ECLI:CZ:US:2015:3.US.599.14.1
sp. zn. III. ÚS 599/14
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, se sídlem Praha 2, Lublaňská 507/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 6 To 5/2014, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 6 To 5/2014 bylo porušeno právo stěžovatele garantované ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 6 To 5/2014 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané ve věci podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 1 PP 439/2013 bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody v trvání tří a dvou let; ke stížnosti státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení obvodního soudu zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatelovu žádost zamítl, jelikož dospěl k závěru, že od stěžovatele nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká stížnostnímu soudu, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu mu nedal možnost se k dané věci osobně vyjádřit, neboť rozhodl v neveřejném zasedání, a to i přesto, že stížnostní soud doplnil dokazování a zaujal oproti obvodnímu soudu odlišné stanovisko i na základě důkazů a skutečností, které nebyly předmětem řízení před soudem prvního stupně. Nadto se stěžovatel domnívá, že městský soud nesprávně interpretoval i hmotněprávní podmínku podmíněného propuštění (spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě), neboť její nesplnění dovozuje toliko z jeho předchozího chování, čím porušuje zákaz obsažený v ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny (současně stěžovatel zpochybňuje jednotlivé závěry stížnostního soudu, což však z níže uvedených důvodů zde rekapitulovat netřeba).
II.
4. K žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení a vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu s trestním řádem, neboť zde nebyl dán zákonný důvod pro projednání předmětné stížnosti ve veřejném zasedání. Současně má za to, že stěžovatel zákonné podmínky pro podmíněné propuštění nesplnil, a v této souvislosti odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 338/10 a III. ÚS 75/13; dostupná na http://nalus.usoud.cz).
5. Státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
III.
6. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
7. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ve smyslu ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu v rozhodném znění není třeba ve věci nařizovat ústní jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Ústavní soud konstantně dává najevo, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku (resp. ustanovení §61 tr. zákona) je i při splnění zákonem stanovených podmínek zákonným institutem mimořádným, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a dále též městským soudem ve vyjádření účastníka řízení odkazovaná usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 338/10 a III. ÚS 75/13]; současně však nemůže rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí v hranicích vymezených otázkou, zda v řízení předcházejícím vydání takového rozhodnutí byly dodrženy principy spravedlivého procesu garantované ustanoveními hlavy páté Listiny.
9. V projednávané věci se proto musel Ústavní soud nejprve zabývat stěžovatelovým tvrzením, že stížnostní soud porušil ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť zamítl jeho návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v neveřejném zasedání v rozporu s příslušnými procesními pravidly.
10. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) zdůraznil, že i v řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří princip rovnosti zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet argumenty protistrany; v této souvislosti rovněž připomněl - mutatis mutandis - závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") ze dne 29. 11. 1988 ve věci Brogan a ostatní proti Velké Británii, stížnost č. 11209/84, bod 65.
11. Evropský soud pro lidská práva ve své konstantní judikatuře traktuje, že "pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit" (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03, nebo rozhodnutí ESLP ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, stížnost č. 35376/97; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 740 až 747).
12. Rovněž Ústavní soud opakovaně připomíná, že mezi neopominutelné prvky práva na spravedlivý proces spadá i zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) totiž nejlépe zajišťuje ochranu základních práv; institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu přitom patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů [srov. mutatis mutandis např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1106/08 (N 52/52 SbNU 519) a IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].
13. Ústavní soud pak ve výše označeném nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 uvedl: "Soud druhé instance pochybil v tom, že své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval soud první instance, aniž by přitom stěžovatelovi poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska. Své rozhodnutí soud učinil v neveřejném zasedání bez přítomnosti navrhovatele, aniž by ho předem seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit, eventuálně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch."
IV.
14. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že stížnost státní zástupkyně proti usnesení obvodního soudu, kterým bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, nebyla stěžovateli zaslána k vyjádření (viz č. l. 76 verte) a následně Městský soud v Praze rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením v neveřejném zasedání. Z odůvodnění usnesení stížnostního soudu je přitom zřejmé, že část rozhodných nosných důvodů jeho zamítavého rozhodnutí vychází z námitek vyjádřených státní zástupkyní v její stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně.
15. Jelikož Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se v projednávané věci od právních závěrů přijatých ve výše citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 [na něž navázal i nález ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589)], nemůže v postupu Městského soudu v Praze - stejně tak - než spatřovat porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stížnostní soud rozhodl o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění v neveřejném zasedání, aniž by stěžovatele předem seznámil s druhou procesní stranou vznesenými - a jemu oponentními - tvrzeními věcnými i právními (jimž posléze povýtce přisvědčil) a poskytl mu příležitost se k nim vyjádřit a případně i navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch.
16. Za situace, kdy toliko z důvodu popsaného procesního pochybení stížnostního soudu je namístě (bez dalšího) přistoupit ke kasaci napadeného usnesení městského soudu, Ústavní soud reflektoval aplikační důsledky principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno, a proto se již věcně nezabýval dalšími v ústavní stížnosti vznesenými námitkami, neboť k jejich posouzení bude dán prostor po vrácení věci stížnostnímu soudu, jenž před novým rozhodnutím musí dát stěžovateli možnost věcně oponovat námitkám státní zástupkyně. Současně je namístě připomenout, že pokud by městský soud měl své rozhodnutí opírat i o jiné hmotněprávní důvody, je zapotřebí, aby stěžovatele o takovém záměru předem informoval, aby měl možnost se i k nim vyjádřit.
V.
17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud postupoval dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v postupu stížnostního soudu shledal porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.