ECLI:CZ:US:2015:3.US.509.15.1
sp. zn. III. ÚS 509/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Maškové, zastoupené JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 696/43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 29 Cdo 2131/2014-47, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2014, č. j. 2 Ko 38/2013-27, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č. j. 94 K 79/98-(389)-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno následující. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 9. 2013, č. j. 94 K 79/98-(389)-14, ukončil účast stěžovatelky coby konkurzní věřitelky (s přihlášenou a zjištěnou pohledávkou ve výši 641,25 Kč) v konkurzním řízení vedeném na majetek úpadce Vít Potraviny a.s. K tomu uvedl, že bylo zjištěno, že závazek úpadce vůči stěžovatelce zanikl splněním dluhu, když předmětná částka byla složena do úschovy soudu dalším z konkurzních věřitelů, který se s úpadcem dohodl, že za něj převezme povinnost k plnění vůči stěžovatelce.
3. Toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2014, č. j. 2 Ko 38/2013-27, potvrzeno, když rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že závazek úpadce vůči stěžovatelce zanikl splněním. V postupu, kdy došlo k dohodě úpadce a konkurzního věřitele, že tento splní jeho závazek vůči jinému konkurznímu věřiteli, neshledal odvolací soud rozpor se zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v posledně účinném znění (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), když dle jeho názoru poskytnutí plnění z mimokonkurzních prostředků konkurzní podstatu nepoškozuje, uspokojení pohledávek konkurzních věřitelů nekrátí ani není v rozporu se zákonem, když tento zásadně nevylučuje, aby pohledávky konkurzních věřitelů byly za trvání konkurzu uspokojeny mimo konkurz z majetku třetích osob.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 29 Cdo 2131/2014-47, odmítnuto jako nepřípustné.
III.
5. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní obecným soudům vytkla nesprávné právní posouzení věci, v jehož důsledku byla stěžovatelka dle svého názoru zbavena účastenství v konkurzním řízení, a tedy jí bylo odňato právo na spravedlivý proces. Poukazovala přitom na to, že soudy nesprávně interpretovaly příslušná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání a jejich rozhodnutí jsou zmatečná a nepřezkoumatelná. Uvedla, že nikdy nedala souhlas s převzetím dluhu a její pohledávka za úpadcem nebyla nikdy uspokojena, jak soudy nesprávně dovodily. Dovolacímu soudu pak vytkla, že tento dosud nerozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
IV.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
7. Jak uvedeno shora, jádrem argumentace uplatněné v nyní posuzované ústavní stížnosti je především stěžovatelčina kritika právního závěru soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že je namístě ukončit účast stěžovatelky v konkurzním řízení vedeném na majetek úpadce Vít Potraviny a.s., neboť závazek úpadce vůči stěžovatelce zanikl splněním dluhu, když dlužná částka ve výši 641,25 Kč byla složena do úschovy soudu jiným z konkurzních věřitelů úpadce, který se s úpadcem dohodl na převzetí povinnosti k plnění ve smyslu §534 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledně účinném znění (dále jen "občanský zákoník").
8. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soudní soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění učiněná soudy mají dostatečnou a racionální základnu, zda jejich právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí", nikoli však již to, zda právní závěry soudů jsou "věcně správné" či nikoli.
9. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že jak soud odvolací, tak soud prvního stupně v odůvodnění svých rozhodnutí řádným a přesvědčivým způsobem vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že závazek úpadce vůči stěžovatelce zanikl splněním třetí osobou, jíž je v daném případě jiný konkurzní věřitel. Ústavní soud pak ze své pozice není oprávněn věcnou "správnost" tohoto závěru přezkoumávat, jak již bylo uvedeno shora.
10. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že tato nikdy nedala souhlas s převzetím dluhu a její pohledávka za úpadcem nikdy nebyla uspokojena. Jde-li o prvně uvedenou námitku, je tomu tak proto, že - jak již ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil odvolací soud - dohoda mezi dlužníkem a přejímatelem jeho povinnosti k plnění učiněná dle §534 občanského zákoníku nevyžaduje souhlas věřitele, když dlužníkův věřitel (zde stěžovatelka) o závazku přejímatele dluhu vůči dlužníkovi, že za něho bude přejímatel plnit na jeho dluh, vůbec nemusí být informován. Jde-li pak o druhou z uvedených námitek, pak Ústavní soud uvádí, že ani tato nemohla být shledána důvodnou, když pro zánik závazku splněním postačuje, že bylo plněno složením předmětné částky do úschovy soudu (§568 občanského zákoníku). Pokud tedy bylo plněno do soudní úschovy, což stěžovatelka sama v ústavní stížnosti potvrzuje, došlo tímto ze zákona k zániku předmětného závazku, přičemž není rozhodné, zda tato částka byla ze soudní úschovy stěžovatelkou vyzvednuta či nikoli.
11. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo konečně ani tím, že dovolací soud dosud nerozhodl o jí v dovoláním navrženém odkladu vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. To proto, že platí, že dospěje-li dovolací soud k závěru, že návrh na povolení odkladu vykonatelnosti není důvodný, nemusí o tom vydávat zvláštní zamítavé rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
V.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu