ECLI:CZ:US:2015:3.US.837.15.1
sp. zn. III. ÚS 837/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem Frýdek - Místek, O. Lysohorského 702, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2014, č. j. 56 Co 498/2014-750, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 0 P 1352/2013, bylo zjištěno následující.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2014, č. j. 56 Co 263/2014-504, bylo rozhodnuto o tom, že nezletilé děti stěžovatele se předběžně svěřují do péče stěžovatele, a to do právní moci rozhodnutí, kterým bude rozhodnuto o úpravě rodičovské zodpovědnosti. V odůvodnění tohoto rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud uvedl, že své rozhodnutí vydává za situace, kdy matka nezletilých nesplnila svou povinnost uloženou jí usnesením Okresního soudu Košice I. ze dne 23. 9. 2013, č. k. 11 P 26/2012-624, ve spojení s usnesením Krajského soudu Košice ze dne 25. 11. 2013, č. k. 7 Cop 370/2013-728, když nevrátila nezletilé děti do České republiky do místa určeného jako bydliště dětí, když i nadále se s dětmi zdržuje na území Slovenské republiky v místě svého bydliště. Za situace, kdy matka výše uvedená rozhodnutí nerespektuje, je dle názoru soudu třeba za toho z rodičů, který má pečovat o děti v místě určeném za jejich obvyklý pobyt, považovat stěžovatele.
4. Matka nezletilých poté, co děti dne 27. 6. 2014 navrátila do místa jejich obvyklého bydliště na území České republiky, podala soudu návrh, jehož prostřednictvím se mj. domáhala vydání předběžného opatření, kterým by nezletilé děti byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů s intervalem změny výchovných prostředí v délce jednoho měsíce.
5. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2014, č. j. 0 P 1352/2013-715, tak, že návrh matky na vydání tohoto předběžného opatření byl zamítnut, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla prokázána naléhavost k vydání předběžného opatření, když děti se nacházejí v péči stěžovatele, který umožňuje pravidelný styk matky s dětmi.
6. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2014, č. j. 56 Co 498/2014-750, tak, že nezletilé děti byly předběžně svěřeny do střídavé péče obou rodičů s tím, že v každém sudém měsíci budou v péči matky a v každém lichém měsíci v péči otce, přičemž zároveň byl upraven styk rodičů s dětmi v době, kdy tyto budou v péči druhého rodiče.
III.
7. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byly nezletilé děti stěžovatele předběžně svěřeny do střídavé výchovy obou rodičů, je překvapivé, když stěžovatel neměl možnost se k právnímu názoru odvolacího soudu, který věc posoudil diametrálně odlišně od soudu prvního stupně, vyjádřit. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel dále označil za nedostatečně a nelogicky odůvodněné, svévolné a nerespektující nejlepší zájem dětí ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
IV.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014].
9. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
10. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
11. V nyní souzené věci však Ústavní soud nemohl odhlédnout od povahy ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jímž bylo předběžně rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilých dětí stěžovatele, čímž došlo k dočasnému omezení práv dětí na rodičovskou výchovu a péči na straně jedné a práv rodičů na péči o děti a jejich výchovu na straně druhé. Proto Ústavní soud posoudil stížnost jako přípustnou, i když jde o úpravu poměrů účastníků, jež má pouze dočasnou povahu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 769/07 ze dne 26. 6. 2007).
12. Ústavní soud proto přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, jakož i řízení jeho vydání předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu především vytýkal, že toto rozhodnutí je rozhodnutím překvapivým, když odvolací soud dle názoru stěžovatele vyhodnotil tentýž skutkový stav diametrálně odlišným způsobem než soud prvního stupně, a to aniž by dal stěžovateli možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit. Tomuto tvrzení však Ústavní soud přisvědčit nemohl. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz), o nepředvídatelné rozhodnutí se jedná tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. O takovém rozhodnutí však v nyní posuzovaném případě hovořit nelze. Poukázat je třeba především na skutečnost, že v nyní souzené věci bylo soudem prvního stupně i soudem odvolacím rozhodováno o návrhu matky na vydání předběžného opatření, jímž se tato domáhala, aby její nezletilé děti byly do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o úpravě rodičovské zodpovědnosti pro dobu před a po rozvodu manželství, svěřeny do střídavé péče obou rodičů. Tento návrh, rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i odvolání matky, jemuž odvolací soud posléze vyhověl, byly stěžovateli předtím, než odvolací soud vydal své rozhodnutí, soudem doručeny, což vyplývá ze spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 0 P 1352/2013-715. Stěžovatel tak měl možnost se k tvrzením matky, která zejména namítala, že stěžovatel jí neumožňuje podílet se na výkonu rodičovských práv a povinností k dětem, vyjádřit. To však stěžovatel ke své škodě neučinil. Pouhá skutečnost, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že ve věci nastala taková změna poměrů mezi rodiči a nezletilými dětmi, která odůvodňuje změnu dosavadní předběžné úpravy výchovného prostředí, tak není v žádném případě skutečností, jež by mohla založit závěr o nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
14. Důvodnou Ústavní soud neshledal ani námitku, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím svévolným a nedostatečně a nelogicky odůvodněným. Ústavní soud má naopak za to, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí jasně vyplývá, jakými úvahami byl odvolací soud při svém rozhodování veden. Odvolací soud poukázal především na to, že stěžovatel nesplnil povinnost uloženou mu usnesením Krajského soudu v Košicích ze dne 23. 9. 2013, č. j. 7 CoP/370/2013-728, a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č. j. 28 Co 40/2014-600, když nezabezpečil matce s dětmi na vlastní náklady přiměřené ubytování do doby pravomocného rozhodnutí soudu o úpravě rodičovské zodpovědnosti. Smyslem těchto rozhodnutí dle názoru odvolacího soudu bylo (vzhledem k zániku dřívějšího společného bydliště rodičů a nemožnosti matky pobývat na území České republiky s dětmi ve stejném bydlišti) umožnit matce s nezletilými dětmi nerušené provizorní bydlení na území České republiky do doby trvalého vyřešení výchovného prostředí dětí. Taková situace však dle názoru odvolacího soudu nenastala, neboť stěžovatel matce dětí takové bydlení nezajistil, když jí pouze umožnil pobyt v bytě, kde stěžovatel s dětmi bydlí, a to jen jedenkrát do měsíce a maximálně po dobu jednoho roku, přičemž sám stěžovatel tuto skutečnost potvrdil. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že v důsledku právě uvedených skutečností bylo výrazně omezeno právo matky podílet se na péči o nezletilé děti a vykonávat svou rodičovskou zodpovědnost, a proto bylo namístě změnit původní prozatímní úpravu péče o nezletilé.
15. Právě uvedené odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu shledává Ústavní soud zcela srozumitelným, nikoli nedostatečným a nelogickým, jak stěžovatel namítal. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že povinnost zabezpečit matce pobyt s dětmi na území České republiky na své vlastní náklady mu žádným rozhodnutím obecných soudů v České republice nebyla uložena, když usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č. j. 28 Co 40/2014-600, na které odkazoval odvolací soud, bylo toliko rozhodnuto o místní příslušnosti Okresního soudu v Ostravě a zároveň určeno obvyklé bydliště dětí. S tímto tvrzením se Ústavní soud sice ztotožňuje, když stěžovateli předmětným rozhodnutím Krajského soudu v Praze taková povinnost uložena nebyla, nicméně tato mu byla uložena druhým z rozhodnutí, na které odvolací soud odkázal, a sice usnesením Krajského soudu v Košicích ze dne 23. 9. 2013, č. j. 7 CoP/370/2013-728, přičemž z rozhodnutí Krajského soudu v Praze zřejmě vyplývá, že tento soud splnění této povinnosti stěžovatelem rovněž předpokládal. Námitku stěžovatele, že nemohl očekávat, že odvolací soud od něj bude vyžadovat splnění povinnosti uložené mu rozhodnutím Krajského soudu v Košicích za situace, kdy matka ani jednu ze svých povinností, jež jí byly týmž rozhodnutím uloženy, nesplnila, Ústavní soud považuje za zcela nepřípadnou. Skutečnost, že ani druhý z účastníků řízení dobrovolně a ve stanovené lhůtě nesplnil svou povinnost stanovenou mu soudním rozhodnutím, totiž v žádném případě nemůže mít za následek ztrátu právní závaznosti daného rozhodnutí pro ostatní účastníky řízení.
16. Ústavní soud dále nemá za to, že by ústavní stížností napadeným rozhodnutím byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel odvolacímu soudu v této souvislosti vytkl, že mu tento přisuzuje neochotu umožnit matce pravidelný a široký styk. Takový závěr odvolacího soudu však dle názoru stěžovatele není důvodný, když jeho jednání vůči matce bylo vstřícné, stěžovatel jí umožňoval široký styk s dětmi, přičemž jí k tomu poskytl též potřebné zázemí. Tomuto tvrzení však Ústavní soud nemohl přisvědčit, když toto tvrzení, jež stěžovatel promítl do své ústavní stížnosti, je v rozporu s prohlášením stěžovatele, které tento učinil před pracovníky orgánu sociálně právní ochrany dětí a v němž sám deklaroval, že je ochoten akceptovat matku ve svém bytě společně s dětmi vždy jen jeden týden v měsíci, přičemž toto je pro něj akceptovatelné přibližně pro období jednoho roku. Apel odvolacího soudu na stěžovatele tak dle názoru Ústavního soudu nemůže být považován za svévolný, jak stěžovatel namítal. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tak v této souvislosti zřejmě dojít nemohlo.
17. Důvodnými pak Ústavní soud neshledal ani námitky, že odvolací soud při svém rozhodování nezkoumal jednotlivé podmínky pro uskutečňování střídavé výchovy, nezabýval se nejlepším zájmem dětí, když nad jejich zájem nadřadil zájem matky, apod. Tyto námitky jsou však z pohledu Ústavního soudu pouhou polemikou s právním názorem soudu odvolacího, který dospěl k tomu, že odloučení dětí, které jsou obě dosud předškolního věku, od matky by se mohlo negativně odrazit na jejich vzájemných citových vazbách a je tedy v zájmu dětí, aby byly v péči obou rodičů. Tato polemika tedy není způsobilá zpochybnit ústavní konformitu ústavní stížností napadeného rozhodnutí, když důvody, pro které odvolací soud rozhodl ve prospěch prozatímní střídavé péče obou rodičů, jsou dostatečně konkrétní, jak již bylo ostatně konstatováno výše, a zohledňující nejlepší zájmy dětí. Pokud stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že tento dostatečně nezkoumal naplnění podmínek pro uskutečňování střídavé péče, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobněji specifikuje, pak Ústavní soud připomíná, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo o výchovném modelu dětí rozhodnuto pouze předběžně, přičemž prostor pro zkoumání podmínek pro uskutečňování všech v úvahu připadající výchovných modelů bude dán v dalším řízení, kdy obecnými soudy bude rozhodováno ve věci samé.
18. Uplatnil-li stěžovatel námitku, že odvolacím soudem nastolený výchovný model není slučitelný s tím, že jeho dcera má v letošním roce nastoupit povinnou školní docházku, pak k tomu Ústavní soud dodává, že otázka, kde nezletilá dcera stěžovatele k této školní docházce nastoupí, bude předmětem dalšího rozhodování obecných soudů, neboť stěžovatel v této souvislosti podal u soudu prvního stupně návrh na vydání dalšího předběžného opatření, přičemž Ústavní soud není oprávněn rozhodnutí obecných soudů v této otázce předjímat.
19. Nad rámec výše uvedeného si Ústavní soud dovoluje apelovat na oba rodiče, tedy stěžovatele i matku nezletilých, aby se snažili dosáhnout dohody o dalších podmínkách výchovy jejich dětí, a to pokud možno přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu tak, aby jejich komplikovaným vztahem nebyly poškozeny jejich děti, které jsou dosud předškolního věku a které mohou rozpory mezi rodiči vnímat velmi intenzivně. Jakkoli obecné soudy mohou být při svém dalším rozhodování o úpravě styku rodičů a dětí vedeny těmi nejlepšími úmysly, není v jejich silách vytvořit dětem bez přispění obou rodičů zcela harmonické výchovné prostředí, které se odvíjí vždy primárně od vztahů mezi rodiči. Této své odpovědnosti by si měli být jak stěžovatel, tak matka nezletilých vědomi především a tomu také přizpůsobit svou komunikaci a vzájemné vztahy při hledání kompromisního řešení při utváření výchovného prostředí svých dětí.
V.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Z důvodu, že nebylo možné ústavní stížnost věcně projednat, nezbylo Ústavnímu soudu než spolu s ní odmítnout i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
21. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu