ECLI:CZ:US:2015:4.US.3644.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3644/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Václava Kubáta, právně zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře PPS advokáti, s.r.o., Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2014, č.j. 30 A 16/2012-57, a Nejvyššího správního soudu ze dne 10. září 2014, č.j. 1 As 76/2014-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odstavci 1, v čl. 2 odstavci 3, v čl. 90 a v čl. 95 odstavci 1 Ústavy ČR, jakož i v čl. 1, v čl. 2 odstavci 2, v čl. 3 odstavci 1 a v čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele (výrok I.) a rozhodnuto, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (výrok I.), a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.) a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (výrok III.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v roce 2011 požádal o doručení původně nespecifikovaných rozhodnutí stavebního úřadu, neboť tato mu nebyla doručena, přestože je stěžovatel přesvědčen, že měl být obeslán jakožto účastník správního řízení. Následně doručená rozhodnutí stavebního úřadu napadl odvoláním. Krajský úřad jeho odvolání odmítl, s čímž stěžovatel nebyl spokojen a postupoval dále cestou správního soudnictví.
Stěžovatel má za to, že bylo zasaženo do jeho zaručených práv tím, že jako mezující soused měl být považován za účastníka řízení, neboť tímto mohla být potenciálně dotčena jeho vlastnická práva. Podle stěžovatele se s těmito námitkami krajský soud nevypořádal a jeho rozsudek není řádné odůvodněn. Stížnostními námitkami stěžovatele se dostatečně nevypořádal ani kasační soud, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a protiústavní. K tomu stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, nálezy sp. zn. III. ÚS 176/96; sp. zn. I. ÚS 1561/08; sp. zn. III. ÚS 609/04. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 A 16/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jimi se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak je ze spisu Krajského soudu patrné, stěžovatel ve správním řízení brojil proti rozhodnutí stavebního úřadu, který vydal jednak územní rozhodnutí o umístění stavby a jednak dodatečné povolení stavby. Tato rozhodnutí vydal stavební úřad dne 30. dubna, respektive 21. června 2004, a stěžovatel je napadl odvoláním ze dne 26. října 2011. Odvolání krajský úřad odmítl jako nepřípustná, a to s ohledem na fakt, že stěžovatel nebyl účastníkem předchozího správního řízení i s přihlédnutím k času, který od vydání napadených rozhodnutí uplynul.
Následně podal stěžovatel správní žalobu, které však krajský soud nevyhověl a zamítl ji. Soud se přitom důkladně zabýval otázkou účastenství stěžovatele v původním správním řízení, jakož i otázkou času, který uplynul od vydání původních napadených rozhodnutí stavebního úřadu. Krajský soud v Hradci Králové přitom odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, č.j. 2 As 25/2007-118, kde je otázka včasnosti obrany vlastních práv "neúčastníka" správního řízení zhodnocena. Na základě toho krajský soud dospěl k závěru, že ani přiznání účastenství stěžovateli by, s ohledem na jeho povědomí o proběhlém stavebním řízení, respektive jeho důsledcích, téměř ihned v době vydání rozhodnutí, nemohlo zvrátit zásadu právní jistoty, která je s rozhodnutím a zákonnými lhůtami spjata. Stěžovatel měl povědomí o tom, co se na sousední parcele děje, neměl výhrady proti stavbě samotné. Jeho výhrady, a jejich nárůst, se vztahují tomu, že cesta na cizím pozemku, kterou používá k příjezdu ke svým nemovitostem, vede kolem stavby, zřízené na základě napadených rozhodnutí. A právě s udržováním této cesty, respektive její sjízdnosti má stěžovatel problémy. Ty však je možné, a nezbytné, řešit jiným způsobem. Stěžovatel tak v řízení před soudem svůj právní zájem na účastenství v řízení, a potenciální dotčení ve svých právech, nedokládal vlivem povolené stavby na jeho vlastnictví sousedních nemovitostí., ale právě vlivem stavby na příjezdovou cestu.
V projednávaném případě je nutno na účastenství stěžovatele hledět i s ohledem na ochranu právní jistoty ostatních účastníků řízení, zejména s přihlédnutím ke včasnosti, a faktické účelnosti, uplatnění námitek stěžovatele. Stěžovatel je mezujícím sousedem, jeho námitky se však zaměřily na využívání cesty na cizím pozemku. S ohledem na okolnosti případu považuje Ústavní soud argumentaci správních soudů, použitou v napadených rozhodnutích, za případnou a dostatečnou. Stěžovatel opakuje své námitky, aniž by užil kroky, které mohou efektivně směřovat k nápravě jeho skutečného problému. V ústavní stížnosti pak nepředložil žádné tvrzení, z něhož by bylo patrné, že se správní soudy nevypořádaly s jeho námitkami a tím zasáhly do jeho zaručených práv, a to včetně předložené judikatury Ústavního soudu. Krajský soud v Hradci Králové i Nejvyšší správní soud v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud v jejich postupu neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu