infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.04.2015, sp. zn. III. ÚS 390/15 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:3.US.390.15.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2015:3.US.390.15.1
sp. zn. III. ÚS 390/15 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Farmes, spol. s r.o., se sídlem Radonice, Vinořská 254, IČ: 27902668, Ing. Stanislava Němce a Ing. Hany Němcové, zastoupených Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Praha 8, Peckova 9, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 33 Cdo 141/2013-12, a ze dne 26. 11. 2014, č. j. 33 Cdo 901/2014-153, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, č. j. 32 Co 167/2012-134, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelé se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jejich občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem ze dne 21. 10. 2013 č. j. 32 Co 167/2012-134 Krajský soud v Praze - poté, co jeho předchozí (měnící) rozsudek zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 33 Cdo 141/2013-12 - potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou tamní žalobkyni 285 000 Kč s příslušenstvím z titulu sjednané smluvní pokuty, protože nesplnili včas v kupní smlouvě dohodnutou povinnost podat příslušnému katastrálnímu úřadu žádost o výmaz zástavního práva k převáděným nemovitostem. Rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 26. 11. 2014 č. j. 33 Cdo 901/2014-153 Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů ve věci samé zamítl a v rozsahu nákladového výroku je odmítl. Stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu soudu - za prvé - že "hrubě překročil své pravomoci, když svým v pořadí prvním rozsudkem rozhodoval i o skutkovém posouzení věci", za druhé, že zatížil "své rozhodování nepřezkoumatelností", neboť jeho dvě ve věci vydaná rozhodnutí jsou navzájem "hrubě rozporná", a - za třetí - že bylo jejich právo na spravedlivý proces zasaženo tím, že se obecné soudy nevypořádaly s jejich námitkou, že povinnost, s níž byla spojena smluvní pokuta, naopak včas splnili tím, že do podatelny doručili listinu "týkající se parcel p. č. st. X1 a p. č. X2". Takto formulovaným námitkám by v případě jejich oprávněnosti potenciál zásahu do ústavně chráněného práva na spravedlivý proces zřejmě nebylo možné upřít; oprávněné - v rovině ústavněprávní - však nejsou. Stěžovatelům je namístě připomenout, že vzhledem k postavení Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 82 Ústavy České republiky) není samo o sobě významné, je-li napadenému soudnímu rozhodnutí vytýkaná věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé se dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu; jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není, a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelům dostalo náležitého postavení účastníků řízení, zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelé oponují, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jimi vytýkaných nedostatků ve specifikovaných procesních aspektech obecnými soudy vedeného řízení. Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Řečené se uplatní i v dané věci. Co do první a druhé námitky postačí odkázat na přechodná ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, odkud se podává, že pro dovolací soud byla - pro jeho první rozhodnutí - k aplikaci úprava dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012; ta zahrnovala pro situace přípustného dovolání podle jeho ustanovení §237 písm. a), tj. když odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, i coby způsobilý dovolací důvod námitku, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3). "Skutkový přezkum", řečeno slovy stěžovatelů, tedy tehdy - oproti jejich mínění - možný byl, na rozdíl od úpravy dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013, podle které dovolací soud (opět správně) rozhodoval ve svém druhém rozsudku, jež umožňovala namítat toliko nesprávnost právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1). O porušení zásady "enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí" (dle stěžovatelů) či vzájemné "hrubé rozpornosti" obou rozhodnutí Nejvyššího soudu (jak stěžovatelé tvrdí rovněž), jakož i jimi dovozovaných porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, proto nemůže být řeč. Podobné platí i ohledně třetí stěžovateli uplatněné námitky, neboť tvrzení, že se obecné soudy nevypořádaly s jejich skutkovou verzí o předložení žádosti katastrálnímu úřadu o výmaz zástavního práva, věcně neobstojí. Je tomu totiž zcela naopak; ve všech rozhodnutích, které soudy postupně přijaly, totiž nešlo o nic jiného, a okolnost, že (s výjimkou prvního rozhodnutí odvolacího soudu) tuto verzi nepřijaly, sama o sobě kolizi s čl. 36 odst. 1 Listiny nezakládá, jestliže k odlišným závěrům dospěly na obšírně argumentované a logicky akceptovatelné základně. Názor, z nějž vychází výsledek sporu, že potvrzení katastrálního úřadu na listině, již si stěžovatelé vzali jako doklad zpět, předložení listiny shodného obsahu (v konkrétně zjištěném skutkovém kontextu) definitivně nedokládá, obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, a není pochyb, že jej lze uspokojivě zastávat (jak se podává zejména z prvního rozhodnutí dovolacího soudu a následného rozhodnutí soudu odvolacího). Za těchto okolností ovšem nelze dovodit, že by výsledek řízení - ve vztahu k této námitce - byl založen nikoli "stanoveným způsobem" (viz shora), jak odpovídá stěžovateli dovolávanému čl. 36 odst. 1 Listiny; o exces z procesních standardů občanskoprávního řízení nejde, a to očividně. Odmítnutí ústavní stížnosti podle shora vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tak odůvodněno. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2015:3.US.390.15.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 390/15
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 4. 2015
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 2. 2015
Datum zpřístupnění 18. 5. 2015
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §237 odst.a, §241a odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík pokuta/smluvní
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-390-15_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 88138
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18