve výši 154.100 Kč, jíž se domáhala po žalovaném JUDr. Stanislavu Polčákovi. Zmíněnými rozhodnutími obecné soudy neshledaly důvodnými žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce z důvodu nedoložení relevantních skutečností, resp. z důvodu "zjevné bezúspěšnosti uplatňování práva" ze strany stěžovatelky, a proto došlo k zastavení řízení, resp. k zamítnutí odvolání stěžovatelky. Okresní soud k uvedené žalobě pro zmatečnost rozhodl tak, že jednak stěžovatelce stanovil povinnost zaplatit soudní poplatek na základě ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jednak řízení o ní zastavil z důvodu, že podání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutím o žádosti účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení dle ustanovení §138 odst. 1 a §30 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") není přípustné. Uvedený právní závěr následně k odvolání stěžovatelky potvrdil i krajský soud v záhlaví citovaném usnesení, jímž stěžovatelce rovněž uložil poplatkovou povinnost. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu a současně požádala o osvobození od soudních poplatků [poplatek z dovolání dle ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a položky č. 23 odst. 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků činí 10.000 Kč] a o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Nejvyšší soud uvedené žádosti stěžovatelky neshledal důvodnými, jelikož u ní "nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., neboť jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva." Nejvyšší soud tak za situace, kdy stěžovatelka dosud nezaplatila soudní poplatek z dovolání ani poté, co k tomu byla vyzvána usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 21 Cdo 2473/2015-308, řízení o dovolání stěžovatelky podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti se závěry i procesním postupem obecných osudů nesouhlasí a jí namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v odepření přístupu k soudům, a to z důvodu nepřezkoumatelných závěrů obecných soudů při posouzení jejích žádostí o osvobození od soudního poplatku a ustanovení právního zástupce.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatelky neshledal.
6. Ústavní soud předně podotýká, že se ve své judikatuře otázkou poplatkové povinnosti a osvobození od ní opakovaně zabýval. V obecné rovině vícekrát uvedl, že "úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny" [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
7. Stěžovatelka se v posuzovaném případě snažila využít možnosti dané v ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. a požádala o osvobození od soudních poplatků (a rovněž o ustanovení právního zástupce). Institut osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Je však nutné konstatovat, že účastníkovi řízení není uvedeným ustanovením přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, nýbrž pouze právo o takové osvobození požádat, přičemž rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. O osvobození od soudního poplatku lze pak dle cit. ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva přitom jde zejména tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno, nebo je zjevné, že důvodem podání návrhu je činit žalovanému obtíže, aniž návrh sám má nějakou naději na úspěch. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje; výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele.
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o uvedených žádostech jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky, jak namítala v ústavní stížnosti, neboť jejich závěr o nenaplnění druhé z podmínek stanovených v citovaném ustanovení, tzn. že se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, považuje za přesvědčivý a přezkoumatelný. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu ani nepředložila žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základních práv dokládaly, jelikož argumentace obsažená v ústavní stížnosti je shrnuta do několika stručných nesouhlasných vět. Ústavní soud přitom konstatuje, že zákonná povinnost kvalifikovaného právního zastoupení stěžovatelů má řízení o ústavní stížnosti zaručit určitý stupeň odborné kvality, projevující se právě i v nutnosti přizpůsobit argumentaci specifickému charakteru řízení o ústavní stížnosti, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu