ECLI:CZ:US:2015:3.US.363.15.1
sp. zn. III. ÚS 363/15
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 363/15 ve věci ústavní stížnosti Václava Patzaka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Holubem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 26 Cdo 3485/2014-215, kterým bylo zastaveno dovolací řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 26 Cdo 3485/2014-215 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 26 Cdo 3485/2014-215 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2013 č. j. 15 Co 533/2012-127 v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2012 č. j. 13 C 99/2008-84 a žalobu "že výpověď z nájmu bytu ..., je neplatná" zamítl; rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 25. 4. 2013.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dne 25. 6. 2013 dovolání; při jeho podání nebyl zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
4. Usnesením ze dne 1. 8. 2013 č. j. 13 C 99/2008-141 Obvodní soud pro Prahu 1 vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení si zvolil advokáta pro dovolací řízení a předložil plnou moc udělenou advokátovi a aby v téže lhůtě zvolený advokát doplnil nebo nahradil učiněné podání žalobce, jehož obsahem je dovolání, podáním vlastním; současně stěžovatele též vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení doplnil své neúplné dovolání o náležitosti dle §241a odst. 1 o. s. ř.; toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 6. 8. 2013.
5. Podáním doručeným soudu dne 8. 8. 2013 požádal stěžovatel o ustanovení zástupce z řad advokátů.
6. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesení ze dne 9. 12. 2013 č. j. 13 C 99/2008-160, jímž tomuto návrhu nevyhověl, stěžovateli doručil dne 19. 12. 2013 a právní moci nabylo dne 4. 1. 2014.
7. Usnesením ze dne 12. 3. 2014 č. j. 13 C 99/2008-164 Obvodní soud pro Prahu 1 (opět) vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení si zvolil advokáta pro dovolací řízení, předložil pro něj udělenou plnou moc a aby v téže lhůtě zvolený advokát doplnil nebo nahradil jím učiněné podání vlastním podáním dovolání; současně stěžovatele též vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení prostřednictvím zvoleného advokáta doplnil své neúplné dovolání o náležitosti dle §241a odst. 1 o. s. ř. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 21. 3. 2014.
8. Dne 7. 4. 2014 bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 doručeno dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 15 Co 533/2012-127 sepsané právním zástupcem Mgr. Ondřejem Holubem; současně s ním byla soudu doručena i plná moc udělená advokátovi dne 2. 4. 2014.
9. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 10. 2014 č. j. 26 Cdo 3485/2014-215 dovolací řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že lhůta pro podání dovolání činila v případě stěžovatele tři měsíce (§240 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §241b odst. 3 větou druhou za středníkem o. s. ř.), počítané od právní moci usnesení o neustanovení advokáta (dne 4. 1. 2014); v této lhůtě však zvolený advokát dovolání sepsané stěžovatelem nenahradil vlastním podáním, nedoplnil je a ani se s ním neztotožnil. K dovolání doručenému soudu dne 7. 4. přitom přihlížet nelze, neboť lhůta k podání dovolání uplynula již dne 4. 4. 2014.
II.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že za situace, kdy mu byla usnesením obvodního soudu (doručeným dne 21. 3. 2014) stanovena patnáctidenní lhůta k doplnění dovolání, se opodstatněně domníval, že jeho dovolání doplněné v takto určené lhůtě (dne 7. 4. 2014) nebude odmítnuto jako opožděné, resp. že pro coby opožděně podané doplnění dovolání nebude řízení zastaveno. Tím, že Nejvyšší soud jen "stroze" a chybně spočítal lhůtu k podání dovolání, přičemž nezohlednil lhůtu stanovenou mu výzvou soudu prvního stupně, odňal mu právo na přístup k soudu a soudní ochranu dle č. 36 odst. 1 Listiny.
III.
11. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti toliko poukázal na písemné odůvodnění napadeného usnesení.
IV.
12. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud nenařídil jednání (§44 zákona o Ústavním soudu). Současně nezasílal vyjádření Nejvyššího soudu k replice stěžovateli, neboť - vzhledem k jeho obsahu - to nepokládal za účelné.
V.
13. Ústavní stížnost je důvodná.
14. Projednávaná věc se v relevantních aspektech plně identifikuje s těmi, o nichž Ústavní soud již rozhodl, a to nálezem ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3042/11 (N 188/67 SbNU 265) či nálezem ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3157/14 (N 8/76 SbNU 123); to je významné potud, že tam prezentovaný výklad klíčové právní otázky splnění zákonem stanovené podmínky dovolacího řízení dle §241 odst. 1, 4 o. s. ř. v průběhu trvání lhůty k dovolání za situace, kdy se dovolateli dostalo chybného poučení o lhůtě k doplnění dovolání dle požadavků §241b odst. 3 o. s. ř., se plně prosazuje i zde.
15. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
16. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj samotného, což se uplatní i ve vztahu k tamnímu odůvodnění důvodů pro otevření ústavněprávního přezkumu.
17. I v nyní projednávané věci se Ústavní soud k rozhodné právní otázce nemůže neztotožnit s právními závěry vyslovenými ve výše označených nálezech, na jejichž stěžejní úvahy jest odkázat.
18. Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 3042/11, jestliže Nejvyšší soud nepřikládal náležitou relevanci skutečnosti, že Okresní soud v Břeclavi pochybil, když ve výzvě k doplnění dovolání stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon, následkem čehož k podání stěžovatele předloženému v takto stanovené lhůtě nepřihlížel a stěžovatelovo dovolání meritorně neprojednal, odňal stěžovateli právo na přístup k soudu a právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny.
19. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3157/14 Ústavní soud vyložil, že pokud Nejvyšší soud nepřikládal žádnou relevanci postupu soudu prvního stupně, který ve výzvě k doplnění dovolání stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon (§241b odst. 3 věta druhá o. s. ř.), následkem čehož k podání stěžovatele předloženému v takto stanovené lhůtě nepřihlížel a stěžovatelovo dovolání meritorně neprojednal, "odňal tím stěžovateli právo na přístup k soudu a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když v takové situaci nelze stěžovateli přičítat k tíži nesprávný postup okresního soudu, neboť právě tento procesní postup měl za důsledek opožděnost (doplnění) předmětného dovolání, nikoliv jednání stěžovatele, který se prokazatelně držel pokynů obsažených v předmětné výzvě okresního soudu. Jinými slovy, stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně, při svém jednání presumovali správnost výzvy okresního soudu k doplnění dovolání a v něm stanovené lhůty, a legitimně tedy očekávali, že dovolání bude projednatelné, budou-li postupovat v souladu s těmito pokyny".
20. Je zjevné, že z pohledu těchto - dříve vyjádřených názorů, jimiž je Ústavní soud vázán, jelikož tvořily tzv. rozhodovací důvody - i nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu obstát nemůže.
21. Jelikož ústavní stížností napadené rozhodnutí trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v obdobných věcech jiných účastníků, na příslušná (výše označená) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. jejich plná odůvodnění, postačí již jen odkázat.
22. Ústavní soud tudíž nemůže než uzavřít, že Nejvyšší soud svým usnesením porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
23. Ve shodě s již připomínaným nálezem sp. zn. II. ÚS 3157/14 se i v této věci Nejvyšší soud "bez ohledu na skutečnost, zda považuje procesní postup okresního soudu za správný či nikoliv" při opětném posouzení splnění podmínek dovolacího řízení vypořádá též s doplněním dovolání stěžovatele, doručeným dne 7. 4. 2014 Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
24. Stejně jako v dalších shora označených věcech tudíž i zde Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.