ECLI:CZ:US:2015:3.US.2675.15.1
sp. zn. III. ÚS 2675/15
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 12. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 2675/15 ve věci ústavní stížnosti Ing. Arnoštky Rajnišové, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015 č. j. 30 Cdo 4204/2014-243 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2014 č. j. 68 Co 309/2013-224 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 2. 9. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny. Namítá též porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka se v původním řízení žalobou domáhala přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 15 000 000 Kč za nesprávný úřední postup státu, který spatřovala v průtazích, k nimž mělo dojít ze strany České republiky - Ministerstva financí v řízení o finanční náhradě podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i v protiprávním snížení vyplácených částek finanční kompenzace. Ve věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1, který žalobu rozsudkem ze dne 29. 10. 2009 č. j. 30 C 248/2007-72 zamítl, a to se závěrem, že uplatňovaný nárok je promlčen. O odvolání proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2010 č. j. 68 Co 123/2010-98, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Rozsudek odvolacího soudu byl však rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4637/2010 zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy spočívající v průtazích v řízení došlo k nesprávnému posouzení právní otázky, neboť tento nárok promlčen není, když řízení, ve vztahu k němuž stěžovatelka svůj nárok uplatňuje, dosud neskončilo. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 25. 8. 2011 č. j. 68 Co 123/2010-127 první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci zrušil.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozhodl rozsudkem ze dne 2. 10. 2012 č. j. 30 C 248/2007-165 podruhé tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, a to opět z důvodu promlčení uplatněného nároku. Městský soud v Praze jakožto soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když však po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení před Ministerstvem financí o finanční náhradu dle zákona č. 87/1991 Sb. nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Dovolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku pak Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v odvolacím řízení proběhla dvě jednání před odvolacím soudem, přičemž při prvním z nich bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo předložit soudu spis týkající se žádosti stěžovatelky o odškodnění. Při druhém jednání byl pak vynesen rozsudek. Stěžovatelka zdůrazňuje, že po šestileté anabázi, kdy byla nucena vzhledem k postojům obecných soudů k jejímu nároku soustředit se na vyvrácení nesprávného právního názoru o promlčení jejího nároku, přijal nyní odvolací soud rozhodnutí nezvykle rychle a navíc rozhodnutí pro stěžovatelku zcela překvapivé, neboť rozsudek odůvodnil tak, že k nesprávnému úřednímu postupu vedlejšího účastníka vůbec nedošlo. Odvolací soud dle stěžovatelky ani žádným způsobem neavizoval, jakým způsobem se jeho úvahy při rozhodování budou ubírat.
5. Stěžovatelka poukazuje na novelizaci občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., kterou došlo ke změně pravidla v ustanovení §219 občanského soudního řádu (původně "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné"). Změna provedená uvedenou novelou (nyní "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné") má dle stěžovatelky významné a dalekosáhlé důsledky, neboť odvolací soud má potvrdit nejen rozhodnutí soudu prvního stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale i rozhodnutí, byť postavené na nesprávném právním posouzení, přesto správné co do výroku. Tato nová právní úprava tak má de facto za následek oslabení principu dvojinstančnosti. Přesto však nemůže nic změnit na zásadě zákazu překvapivých rozhodnutí.
6. Předvídatelnosti rozhodnutí lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení, ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a poskytne jim prostor k vyjádření, případně k předložení nových důkazů [viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181)]. Postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku tohoto rozhodnutí dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky řízení neseznámil a nedá jim ani příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. V konečném důsledku tak postup soudu a jeho rozhodnutí odporuje principu předvídatelnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci, který je jednou ze základních zásad demokratického právního státu.
III. Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé a že jej nebylo možné předvídat, resp. že došlo k porušení jejího práva na vyjádření ve věci. Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal, však tvrzené zásahy do základních práv dovodit nelze.
11. Městský soud v Praze v napadeném rozsudku uvedl, že s ohledem na nesprávný závěr soudu prvního stupně obsažený v odvoláním napadeném rozsudku přistoupil k dokazování a nezvolil postup dle §219a odst. 1 písm. a) ve spojení s §221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Ústavní soud má za to, že již v průběhu prvního jednání před odvolacím soudem muselo být účastníkům řízení, včetně stěžovatelky, zřejmé, že rozhodovací činnost soudu nebude založena na otázce promlčení uplatněného nároku stěžovatelky, která již byla v předcházejícím řízení vyřešena (jakkoli toto řešení soud prvního stupně při svém druhém rozhodnutí nerespektoval), nýbrž na posouzení, zda ve vztahu k nárokované nemajetkové újmě za průtahy v řízení (tj. nesprávný úřední postup) před Ministerstvem financí došlo k naplnění jednotlivých kritérií odpovědnosti státu za tento typ škody. Tomuto závěru odpovídá jednak postoj odvolacího soudu vyjádřený v rámci prvního jednání ze dne 7. 10. 2013 (citováno z protokolu: "odvolací soud poukázal na vázanost obecných soudů závěry kasačního rozhodnutí dovolacího soudu") a jednak jeho další postup (nařízení dalšího jednání a provádění dokazování). Nutno podotknout, že tento postup měl podklad v právní úpravě (§219 občanského soudního řádu), proti které (jako takové) stěžovatelka nebrojí.
12. Stěžovatelce je nutno přisvědčit, že při postupu soudu dle §219 občanského soudního řádu vystupuje do popředí zásada zákazu překvapivých rozhodnutí. Ostatně jak uvedl Ústavní soud i v nálezu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 129/06 (N 179/51 SbNU 217) ve vztahu k tomuto ustanovení, možnost odvolacího soudu potvrdit (byť jen ve výroku) věcně správné rozhodnutí, tj. i za situace, kdy odvolací soud založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci, jej nezbavuje povinnosti (§213b a 118a občanského soudního řádu) seznámit s takovým právním názorem účastníka řízení. S ohledem na průběh celého řízení před obecnými soudy, jakož i postup odvolacího soudu před vydáním napadeného rozhodnutí však nelze přisvědčit ani tvrzenému porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, ani porušení práva stěžovatelky na vyjádření ve věci. K takovému vyjádření ve vztahu k otázce naplnění podmínek odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, za situace, kdy sporná otázka promlčení uplatněného nároku již zjevně nebyla předmětem pozornosti odvolacího soudu, stěžovatelka měla v rámci řízení před odvolacím soudem bezesporu příležitost. Není dále ve vztahu k námitkám ústavní stížnosti bez zajímavosti, že v rámci prvního ústního jednání před odvolacím soudem měla dle protokolu z prvního jednání právní zástupkyně žalobkyně poukázat na vysoký věk žalobkyně (94 let), a z tohoto důvodu apelovala na odvolací soud, aby ve věci rozhodl sám, bez kasace rozhodnutí soudu prvního stupně.
13. Jakkoli stěžovatelka ústavní stížností napadla usnesení Nejvyššího soudu, ve vztahu k tomuto rozhodnutí nenabízí žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Postačí proto uvést, že Ústavní soud ani ve vztahu k tomuto rozhodnutí neshledal důvody pro kasační zásah. Ve vztahu k namítané překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, která s ohledem na shledanou nepřípustnost dovolání nemohla založit samostatný dovolací důvod, lze nicméně poukázat i na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž bylo s odkazem na ustálenou judikaturu tohoto soudu předestřeno, že "za překvapivé je považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat". S takovými aspekty však napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jak bylo uvedeno výše, spojovat nelze.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Porušením práva na řádný proces podle pravidel čl. 38 odst. 2 Listiny není potvrzení rozhodnutí nalézacího soudu co do výroku, nikoli však co do důvodu (§219 občanského soudního řádu), byl-li nový důvod pro potvrzení výroku předmětem řízení před odvolacím soudem před vydáním napadeného rozhodnutí a odvolatel měl možnost se k věci (novému důvodu) vyjádřit; v takovém případě se nejedná o porušení zákazu překvapivého rozhodnutí. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.