ECLI:CZ:US:2015:3.US.1339.14.1
sp. zn. III. ÚS 1339/14
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 1339/14 ve věci ústavní stížnosti Václava Masáka, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014 č. j. 55 Co 499/2013-62 o změně prvostupňového usnesení ve výroku o náhradě nákladů občanského soudního řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014 č. j. 55 Co 499/2013-62 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a práva na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 řízení o žalobě Zdeňky Doškové, Miloslavy Douchové, Berty Homolové, Jiřího Jelínka, Jiřího Jelínka, Stanislava Jelínka, Jaroslavy Jelínkové, Marie Navrátilové a Aloise Svobody o zaplacení 3 191,80 Kč proti žalovaným Václavu Masákovi a Evě Masákové usnesením ze dne 2. 10. 2013 č. j. 25 C 142/2013-50 zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání žalobců změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na nákladech řízení 6 687 Kč a na nákladech odvolacího řízení 968 Kč.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že 1. Obvodní soud pro Prahu 8 ani Městský soud v Praze jej nevyrozuměly o podaném odvolání, čímž mu byla odňata možnost jednat před soudem a uplatnit svá práva v řízení, 2. Městský soud v Praze uložil ústavní stížností napadeným usnesením jak jemu, tak i v té době zesnulé manželce Evě Masákové povinnost k úhradě nákladů řízení, přestože již dne 6. 12. 2013 zaslal jeho právní zástupce JUDr. Adam Batuma odvolacímu soudu spolu s oznámením o převzetí zastoupení i sdělení o úmrtí jmenované Evy Masákové, což doložil i úmrtním listem, 3. Městský soud v Praze jednal i nadále toliko s ním a právnímu zástupci přes opakované urgence ke dni podání stížnosti usnesení nedoručil, a konečně 4. žalobcům (vedlejším účastníkům) podle jeho názoru nárok na náhradu nákladů řízení nevznikl, resp. odvolací soud jej měl poučit o možné aplikaci §150 o. s. ř., a poskytnout mu tím prostor k odpovídajícímu vyjádření.
5. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že mu není k dispozici procesní spis, a tudíž se nemůže vyjádřit, zda mu bylo oznámeno převzetí právního zastoupení stěžovatele a sdělení o úmrtí jeho manželky. K nákladovému výroku napadeného usnesení uvedl, že pokud žalovaní o podané žalobě věděli a v průběhu řízení žalovanou částku uhradili, museli počítat s tím, že o nákladech řízení může být rozhodováno dle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., a tudíž mohli případné důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. uplatnit již před obvodním soudem; své rozhodnutí tudíž nepovažuje za (objektivně) překvapivé.
6. Obvodní soud pro Prahu 8 ve vyjádření osvětlil procesní situaci, za které rozhodl o nákladech řízení; pokud jde o doručení odvolání ostatním účastníkům řízení, sdělil, že to ponechává jako soud prvního stupně na zvážení odvolacího soudu. Oznámení o převzetí právního zastoupení stěžovatele obdržel až v okamžiku, kdy už bylo usnesení odvolacího soudu rozesláno a řízení tak skončeno, proto jej již právnímu zástupci nezaslal; o úmrtí druhé žalované se soud dozvěděl až po rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na ukončení dědického řízení rozhodl (usnesením ze dne 8. 10. 2014 č. j. 25 C 142/2013-93) o procesním nástupnictví.
7. V replice na podaná vyjádření soudů stěžovatel setrval na důvodech, pro které ústavní stížnost podal.
II.
8. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud nenařídil ve věci ústní jednání (§44 zákona o Ústavním soudu).
III.
9. Ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
11. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli, jde o protiústavnost i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelného mechanického pochybení soudu, jímž je kupříkladu nedostatečné seznámení se s obsahem spisu, založení rozhodné listiny do spisu jiného, omyl při datování jejího příchodu apod. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]; proto takový výrok založený "na věcně nesprávných argumentech" nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát.
13. Obdobné se prosazuje i v dané věci, byl-li napadeným rozhodnutím k plnění zavázán stěžovatel spolu s druhou žalovanou, která však před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu již ztratila způsobilost být účastníkem řízení, ačkoliv byla tato skutečnost (spolu s udělením plné moci pro zastupování advokátem) stěžovatelem odvolacímu soudu oznámena. Ústavní soud přitom neshledal relevantního důvodu neuvěřit tvrzení stěžovatele, že uvedené skutečnosti sdělil řádně odvolacímu soudu již dne 6. 12. 2013, které podpořil dokladem o odeslání zprávy, založené v procesním soudním spise na čl. l. 83.
14. Okolnost, že k této skutečnosti nebylo odvolacím soudem přihlédnuto, založila stav způsobilý negativního průmětu k principům spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával.
15. Určující zde je, že napadeným rozhodnutím byla uložena povinnost tomu, kdo již nebyl způsobilým účastníkem řízení.
16. Ve smyslu shora prezentovaného výkladu zásad ústavněprávního přezkumu (včetně jeho omezených hranic) je zřejmé, že v dané věci je důvod pro zásah Ústavního soudu dán.
17. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014 č. j. 55 Co 499/2013-62 proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.