ECLI:CZ:US:2015:3.US.947.15.1
sp. zn. III. ÚS 947/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky ATELIER KVADRANT, s. r. o., IČ 48583448, se sídlem Jindřišská 30, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Sokolovská 25, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015 č. j. 55 Co 291/2014-311 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 2014 č. j. 7 C 251/2009-278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 23. 3. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2015, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 4 Ústavy České republiky a zejména v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a že porušen byl i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti Ing. Janu Doležalovi na zaplacení částky 52 265 Kč s příslušenstvím a dále bylo stěžovatelce uloženo nahradit náklady řízení jednak žalovanému ve výši 12 777,60 Kč a České republice ve výši, která bude stanovena v samostatném usnesení. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a stěžovatelce bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 8 518,40 Kč.
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže
a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo
b) v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
8. V souzené věci byla stěžovatelka v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze poučena o možnosti podání dovolání (§236 a násl. občanského soudního řádu), které z hlediska řízení o této ústavní stížnosti představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož "vyčerpání" je třeba, s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, trvat, ledaže by byla splněna některá z podmínek k přijetí (jinak nepřípustné) ústavní stížnosti, zakotvená v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně uvedla, že si je vědoma možnosti podání dovolání, dle jejího názoru jde o "právo čistě teoretické", protože rozsudky soudu prvního a druhého stupně jsou shodné, a dovolání by proto bylo odmítnuto. Dále argumentovala tím, že se obrátila přímo na Ústavní soud, a to z důvodu, že jde o spor zásadního charakteru - Ústavní soud by totiž měl posoudit, zda obecně existuje za stavu objednání práce a díla nárok na spravedlivou odměnu, jestliže dílo bylo provedeno a odevzdáno.
10. Argumentuje-li (snad) stěžovatelka v ústavní stížnosti tzv. systémovou neefektivitou daného mimořádného opravného prostředku, tu ze skutečnosti, že rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně jsou shodná, vyvozovat zásadně nelze, a její úvahy o tom, že by eventuálně podané dovolání bylo odmítnuto, se tak dostávají do roviny spekulace, a to spekulace navíc poněkud protiřečící vlastnímu tvrzení stěžovatelky o významné právní otázce, kterou je třeba řešit. Nepodala-li poté stěžovatelka na základě výše uvedeného odůvodnění dovolání, je třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Dovolává-li se stěžovatelka ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (jehož aplikace zde připadá do úvahy), z ústavní stížnosti, a ani jinak není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by měla věc svým významem přesahovat osobní zájem stěžovatelky. V souzeném případě šlo o to, zda za konkrétních okolností případu stěžovatelce vznikl (ať z titulu smlouvy o dílo, či bezdůvodného obohacení) nárok na úhradu ceny díla, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením důkazů a v návaznosti na to s právním posouzením věci ze strany obecných soudů, načež uzavírá, že stěžejní právní otázkou mělo být posouzení (ne)existence práva autora na odměnu za stavu, kdy opakovaně vytváří díla na základě postupných a průběžných objednávek. Z uvedeného ovšem zřetelně vyplývá, že zde nejde o otázku, které by mohl být přiznán nějaký obecnější význam, a dokonce jejím obsahem ani není řešení ústavněprávní problematiky.
12. Proto z důvodů uvedených sub 10 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z důvodů uvedených sub 11 podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu