ECLI:CZ:US:2015:2.US.3565.15.1
sp. zn. II. ÚS 3565/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Hlocha, zastoupeného Mgr. Karolínou Steinerovou, advokátkou se sídlem Korunní 810/104 E, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, č. j. 62 Co 363/2015-44, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 7. 12. 2015 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení městského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadeného usnesení, vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24. 4. 2015, č. j. 23 C 164/2014-39, přerušil řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. v 17 C 264/2011, neboť pod touto spisovou značkou probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. K odvolání žalované Komunistické strany Čech a Moravy rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že změnil prvostupňové rozhodnutí, že se řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 264/2011 nepřerušuje. V odůvodnění zejména uvedl, že předmětem sporu je částka 270.159 Kč s příslušenstvím, kterou se stěžovatel vůči žalované domáhá z titulu nedoplatku mzdy za specifikované období, přičemž náhradu mzdy požaduje z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru. Ohledně platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru probíhalo u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 264/2011 řízení, které však bylo již pravomocně skončeno. Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 62 Co 431/2014-249 rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované změnil tak, že se žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítá.
3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal sice stěžovatel dovolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto, ovšem, jak městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení zdůraznil, dovolání je mimořádný opravný prostředek, který nemá vliv na právní moc jím napadeného rozhodnutí, a proto důvody pro přerušení řízení ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v této věci nejsou nadále dány; řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru totiž již bylo pravomocně skončeno.
4. V závěru ústavní stížností napadeného usnesení pak městský soud stěžovatele poučil následujícím způsobem: "Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to za podmínek uvedených §237 o. s. ř." Stěžovatel však ústavní stížností případné rozhodnutí Nejvyššího soudu nenapadá, když podání dovolání v ústavní stížnosti ostatně netvrdí a neplyne ani z databáze Infosoud.cz.
5. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel jejím podáním domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení městského soudu, jímž bylo rozhodováno o odvolání žalované proti usnesení obvodního soudu, aniž by však proti němu nejprve podal dovolání k Nejvyššímu soudu, ačkoliv byl o této možnosti městským soudem řádně poučen. Přípustnost dovolání ve stěžovatelově věci lze ostatně dovodit i z recentní komentářové literatury [srov. k tomu např. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 734 a 735 a přiměřeně také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4119/2014, z něhož vyplývá, že dovolání v otázkách přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. bylo přípustné i před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.].
8. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, když před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř., byť by se jednalo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud totiž v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená ustanovením §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Teprve po vyčerpání této procesní možnosti a následném rozhodnutí Nejvyššího soudu o ní se proto teprve otevírá možnost podat v této věci ústavní stížnost, věcně projednatelnou Ústavním soudem.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj