ECLI:CZ:US:2015:2.US.3538.14.1
sp. zn. II. ÚS 3538/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele B. N. A., t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 6 Tdo 1036/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 61 To 96/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodněí:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v trestním řízení.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 98/2013, vyplynulo, že obvodní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 4 T 98/2013-380, uznal stěžovatele vinným zločinem pohlavního zneužití podle ustanovení §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 téhož zákona, kterých se dopustil v přesně nezjištěné době od října 2012 v místě svého tehdejšího bydliště v Praze, Pražská 57, na nezletilých D. N. a M. N. způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodné, dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil námitku tzv. opomenutých důkazů. Uvedl, že v odvolání navrhl provedení nového, resp. revizního, znaleckého posudku týkajícího se zranění mladšího z poškozených, neboť jeho potíže spojené s krvácením z konečníku se vyskytly ještě dříve, než poznal stěžovatele. Zdůraznil, že znalecké posudky provedené k jeho osobě potvrdily, že netrpí pedofilií, je osobou s heterosexuální orientací s preferencí dospělých žen, na rozdíl od otce poškozených, u kterého byla zjištěna homosexualita. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu stran opomenutých důkazů stěžovatel upřesnil, že obhajobou navržené důkazy soud zcela neopomenul, pouze je odmítl provést z důvodu nadbytečnosti. Je však otázkou, zda je z hlediska zásad spravedlivého procesu takové odůvodnění v dané věci dostačující; stěžovatel má za to, že nikoliv.
Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257].
V oblasti dokazování hlava pátá Listiny neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Obvodní soud pro Prahu 10 založil svá skutková zjištění na důkazech řádně provedených, podrobně popsaných, hodnocených a interpretovaných tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů soud následně vyvodil.
K námitce opomenutého důkazu Ústavní soud poznamenává, že podle doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. V takovém případě může pochybení soudu dosáhnout ústavněprávního rozměru a zavdat důvod ke kasaci takového rozhodnutí Ústavním soudem. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obžalovaného - takto o navrženém důkazu usoudil Městský soud v Praze v odvolacím řízení, který označil návrh stěžovatele na provedení revizního znaleckého posudku za nadbytečný. Odvolací soud s výslovným poukazem na výpovědi obou nezletilých, závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie se specializací na klinickou a dětskou poradenskou psychologii, a lékařské zprávy o zcela specifických zraněních obou poškozených neměl pochyb o tom, že stěžovatel byl bezpečně usvědčen na základě již provedených důkazů. Za takové situace nepředstavovalo zamítnutí návrhu na zpracování dalšího znaleckého posudku porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť ta nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51) a další)]. V této souvislosti lze odkázat na i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod k zárukám spravedlivého řízení, který nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, a na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který judikuje, že toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96).
Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti, skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že Městskému soudu v Praze nelze vytknout libovůli, příp. svévoli v postupu či rozhodování v odvolacím řízení. Ústavní soud respektoval i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který přiměřeným způsobem vyložil, proč nemohl stěžovatelovy dovolací námitky věcně projednat.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu