ECLI:CZ:US:2015:3.US.3493.14.1
sp. zn. III. ÚS 3493/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kvasničky, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2014 č. j. KSBR 29 INS 9366/2014-B-7 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §406 odst. 4, věta druhá, zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 4, čl. 85 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu. Současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §406 odst. 4 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění.
Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že schvaluje oddlužení stěžovatele zpeněžením majetkové podstaty, že do majetkové podstaty stěžovatele náleží ke dni vydání tohoto rozhodnutí specifikovaný majetek v jeho vlastnictví včetně majetku, který se stane její součástí podle ustanovení §412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil JUDr. Karel Maláska, se sídlem Hornická 901, 666 03 Tišnov.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud - v rozporu s doporučením insolvenčního správce, bez přihlédnutí k nepříznivým dopadům zpeněžení majetkové podstaty do jeho osobní sféry a bez ohledu na uspokojení co největšího množství věřitelů - určil jako formu oddlužení zpeněžení majetkové podstaty, a to bez jakéhokoliv rozumného odůvodnění. V daném případě se většina účastníků řízení vyslovila "pro splátkový kalendář", který by věřitele uspokojil "v dobré míře", byl "šetrný k majetkové, zdravotní a emoční situaci dlužníka", a nestál by "v rozporu se zákonem".
Stěžovatel poté oponuje ustanovení §406 odst. 4 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), jestliže mu neumožňuje podat proti ústavní stížností napadenému usnesení odvolání.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
Námitky, jež stěžovatel v dané věci vznesl, podmínkám případného kasačního zásahu, jak je Ústavní soud standardně traktuje, nevyhovují, neboť v celkovém vyznění absenci udržitelné kvality rozhodovacího procesu nedokládají, a spolehlivého argumentu pro závěr, že obecný soud excesivně vybočil z mezí stěžovateli zaručeného spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zde není.
Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že pohledávky věřitelů v případě zpeněžení majetkové podstaty budou uhrazeny pravděpodobně z větší části, než by tomu bylo v případě řešení oddlužení způsobem, který požadoval, a k dopadům do osobní sféry bez bližšího vysvětlení toliko uvádí, že "místo, kde bydlí nyní, není možno považovat za eventualitu na dlouhodobější život".
Relevantní dotčení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával, se odtud nepodává.
Výše předznačené hodnocení, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným, je tím odůvodněno.
Podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Ve vztahu k návrhu na zrušení ustanovení §406 odst. 4, věta druhá, zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), platí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, což je důvodem jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Pochybnosti ostatně vyvolává i otázka jeho vnitřní konzistence s podanou ústavní stížností; pokud by ústavní stížností napadené usnesení vykazovalo deficit z hlediska souladu s normami ústavního pořádku (což stěžovatel dovozuje), Ústavní soud by je zrušil; odvolání, proti zrušenému usnesení, by pak logicky nepřicházelo v úvahu. Je tedy k dispozici i závěr silnější, totiž že stěžovatel není osobou k jeho podání oprávněnou; zrušení označeného ustanovení by se totiž - z povahy věci - nikterak nemohlo projevit při posouzení ústavní stížností napadeného usnesení. Odmítnutí návrhu na zrušení ustanovení §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona má tedy oporu i zde, ve smyslu §43 odst. 2 písm. b), §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Aktivní legitimaci by stěžovatel získal tehdy, kdyby podal odvolání, a jeho návrh směřoval proti usnesení, jímž je obecný soud jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud však současně zaznamenává, že se nikterak nevyjadřuje k otázce "správnosti", "vhodnosti", "účelnosti" či jinak určené "přiléhavosti" ustanovení, jež stěžovatel návrhem podle §74 zákona o Ústavním soudu napadl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu