infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.04.2015, sp. zn. III. ÚS 2900/14 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:3.US.2900.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2015:3.US.2900.14.1
sp. zn. III. ÚS 2900/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti N. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. června 2014 č. j. 3 Tdo 734/2014-40, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2014 č. j. 1 To 63/2013-1507 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. května 2013 č. j. 50 T 8/2012-1380, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. září 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. května 2013 č. j. 50 T 8/2012-1380 uznán vinným v bodě 1) výroku o vině ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a v bodě 2) výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. V dalším bodě byl stěžovatel dle §226 písm. a) trestního řádu obžaloby zproštěn. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v přesně nezjištěné době nejméně od začátku dubna 2008 do svého zadržení dne 22. dubna 2008, v bytě, který v té době užíval, v prostorách nad sníženým stropem WC a za stěnou vlevo za vstupem na WC ukryl a následně do 1. prosince 2011 tam přechovával za účelem dalšího prodeje celkem 728,26 gramů diacetylmorfinu (heroinu), ač nebyl držitelem povolení k zacházení s návykovými látkami, a toto množství heroinu bylo dne 1. prosince 2011 v uvedeném bytě zajištěno pracovníky Policie České republiky, Národní protidrogové centrály v Ostravě. Stěžovatel si dále v přesně nezjištěné době od začátku dubna 2008 nejpozději do 22. dubna 2008, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu a průkazu zbraně podle zákona číslo 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, opatřil dvě samonabíjecí pistole s náboji, které ukryl ve výše specifikovaných prostorách a přechovával je tam do dne 1. prosince 2011, kdy byly rovněž zajištěny pracovníky Policie České republiky, Národní protidrogové centrály v Ostravě. Popsaného jednání se dopustil, ačkoli byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2010 sp. zn. 50 T 12/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2010 sp. zn. 2 To 70/2010 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu přípravy dle §7 odst. 1 k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců, jenž vykonává od 22. dubna 2008 do současné doby. Za výše uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému podle §283 odst. 3 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu soud uložil rovněž trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, v němž setrval na své obhajobě a zopakoval tvrzení o své nevině. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, se ve svém rozsudku ze dne 23. ledna 2014 č. j. 1 To 63/2013-1507 neztotožnil s námitkami stěžovatele a podle §256 trestního řádu jeho odvolání zamítl. Z podnětu odvolání státního zástupce odvolací soud napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu, a to podle §258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 trestního řádu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že nad rámec trestu uloženého nalézacím soudem uložil dle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb ve výši 10.000 Kč. V dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně stěžovatel vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací shora uvedeného jednání, přičemž své konkrétní námitky směřoval proti skutkovým zjištěním nižších soudů. Nejvyšší soud neshledal, že by námitky stěžovatele odpovídaly tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a nezjistil ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem věci. Svým usnesením ze dne 11. června 2014 č. j. 3 Tdo 734/2014-40 proto dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného než zákonného důvodu. III. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly do jeho základních práv. V odůvodnění návrhu stěžovatel popřel svoji vinu a zopakoval polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů. Poukázal zejména na to, že podle něj orgány činné v trestním řízení náležitě neprověřily verzi, že návykové látky nalezené v bytě zde mohly být uschovány jinou osobou. Zdůraznil, že v období po jeho zadržení v dubnu 2008 byla v bytě provedena domovní prohlídka, při níž nebyly žádné návykové látky nalezeny, přičemž od té doby byl nepřetržitě umístěn ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody. Návykové látky a nelegálně držené zbraně přitom byly policejním orgánem nalezeny až o tři a půl roku později - v roce 2011. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení neopatřovaly a neprovedly důkazy v jeho prospěch a nepřihlédly dostatečně k výpovědím svědků, kteří potvrdili, že stěžovatel po celou dobu výkonu trestu neprodával ani drogy, ani nic jiného. Stěžovatel poukázal na to, že pokud by uvedený skutek opravdu spáchal, muselo by k tomu dojít ještě před jeho zadržením dne 22. dubna 2008. Domnívá se, že soudy pochybily, když se dostatečně nevypořádaly s možností, že k jednání popsanému ve výroku odsuzujícího rozsudku mohlo dojít ještě před sdělením obvinění v předchozí trestní věci. V takovém případě by totiž musely uvedené jednání kvalifikovat jako dílčí skutek pokračujícího trestného činu, nikoliv jako nový samostatný trestný čin. Tento skutek pak měl být podle názoru stěžovatele uveden do rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2010 sp. zn. 50 T 12/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2010 sp. zn. 2 To 70/2010. Soudy za ně měly uložit společný trest, případně trest souhrnný. IV. Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a vyžádal si předmětný soudní spis vedený Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 50 T 8/2012. V souladu s §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření. Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci ve svých vyjádřeních shodně uvedly, že námitky stěžovatele považují za nedůvodné, a stručně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud se vyjádřil obdobně a nad rámec toho dodal, že námitku stěžovatele stran nesprávného hmotněprávního posouzení otázky pokračování v trestném činu považuje za tzv. novum, neboť tuto námitku stěžovatel neuplatnil v předchozím řízení, ani nezahrnul do argumentace svého dovolání. Vzhledem k obsahu vyjádření obecných soudů nepovažoval Ústavní soud za nutné zaslat je stěžovateli k replice. V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky). Jeho úlohou proto není přezkoumávat právní či skutkové závěry obecných soudů ani posuzovat jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Ústavní soud zásadně není oprávněn ověřovat důkazní postup obecných soudů či správnost jejich skutkových zjištění. Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Při dokazování v trestním řízení mají obecné soudy povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 trestního řádu). Svůj důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů zároveň nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Ústavní soud má za to, že výše uvedené podmínky byly v projednávaném případě beze zbytku naplněny, a nemohl tedy přisvědčit argumentům stěžovatele spočívajícím v polemice se skutkovými závěry obecných soudů. Se skutkovými námitkami stěžovatele se podle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly obecné soudy ve svých rozhodnutích, kde své závěry náležitě a logicky odůvodnily. Ústavní soud, obdobně jako soud dovolací, neshledal, že by v projednávaném případě existoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ani nezjistil, že by rozhodování obecných soudů bylo jakkoliv ovlivněno prvkem svévole. Obecné soudy zevrubně popsaly, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele a z jakých důvodů neuvěřily jeho obhajobě. Ústavní soud se ztotožnil s jejich zevrubnou argumentací a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. K další námitce stěžovatele, dožadující se posouzení jeho jednání jako dílčího skutku pokračujícího trestného činu, Ústavní soud podotýká, že ochrana ústavně zaručených práv není úkolem pouze Ústavního soudu, ale v prvé řadě soudů obecných (srov. článek 4 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí proto Ústavní soud především přezkoumává, zda obecné soudy splnily uvedenou ústavní povinnost ochrany stěžovatelových základních práv a svobod. Tato možnost Ústavního soudu zasahovat případně do činnosti nezávislého rozhodování obecných soudů však logicky předpokládá, že obecné soudy dostanou k ochraně stěžovatelových základních práv a svobod reálnou možnost, a to zejména řádným formálním a obsahovým uplatněním relevantních námitek ze stěžovatelovy strany (viz např. usnesení ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1395/14). Z předmětného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že jde-li o otázku kvalifikace předmětného jednání jako dílčího skutku pokračujícího trestného činu, tuto námitku stěžovatel v řízení před obecnými soudy vůbec neuplatnil a zmiňuje ji poprvé až ve své ústavní stížnosti. Obecné soudy tak vůbec nedostaly možnost přezkoumat stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv a svobod, a nemohly proto splnit svou povinnost jejich ochrany. Jak je z uvedeného patrno, Ústavní soud tedy nemůže ani v tomto ohledu obecným soudům nic vytknout. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a byl proto nucen dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2015:3.US.2900.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2900/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 4. 2015
Datum vyhlášení  
Datum podání 1. 9. 2014
Datum zpřístupnění 18. 5. 2015
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6
  • 40/2009 Sb., §283 odst.1, §283 odst.2 písm.b, §283 odst.3 písm.c, §279 odst.3 písm.b
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík vina
trestný čin
toxické látky
dokazování
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2900-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 88232
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18