ECLI:CZ:US:2015:3.US.2366.15.1
sp. zn. III. ÚS 2366/15
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Milady Tomkové (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 8. prosince 2015 sp. zn. III. ÚS 2366/15 ve věci ústavní stížnosti Psychiatrické léčebny Šternberk, se sídlem ve Šternberku, Olomoucká 1848/173, zastoupené JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc., advokátkou, se sídlem Olomouc, Jiřího z Poděbrad 9, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 308 C 8/2015-35, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zaplacení regulačního poplatku za ústavní lůžkovou péči bývalou pacientkou.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecným soudem
Stěžovatelka se jako poskytovatelka zdravotních služeb domáhala žalobou v řízení před Okresním soudem v Benešově vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované (bývalé pacientce) zaplatit částku 3 100 Kč odpovídající výši regulačního poplatku za ústavní péči spolu s úrokem z prodlení a uhradit náklady řízení. Stěžovatelka prokázala, že v jejím zařízení byla poskytnuta ústavní péče žalované, přičemž výši žalované částky opřela o §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném v době poskytnutí ústavní péče, tedy do 31. 12. 2013. Žalovaná dluh neuhradila a na opakované výzvy nereagovala. Stěžovatelka připomíná, že má zákonnou povinnost dle ustanovení §14 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, vymáhat neuhrazené regulační poplatky.
Žaloba stěžovatelky byla zamítnuta s argumentem, že rozhodnutí vydaná po zrušení ustanovení §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném v době poskytnuté ústavní péče, nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ze dne 20. 6. 2013 (N 111/69 SbNU 765; 238/2013 Sb.) ke dni 31. 12. 2013 jsou nevykonatelná na základě ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
II. Tvrzení stěžovatelky
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv garantovaných především v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Stěžovatelka si je vědoma, že jde o bagatelní spor, odkazuje však na nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89), který rekapituluje možnosti ústavního přezkumu rozhodnutí i v bagatelních věcech. Ústavní soud může projednat též bagatelní spor, pokud jde o existenci velmi intenzivního zásahu, který způsobuje dle čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi s podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody, dále pak v situaci, kdy výsledek příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, může mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, a konečně v případě, kdy judikatura obecných soudů v totožných nebo obdobných bagatelních věcech není jednotná.
Stěžovatelka tvrdí, že se v jejím případě jedná o zásah do ústavně zaručených práv na ochranu majetku v čl. 11 Listiny a vzhledem k možnosti četného opakování stejného zásahu (když podobných pohledávek, jak je výše řečeno, má nejen stěžovatelka co do počtu nejméně v řádu stále desítek) má tato taktéž za to, že došlo k porušení jejích základních ústavně chráněných práv takovou intenzitou, která způsobuje porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, a takové jednání tak vytváří kolizi s podstatou a smyslem níže zmíněných dotčených základních práv a svobod. Vymáhání regulačních poplatků je fakticky v drtivé většině případů vždy bagatelním sporem, ve svém souhrnu se však jedná o značnou sumu finančních prostředků.
Stěžovatelka připomíná, že ačkoli fakticky vlastnickým právem k předmětné pohledávce v době řízení před obecným soudem nedisponovala, je ochrana majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vymezena v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") též ve smyslu majetkového zájmu v podobě legitimního očekávání nabytí majetku (včetně pohledávky) s odkazem na rozhodnutí Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku (rozsudek velkého senátu ze dne 11. 2. 2007 č. 73049/01). Podle stěžovatelky byl v konkrétním případě soudním rozhodnutím "potvrzen majetkový zájem pohledávky", neboť z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že stěžovatelka svůj nárok v řízení prokázala. Jedinou překážkou k přiznání nároku v řízení je dle napadeného rozhodnutí skutečnost, že nárok není vymahatelný. Takový výklad však podle stěžovatelky není v souladu s principy ochrany vlastnického práva, tak jak jsou zakotveny v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 Listiny.
Stěžovatelce tak bylo ve svém důsledku odepřeno vlastnické právo, resp. legitimní očekávání nabytí majetku týkající se předmětné částky, na kterou jí vznikl nárok dle §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění do 31. 12. 2013. Stěžovatelka spatřuje zásah ve výkladu ustanovení §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle kterého pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena, přičemž práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V posuzovaném případě nárok stěžovatelky vznikl v roce 2012 na základě §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění rozhodném v období poskytnutí lůžkové péče, zakotvujícího výši regulačního poplatku za lůžkovou péči ve výši 100 Kč. Tato právní úprava však byla posléze prohlášena Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ze dne 20. 6. 2013 (N 111/69 SbNU 765; 238/2013 Sb.) za protiústavní a zrušena uplynutím dne 31. 12. 2013.
V tomto ohledu se případ odlišuje od případu řešeného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 491/15 ze dne 22. 9. 2015 (N 175/78 SbNU 605). V něm Ústavní soud posuzoval situaci, kdy dluh vznikl podle právní úpravy regulačních poplatků podle §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2011, zakotvující regulační poplatek za lůžkovou péči ve výši 60 Kč. Tato právní úprava však byla shledána Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.) jako ústavně konformní. V této souvislosti pak Ústavní soud ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 491/15 uvedl, že "pokud vznikl poskytovateli zdravotní péče nárok na regulační poplatek ve výši 60 Kč za den poskytování péče podle §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2011, pak nárok na zaplacení a případné vymožení tohoto regulačního poplatku nezanikl ani vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ze dne 20. 6. 2013, ani okamžikem, kdy bylo v důsledku odložené účinnosti tohoto nálezu samo pozdější znění ustanovení §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb. stanovící od 1. 12. 2011 poplatek ve výši 100 Kč za den zrušeno jako protiústavní".
V nyní posuzovaném případě byl však nárok stěžovatelky opřen o ustanovení §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění, které bylo shledáno Ústavním soudem jako protiústavní, čímž se případ odlišuje od výše zmíněného.
Lůžková péče byla sice poskytnuta za doby platnosti a účinnosti §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zakotvujícím výši regulačního poplatku za lůžkovou péči ve výši 100 Kč (tj. v roce 2012), ovšem v době, kdy byla ze strany stěžovatelky podána vůči dlužnici (žalované) žaloba pro neuhrazení regulačního poplatku (rok 2015), byl již vykonatelný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 (výrok č. III), kterým byl uvedený regulační poplatek jako protiústavní zrušen.
Základní otázkou v posuzovaném případě tudíž je, zda je možno nárok stěžovatelky vůči dlužnici (žalované) považovat za majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, resp. Dodatkového protokolu k Úmluvě, tudíž zda zde existuje základní právo stěžovatelky, jemuž má Ústavní soud poskytnout ochranu. Stěžovatelka dovozuje zásah do svých ústavních práv nikoli z procesních pochybení soudu, který vydal napadené rozhodnutí, ale z neúspěchu ve sporu o pohledávku, ve kterém byl klíčový výklad intertemporálních účinků nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ve spojení s §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Existence majetku, který má být v řízení před obecným soudem chráněn, je tudíž pro možnost meritorního přezkumu věci ze strany Ústavního soudu klíčová.
Stěžovatelka správně uvádí, že majetkem ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě není pouze existující vlastnictví, ale též majetkový zájem, který může být představován např. pohledávkou.
Ústavní soud se k problematice legitimního očekávání v souvislosti s majetkovým zájmem jakožto ústavně chráněným právem již mnohokráte vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 31/09 ze dne 9. 1. 2013 (N 5/68 SbNU 89; 42/2013 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) či nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)].
Ústavní soud vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je pojem "majetek" obsažený v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě třeba vykládat autonomně bez ohledu na kvalifikaci ve vnitrostátním právu a nezahrnuje pouze existující vlastnictví, ale též majetkový zájem v širším smyslu. Pojem majetek může proto zahrnovat též majetkové hodnoty včetně pohledávek, u kterých může stěžovatel tvrdit, že má "legitimní očekávání" (ésperance légitime/legitimate expectation) dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (srov. rozsudky Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004 č. 31443/96, odst. 129, nebo Glaser proti České republice ze dne 14. 2. 2008 č. 55179/00, odst. 50-52).
Pokud je pak majetkový zájem představován nárokem v podobě pohledávky, spadá tento nárok pod rozsah pojmu majetek v případě, kdy má tento nárok dostatečnou oporu v psaném vnitrostátním právu či v judikatuře (srov. rozsudky ve věci Sierpiński proti Polsku ze dne 3. 11. 2009 č. 38016/07, odst. 65, či Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku ze dne 11. 2. 2007 č. 73049/01, odst. 63-65).
V posuzovaném případě Ústavní soud dospívá k závěru, že legitimní očekávání nabytí majetku, kterého se jakožto ústavního práva stěžovatelka před Ústavním soudem dovolává, nelze v posuzované věci shledat.
Judikatura vnitrostátních soudů, která dle ESLP může být podkladem pro závěr o existenci majetkového nároku v podobě legitimního očekávání, zahrnuje též rozhodnutí Ústavního soudu. Pokud Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 konstatoval, že ustanovení právního předpisu, na základě kterého vznikla předmětná pohledávka, je protiústavní a bylo z uvedeného důvodu uplynutím 31. 12. 2013 zrušeno, nemůže zároveň po tomto datu představovat uvedená pohledávka legitimní očekávání zakládající majetkový nárok ve smyslu základního práva, resp. ústavního subjektivního práva. Byl-li shledán regulační poplatek protiústavním, nemůže zároveň představovat pohledávka vztahující se k tomuto poplatku ústavní subjektivní nárok na majetkové plnění. Optikou vnitrostátní judikatury tak nelze o právním základu pro vznik legitimního očekávání nabytí majetku hovořit.
Podkladem pro vznik majetkového nároku v podobě možného legitimního očekávání je dle judikatury ESLP taktéž právní úprava ve vnitrostátním právu. Ustanovení vnitrostátního práva, konkrétně §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, však jasně stanoví, že "ostatní pravomocná rozhodnutí (kromě rozsudků v trestním řízení, na které dopadá §71 odst. 1 - pozn. Ústavního soudu) vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat". Jinak řečeno, je zřejmé, že dojde-li ke zrušení právního předpisu Ústavním soudem, byť by daný předpis založil určitý majetkový nárok (zde nárok na zaplacení regulačního poplatku), nelze poté, co byl daný předpis jako protiústavní zrušen, jakékoli rozhodnutí vydané na jeho základě vykonat, resp. se svého majetkového nároku domoci. Soudní rozhodnutí, kterým by byl regulační poplatek stěžovatelce přiznán, by tudíž nebylo možno vůči žalované vynutit. V tomto ohledu tudíž opět nelze hovořit o existenci legitimního očekávání nabytí majetku jako ústavně chráněného práva, které měl svým rozhodnutím obecný soud porušit, neboť dikce §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je zřejmá a jde o pravidlo dostatečně předvídatelné.
Pokud se stěžovatelka v roce 2015 domáhá žalobou pohledávky z roku 2012 založené ustanovením zákona, které od 1. 1. 2014 není součástí právního řádu pro svou protiústavnost, kdy je z dikce §71 odst. 2 zákona o Ústavní soudu zřejmé, že případné rozhodnutí by nebylo možno vykonat, a tudíž tím zmnožit majetkovou sféru stěžovatelky, nelze na straně stěžovatelky hovořit o existenci legitimního očekávání, které by představovalo majetkový nárok ústavní povahy.
Ústavní soud tudíž dochází k závěru, že ve vztahu ke stěžovatelce nedošlo k zásahu do jejího základního práva na ochranu majetku, neboť v posuzovaném případě tímto ústavním subjektivním právem nedisponuje. Ústavní soud tudíž již nemusel řešit otázku případného porušení daného práva.
Jak již bylo uvedeno, z hlediska práva na spravedlivý proces k žádným procesním pochybením nedošlo a stěžovatelka ostatně žádná procesní pochybení nenamítá.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.