infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2015, sp. zn. IV. ÚS 3594/14 [ usnesení / FORMÁNKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:4.US.3594.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2015:4.US.3594.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3594/14 Usnesení Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Šroubárna Ždánice, a.s.,IČ 463 47 496, se sídlem Kyjov, Jiráskova 972/52, právně zastoupené Mgr. Miroslavem Osladilem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Hájek Zrzavecký, advokátní kancelář, s.r.o., Praha 1, Revoluční 3, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2014, č.j. 31 Af 17/2012-402, a Nejvyššího správního soudu ze dne 21. srpna 2014, č.j. 4 Afs 56/2014-35, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odstavci 3, v čl. 11 odstavcích 1 a 5, a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odstavcem 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně mělo dojít k porušení čl. 2 odstavce 2 Ústavy ČR. Celní úřad v Hodoníně vyměřil rozhodnutími ze dne 8. srpna 2011 celkem 91 dodatečných platebních výměrů. O odvoláních rozhodlo celní ředitelství Brno, které napadená rozhodnutí potvrdilo. Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta následná správní žaloba stěžovatelky, následnou kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že zásah do svých zaručených práv spatřuje v tom, že jí bylo vyměřeno clo, pro něž není zákonná opora; Nejvyšší správní soud nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie; došlo k porušení práva vadným doručováním; retroaktivním vyměřením cla; a příliš formalistickým postupem. Dále uvedla, že správní žalobu podala z důvodu chybného doručení odvolacího správního rozhodnutí, nedostatku pravomocí na straně celního úřadu, absence zjišťování skutečného původu zboží, nezohlednění absence dumpingu, retroaktivního vyměření celního dluhu, přílišné tvrdosti a nespravedlnosti postupu celních orgánů, absence zhodnocení technických parametrů výrobků, nesrozumitelnosti a věcné nesprávnosti přímo použitých předpisů EU a neodůvodněného vydání opravných rozhodnutí. Stěžovatelka své námitky dále konkretizovala, když uvedla, že dovezla z Malajsie zboží malajského původu, na který se antidumpingové clo nevztahuje, na rozdíl od čínského zboží dováženého z Malajsie. Nejvyšší správní soud zcela ignoroval námitky, které mu k této záležitosti stěžovatelka předložila. Nezabýval se tím, že správní orgány vůbec nezkoumaly užití dumpingových cen. Přijatý výklad je tak zcela v rozporu s nařízeními EU 723/2011 a 1225/2009. Ani v případě, že by zemí původu byla Čína, nebyla aplikace antidumpingového cla na místě, neboť cena dováženého zboží nesplňovala další požadavek nařízení a to, že by cena dováženého zboží byla nižší, než je v běžném obchodním styku cena srovnatelného zboží. Nejvyšší správní soud přitom odmítl předložit předběžnou otázku, s tím, že správný výklad nařízení je zřejmý; stěžovatelka však s touto jednoznačností nesouhlasí. Popsaným postupem byl porušen princip proporcionality (čl. 1 Protokolu č. 2 ke Smlouvě o fungování EU), jichž jsou členské státy povinny dbát. Námitka stěžovatelky stran doručování rozhodnutí spočívá ve faktu, že správní soudní rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky jiného subjektu než právního zástupce stěžovatelky. Závěry Nejvyššího správního soudu o tom, že formálně vadným postupem nedošlo k poškození práv stěžovatelky považuje stěžovatelka za nesprávné. Nezákonnost nemůže být zhojena jen tím, že adresát brojí proti rozhodnutí. Postupem krajského soudu tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Konečně Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil i protiústavnost retroaktivního vyměření cla. Stěžovatelka se důvodně domnívala, že dovoz je v souladu s právními předpisy, a nemohla tedy očekávat, že jí bude vyměřeno clo dodatečně. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Af 17/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Po seznámení se s obsahem spisu Krajského soudu v Brně je zjevné, že stěžovatelka opakuje svoje argumenty ve snaze zvrátit fakt, že jí bylo vyměřeno clo pro ni v nepříznivé výši. Většinu jejích námitek správní soudy zhodnotily a dovodily, proč není možno považovat rozhodnutí celního úřadu za vadné. Stěžovatelka však, nespokojena s jejich závěry, tyto opakovaně předkládá k posouzení. K otázce důvodnosti vyměření cla stěžovatelce lze proto bez dalšího odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Brně i Nejvyššího správního soudu v napadených rozsudcích. Fakt, že stěžovatelka není spokojena se závěry správních soudů v její věci, není způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. Tvrdil-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že soudy v její věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je její a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny např. IV. ÚS 23/93 (publikované in: N 28/1 SbNU 219), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Pokud se týká námitky, spočívající ve faktu, že Nejvyšší správní soud nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, i touto se Nejvyšší správní soud zabýval a v napadeném rozsudku vypořádal. Zde je na místě, aby Ústavní soud poukázal na svoji předchozí judikaturu k tomuto problému. Za porušení práva na spravedlivý proces lze považovat postup soudu, který jako soud poslední instance aplikující normy unijního práva, zcela opomněl zkoumat, zda by bylo předložení předběžné otázky na místě, případně to, že předběžnou otázku nepoloží ani řádně neodůvodní [viz nález sp. zn. II. ÚS 2504/10 (N 154/66 SbNU 311; http://nalus.usoud.cz)]. Položení předběžné otázky tedy nelze zaměňovat s nutností jejího obligatorního položení vždy, kdy to navrhne jedna ze stran řízení. V nyní posuzovaném případě se přitom z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podává, že se tento soud možností položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie zabýval a své závěry řádně odůvodnil. Proto musí Ústavní soud konstatovat, že Nejvyšší správní soud dostál podmínkám stanoveným pro posouzení nezbytnosti položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž se s jeho závěry Ústavní soud plně ztotožňuje. Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem správních soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do jejich základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu krajského soudu patrné, soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k závěru o správnosti postupu celních orgánů. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2015 Tomáš Lichovník v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2015:4.US.3594.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3594/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2015
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 11. 2014
Datum zpřístupnění 17. 7. 2015
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
SOUD - NSS
Soudce zpravodaj Formánková Vlasta
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5
Ostatní dotčené předpisy  
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstřík platební výměr
clo
celní řízení
předběžná otázka/ESD
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3594-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 88857
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18