ECLI:CZ:US:2015:3.US.2833.14.1
sp. zn. III. ÚS 2833/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele L. Ž., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014 č. j. 4 Tdo 621/2014-27, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2013 č. j. 7 To 429/2013-605 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. října 2013 č. j. 24 T 118/2012-574, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 22. srpna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být dle jeho tvrzení porušena jeho ústavně zaručená práva, a to konkrétně práva zaručená čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění ve smyslu ustanovení §345 odst. 2 a odst. 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Uvedeného zločinu se měl stěžovatel dopustit tím, že tehdejší Inspekci Policie České republiky zaslal podání s datem 28. ledna 2011, nazvané "Oznámení o skutečnostech nasvědčující tomu, že byl spáchán trestní čin zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, trestní čin poškození cizí věci dle §228 odst. 1, 3 písm. d) zákona č. 40/2009, trestní zákoník a trestný čin krádeže dle §205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku ve formě účastenství dle §24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník" (dále jen "oznámení"), kterým stěžovatel vyjadřoval svoje podezření z nezákonného jednání konkrétního příslušníka sboru Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování. Obvodní soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině zejména na základě provedení výslechu relevantních svědků, z textu oznámení a také z výsledku vyšetřování daného policisty tehdejší Inspekcí Policie České republiky, která podání stěžovatele shledala jako nepravdivé a bez jakéhokoli podkladu. Přitom bylo dle soudu prvního stupně nesporné, že stěžovatel tak jednal v úmyslu zahájit trestní řízení vůči danému policistovi, čímž zcela nepochybně naplnil znaky skutkové podstavy uvedené v ustanovení §345 odst. 2 a odst. 3 písm. e) trestního zákoníku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), v rámci kterého namítal zejména vady spočívající v nesprávném právním posouzení jeho zavinění i jednání, které dle jeho názoru není trestným činem. Tyto námitky však nebyly odvolacím soudem posouzeny jako důvodné a odvolání bylo zamítnuto. Stěžovatel následně podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který se ztotožnil se závěry soudu městského, načež dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení
3. Stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích obecných soudů porušení svých základních práv a svobod, neboť dle jeho názoru soudy postupovaly v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a také v rozporu se zásadou in dubio pro reo mající svůj ústavněprávní základ v čl. 40 odst. 2 Listiny. Výše uvedeného porušení stěžovatelových základních práv se obecné soudy dopustily zejména tím, že nerozhodly v souladu se zásadou presumpce neviny, ačkoli dle názoru stěžovatele přetrvávala důvodná pochybnost ve vztahu k autorství daného podání a tvrzeních v něm obsažených, popř. v míře zavinění stěžovatele ve vztahu k použití tohoto textu. Stěžovatel zdůrazňuje, že postup před podáním trestního oznámení konzultoval s advokátní kanceláří, která jako profesionální subjekt měla převažující vliv na podobu konečného oznámení, a že i když finální znění oznámení podepsal, činil tak pouze formálně, neboť advokátní kanceláři plně důvěřoval. Navíc, dle stěžovatele, je nutno respektovat obsah (nikoli pouze formu) a kontext skutkových vyjádření, když tato zněla jednoznačně pouze tak, že způsob, jakým se poškozený mohl na krádeži podílet, spočívá v jeho vadném způsobu zajištění nemovitosti, tedy ve vydání nezákonného usnesení o zajištění majetku, přičemž tvrzení o vadném vydání nepravomocného usnesení není dle stěžovatele způsobilé účastenství na krádeži založit. Z toho důvodu se jedná o tvrzení, která nejsou reálně způsobilá založit trestní odpovědnost poškozeného, a tudíž ani naplnit znaky trestného činu křivého obvinění. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
4. Obvodní a městský soud ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti toliko odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Podle vyjádření Nejvyššího soudu nelze mít za to, že by jeho rozhodnutím mohla být porušena stěžovatelova ústavní práva, pročež je třeba ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Pro podrobnější argumentaci Nejvyšší soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
5. Stěžovatel posléze využil svého práva repliky, v níž toliko zopakoval již dříve uplatněné argumenty.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud musí v první řadě připomenout obecně přijímaný závěr, že jakožto orgán ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy je oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti do činnosti obecných soudů toliko v případech, kdy byla nepřípustným způsobem zasažena základní práva a svobody dotčených osob. V případech trestního řízení je posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska běžné zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se z jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by vedly k nezbytnosti zásahu Ústavního soudu. Ačkoli stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti poukazuje právě na takové extrémní nedostatky předcházejícího soudního řízení, Ústavní soud se s jeho tvrzením neztotožnil, když žádné z namítaných pochybení v projednávané věci neshledal.
9. Co se týče námitky stran pochybností v otázce autorství oznámení, třeba uvést, že obecné soudy dospěly na základě provedených důkazů, a to zejména výslechu advokáta, s nímž stěžovatel text oznámení konzultoval, k logickému závěru, že stěžovatel aktivně spolupracoval na vytváření předmětného oznámení, když advokátní kanceláři přesně diktoval obsah budoucího sdělení a podle provedeného dokazování výslovně trval na ponechání určitých pasáží, ač byl pracovníky advokátní kanceláře upozorněn na možné negativní důsledky těchto svých tvrzení. V závěrech, které z toho obecné soudy učinily, tak nelze spatřovat rozpor s ústavněprávními principy soudního řízení.
10. Vyhovět nelze ani druhé stěžovatelově námitce brojící proti nesprávnému právnímu posouzení skutkových okolností a jejich následnému podřazení pod trestný čin křivého obvinění. Tato námitka představuje v podstatě jen dovysvětlení v oznámení formulovaného názoru, na němž stěžovatel navíc stále trvá, a který spočívá v tom, že k odcizení jeho věcí došlo vinou poškozeného. Jakkoli se stěžovatel snaží v ústavní stížnosti svá vyjádření marginalizovat, je trestněprávní rovina oznámení z jeho textu naprosto zřejmá. V oznámení uvedená skutková podstata je přitom irelevantní. Z hlediska naplnění znaků deliktu křivého obvinění je podstatné, že kdyby se stěžovatelova tvrzení ukázala být pravdivá, byl by bezpochyby uvedený policista vystaven riziku trestněprávního postihu, přičemž z hlediska námitek stěžovatele není bez významu ani pozice osoby, proti které obvinění směřuje, stejně jako trest, který jí mohl případně hrozit. Je přitom nerozhodné, za spáchání jakého trestného činu by byl shledán vinným. I tuto námitku musel tedy Ústavní soud odmítnout pro její neopodstatněnost.
11. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelem uplatněné námitky shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné, takže nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu