ECLI:CZ:US:2015:3.US.155.15.1
sp. zn. III. ÚS 155/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Liďákové, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem se sídlem nám. Míru 9, Šumperk, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. října 2014 č. j. 9 C 92/2012-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora uvedenému rozhodnutí obecného soudu a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka podala dne 19. 9. 2012 u Okresního soudu v Šumperku žalobu, kterou se domáhala proti žalovanému č. 1 (obec Loučná nad Desnou) určení neplatnosti kupní smlouvy. Touto smlouvou měl žalovaný č. 1 převést pozemek p. č. X1 v k. ú. Kociánov na žalovaného č. 2 (KSS SEIDL spol. s r. o.). Dne 17. 3. 2014 podala stěžovatelka okresnímu soudu návrh na změnu žalobního petitu tak, že se domáhá určení, že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaný č. 1.
3. Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 3. 2014 č. j. 9 C 92/2012-39 bylo rozhodnuto tak, že se změna žaloby nepřipouští podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1324/14 bylo naposled uvedené usnesení Okresního soudu v Šumperku zrušeno pro absenci odůvodnění ve smyslu požadavků §169 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Napadeným usnesením stejného soudu bylo znovu rozhodnuto tak, že se změna žaloby nepřipouští. K tomu v odůvodnění okresní soud uvedl, že dosavadní výsledky řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky na změnu žalobního petitu je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, když žaloba byla podána dne 19. 9. 2012 a k návrhu na její změnu došlo až podáním doručeným soudu dne 17. 3. 2014. Skutečnosti uvedené v tomto podání tak musely být stěžovatelce (žalobkyni) známy již v době podání původní žaloby. V intencích znění původní žaloby již došlo k vyjádření žalovaných k věci a bylo nařízeno jednání na den 15. 5. 2014. Ke změně žaloby došlo až po těchto úkonech, což okresní soud vyhodnotil jako důvod k zásadní změně přípravy jednání.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že procesní úkon účastníka řízení v podobě změny žaloby je projevem oprávnění žalobce disponovat se svým procesním návrhem, jakkoli toto právo není bezbřehé a je omezeno zákonem. Je však přesvědčena, že dispoziční úkon, který v rámci nalézacího řízení učinila, byl v souladu s procesními předpisy, a způsob, jakým se s ním okresní soud vypořádal, považuje za protiústavní, neboť pro postup okresního soudu nebyly splněny zákonné podmínky, čímž bylo stěžovatelce odňato bezdůvodně právo disponovat s předmětem řízení.
5. Stěžovatelka má za to, že oproti předchozímu zrušenému usnesení okresního soudu nyní napadené usnesení již sice odůvodněno je, avšak jedná se pouze o odůvodnění formální. Okresní soud neuvádí, podle jakého konkrétního zákonného ustanovení postupoval, pouze uvádí, že dosavadní výsledky řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu a postup stěžovatele je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Takovéto formální odůvodnění je však nelogické, nepřesvědčivé a nemající oporu ve skutkových zjištěních.
6. Pokud žaloba byla podána dne 19. 9. 2012 a první jednání ve věci bylo nařízeno na den 15. 5. 2014, aniž by byly provedeny mimo vyjádření žalovaného jakékoliv další úkony, lze stěžovatelce jen stěží klást k tíži nehospodárný postup. Podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu pouze tehdy, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Ani o takovouto situaci se nemůže jednat, neboť i po změně žalobního petitu zůstává základní otázkou sporu stále otázka platnosti kupní smlouvy, která by však po změně žaloby byla řešena jako otázka předběžná a tudíž veškeré dosavadní výsledky řízení (které fakticky prozatím nejsou, neboť ve věci neproběhlo žádné jednání) tak mohou být i nadále podkladem pro řízení o změněném návrhu.
7. Stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí nebylo doručeno protistraně k vyjádření. Nepřipuštění změny žaloby, která zachovává fakticky totožné jádro sporu, považuje stěžovatelka za zcela nehospodárný postup nalézacího soudu, když je nucena k tomu, aby vzala žalobu zpět, podala žalobu novou a čekala na nařízení jednání. Změna žaloby byla vyvolána také zásadní změnou poměrů týkajících se sporného pozemku. V mezidobí od podání žaloby totiž žalovaný č. 2 zastavěl část pozemku nabytého na základě sporné kupní smlouvy "černou stavbou" (řízení o odstranění této stavby je vedeno u Městského úřadu v Šumperku) a tento pozemek navíc rozdělil na dvě samostatné parcely.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která je účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné podat odvolání [§202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] ani žádný jiný řádný či mimořádný opravný prostředek, ústavní stížnost byla shledána přípustnou (k otázce přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nepovolení změny žaloby podrobně viz např. usnesení ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 2180/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústavy"), nikoliv "běžné" zákonnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Jakkoli obecně lze připustit možnost ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o (ne)připuštění změny žalobního návrhu - jakožto rozhodnutí ryze procesní
povahy - ingerence Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů v těchto věcech je zcela výjimečná, a to zejména v případech zjevných excesů, kdy napadené rozhodnutí není zdůvodněno buď vůbec (viz nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08, N 169/51 SbNU 79), nebo je opřeno o evidentně jiný než zákonem předpokládaný důvod (viz nálezy ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03, N 110/41 SbNU 365, a ze dne 19. 7. 2007 II. ÚS 138/07, N 114/46 SbNU 85). Ústavní soud zdůrazňuje, že v každém jednotlivém případě zvažuje, zda a do jaké míry lze zcela bezvýjimečně na uvedené závěry odkázat, aniž by současně došlo k porušení zásady rovnosti stran či spravedlnosti soudního řízení jako celku, přičemž přihlíží ke konkrétní argumentaci podané v jednotlivých ústavních stížnostech (viz též usnesení ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2036/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
12. V projednávané věci nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí zcela postrádalo odůvodnění. Oproti původnímu (zrušenému) usnesení jsou zde uvedeny důvody rozhodnutí, tj. vyhodnocení soudu, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu; jedná se tedy o zákonný důvod pro nepřipuštění změny návrhu dle §95 odst. 2 o. s. ř. V odůvodnění soud pak též odkazuje na získané podklady (vyjádření žalovaného k původní žalobě) a úkony (příprava soudu na nařízené jednání), jež by bylo nutno v případě připuštění změny žaloby opětovně vyžádat (provést), čímž by došlo k porušení zásady hospodárnosti řízení.
13. Jakkoli lze do určité míry souhlasit se stěžovatelkou, že odůvodnění napadeného rozhodnutí zčásti odůvodňuje nepřipuštění změny žaloby zásadou nehospodárnosti, přičemž právě naopak případné podání nového žalobního návrhu by bylo lze zpravidla za porušení této zásady považovat (resp. představovalo by větší nehospodárnost), nelze odhlédnout od toho, že stěžovatelka považuje právě nehospodárnost postupu, spočívajícího v podání nového žalobního návrhu, za podstatnou v tomto sporu. Případné porušení této zásady totiž ještě "automaticky" neznamená porušení základních ústavně zaručených základních práv či svobod účastníka řízení, jemuž nebylo stran jeho požadavku na změnu návrhu vyhověno (srov. usnesení ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 2180/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
14. Pokud tedy stěžovatelka polemizuje s tím, zda byly či nebyly splněny podmínky pro připuštění změny návrhu podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu, toto posouzení je zcela v jurisdikci civilního soudu, neboť jak dal Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích zřetelně najevo, rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu tohoto soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává (srov. např. nález ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03, N 110/41 SbNU 365, usnesení ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 179/2000, U 22/18 SbNU 447, či usnesení ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 2180/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na své postavení totiž Ústavní soud není oprávněn namísto civilního soudu posuzovat, zda to které podání je návrhem na změnu žaloby, či přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o nepřipuštění žaloby (usnesení ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2095/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V tomto ohledu tak nejsou relevantní důvody, které stěžovatelku vedly k podání návrhu na změnu žaloby (zastavění části sporného pozemku neoprávněnou stavbou).
15. Ústavní soud v daném případě - veden zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci - neshledal důvod ke kasačnímu zásahu do rozhodování okresního soudu v této věci. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, jaký důvod vedl soud k nepřipuštění navrhované změny žaloby. Jednalo-li se o důvod zákonný, přičemž ze skutečností uváděných v odůvodnění nelze bez dalšího dovozovat, že by se jednalo o důvod jiný, nejedná se o shora uváděný výjimečný případ, jenž by zásah Ústavního soudu vyžadoval. Tento závěr je nutno přijmout též s přihlédnutím ke skutečnosti, že možnost uplatnit jiný návrh na zahájení řízení, jenž bude odpovídat požadované změně žaloby, zůstala stěžovatelce zachována. K uplatnění nároku stěžovatelky tak zůstává otevřen jiný procesní postup, který bude sledovat stejný cíl (k tomu srov. též usnesení ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. II. ÚS 2865/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz); tento postup ostatně stěžovatelka nevylučuje, byť jej vnímá jako nehospodárný.
16. Z hlediska ústavní roviny je rovněž třeba uvést, že podle §95 odst. 1 o. s. ř. může žalobce návrh na zahájení řízení změnit, souhlasí-li s tím soud. Z tohoto ustanovení tedy nijak nevyplývá nárok, aby se tak muselo stát a soud byl takto zavázán postupovat; pouze se taková možnost připouští (soud "může", nikoli "musí" či "připustí"). Z §95 odst. 2 o. s. ř. naopak plyne pouze vymezení kautely pro nepřipuštění změny návrhu. Z uvedeného lze též dovozovat, že soud je povinen vést řízení tak, aby mohlo být v přiměřené době ukončeno. Proto na tomto základě nelze konstruovat porušení nějakého ústavně zaručeného práva, pokud by současně nebyla zpochybněna ústavnost samotného ustanovení §95 o. s. ř.
17. Z uvedených námitek stěžovatelky především neplyne, že by tímto postupem obecného soudu bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Úkolem Ústavního soudu je dbát na dodržování ústavně zaručených práv, nikoli na způsob, jakým obecný soud vede řízení z hlediska podústavního práva, a to zejména v situaci, kdy by se stal jediným přezkumným místem pro veškeré námitky účastníků v jakékoli fázi vedení řízení tam, kde se odvolání nepřipouští. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377), jinak by se nutně dostal do pozice další soudní instance v rámci již probíhajícího řízení, což však není v souladu s vymezením jeho ústavního postavení a funkce ochránce ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy. O takový exces (zásah do specifického ústavního práva) se však v projednávané věci nejedná.
18. Námitka nedoručení napadeného rozhodnutí k vyjádření protistraně není z hlediska tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky podstatná, přičemž stěžovatelka ani neuvádí, jak by toto případné procesní pochybení mělo zasáhnout do jejího práva na spravedlivý proces. V tomto směru lze nicméně ilustrativně poukázat na (nesouhlasná) vyjádření žalovaných (vedlejších účastníků) k první ústavní stížnosti stěžovatelky v téže věci.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných práv, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu