ECLI:CZ:US:2015:4.US.2760.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2760/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci ústavní stížnosti Michala Hroudy, právně zastoupeného advokátem Mgr. Davidem Strupkem, Jungmannova 31, Praha 1, za vedlejšího účastenství Moniky Koblížkové, Bělehradská 234/120, Praha 2, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. 35 Co 527/2013, a to v části, v níž se mění vyhovující výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 20 C 119/2009 co do částky 14.767,50,- Kč s příslušenstvím tak, že se zamítá a v té části, v níž se potvrzuje zamítavý výrok II. citovaného rozsudku obvodního soudu, co do částky 4.224,- Kč s příslušenstvím, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení části rozsudku Městského soudu v Praze.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalobou ze dne 22. 5. 2009 se stěžovatel domáhal zaplacení částky 32.837,- Kč, a to jednak z titulu náhrady škody a dále z titulu dlužného nájemného. Pokud jde o vzniklou škodu, stěžovatel prokazoval jednak to, jaká poškození vedlejší účastnice způsobila a výši nákladů na jednotlivé opravy. K otázce, zda byly vynaložené náklady přiměřené, byl vypracován znalecký posudek. Předmětná ústavní stížnost se pak týká dvou položek, a to malování bytu (15.059,44,- Kč) a výměny bezpečnostní vložky vstupních dveří (1.962,- Kč). Oba vynaložené náklady označil znalec za přiměřené.
Stěžovatel ve svém návrhu přednesl důkazy, jež byly v řízení před obecnými soudy provedeny, přičemž provedl též jejich hodnocení a poukázal na vady, nelogičnosti či matematická pochybení obecných soudů. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že odvolací soud opomenul důkaz korespondencí a výpovědí svědka Štiky a dokonce pominul i to, že sama vedlejší účastnice v korespondenci potvrdila, že si je dohody o vymalování bytu vědoma. Závěr soudu považuje stěžovatel za výraz libovůle, neboť je v extrémním rozporu s obsahem spisu. Soud vůbec nevysvětluje, proč není poškození štuků velkoplošným vyškrábáním a stopy zablácené obuvi napříč hlavní stěnou obývacího pokoje považováno za nadměrné opotřebení. Za naprostou svévoli považuje stěžovatel závěr odvolacího soudu stran výměny vložky zámku, kdy dovodil, že z nájemní smlouvy pro vedlejší účastnici taková povinnost nevyplývá. Stěžovatel v souvislosti s uvedeným odkazuje na konkrétní ustanovení nájemní smlouvy (čl. 17).
Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z odůvodnění předmětné ústavní stížnosti přitom zřetelně vyplývá, že stěžovatel se domáhá v podstatě dalšího soudního přezkumu. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatelka předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Posouzení toho, zda byly či nebyly stěžovateli vráceny všechny klíče od bytu a výměna vložky zámku na náklady nájemce byla tak oprávněná či posuzování toho, jak se obecné soudy vypořádaly s mírou poškození bytu, jde zcela mimo rámec činnost Ústavního soudu. Je sice pravdou, že pokud by se obecné soudy s tvrzením žalobce nevypořádaly řádně, mohlo by čistě teoreticky v činnosti soudů vzniknout pochybení ústavněprávní roviny, nicméně v tomto případě by hlubší posuzování případu vedlo k bezúčelnému vytěžování kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Jinými slovy řečeno, i kdyby měl stěžovatel pravdu a obecné soudy věc posoudily nesprávně, nejedná se s ohledem na předmět řízení o tak zásadní pochybení, aby jím bylo lze zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele.
Není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat právní závěry obecných soudů, týkající se podústavního práva. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11 str. 9).
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu