ECLI:CZ:US:2015:4.US.707.15.1
sp. zn. IV. ÚS 707/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. O., zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou Ph.D., advokátkou sídlem Náplavní 2013/1, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014 č. j. 25 Co 425/2014-768, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 6. 2014 č. j. 12 P 25/2006-721, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 7 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nabylo v plném rozsahu vyhověno jeho návrhu na snížení výživného.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím soudu prvního stupně bylo stěžovateli sníženo výživné stanovené původně na částku 10 000 Kč, které byl stěžovatel povinen platit na svou nezletilou dceru podle rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 12 P 25/2006-161 ze dne 23. 4. 2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu ze dne 17. 6. 2009, na částku 8 000 Kč. Soud vycházel ze zjištění, že od doby předchozího stanovení výživného před čtyřmi lety došlo ke změně poměrů jak na straně stěžovatele, který dosahuje nižších příjmů, tak i na straně nezletilé, jejíž potřeby vzrostly.
Stěžovatel namítá, že soudy neodůvodněně upřednostnily zájmy nezletilé. V důsledku rozhodnutí soudů je nucen souběžně vykonávat práci v zaměstnaneckém poměru i jako podnikatel, aby dosáhl maximálního příjmu, a to pouze proto, aby mohl zaplatit vysoké výživné. Jeho předchozí činnost jako OSVČ pro farmaceutický průmysl nebyla ukončena z důvodů na jeho straně. Poukazuje na to, že je erudovaným vědeckým pracovníkem, jeho práce v Akademii věd je vysoce prestižní, společensky prospěšná, avšak nikoliv primárně výdělečná. Svou erudovanost Ústavnímu soudu dokládá svými odbornými články publikovanými v anglickém jazyce. Dále uvádí, že na jeho majetek je již pro dlužné výživné ve výši 132 900 Kč nařízena exekuce. Došlo i k pozastavení řidičského oprávnění a tato skutečnost mu rovněž znemožňuje podnikatelskou činnost. Zdůrazňuje, že nesouhlasí se studiem nezletilé na soukromé škole a nezletilá má ke stěžovateli hostilní vztah.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Uvedené platí i o projednávané ústavní stížnosti, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru o nemožnosti platit výživné ve stanovené výši a vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí rozhodnutí. Byly zjištěny výdělkové i majetkové možnosti obou rodičů, přičemž bylo zohledněno, že matka o nezletilou osobně pečuje. Nalézací soud vzal v úvahu, že nezletilá, jako zvláště nadané dítě navštěvuje osmileté soukromé gymnázium, kdy matka platí roční školné 60 000 Kč. Druhá polovina školného je hrazena ze stipendia pro mimořádně nadané studenty. Soud přitom zohlednil, že na straně otce došlo k podstatnému poklesu příjmu, neboť je nadále zaměstnán jako vědecký pracovník Akademie věd ČR a již nevykonává samostatnou výdělečnou činnost. Jeho průměrný čistý měsíční příjem v roce 2014 činil cca 18 000 Kč. Soud při stanovení výživného vycházel i z toho to, že stěžovatel v rozhodné době v rámci vypořádání SJM přenechal své manželce (nikoliv matce nezletilé) bez náhrady společnou nemovitost v hodnotě cca 4,5-5,2 milionu Kč, přičemž nesplacená hypotéka činila pouze 2 miliony Kč. Stěžovatel dále prodal bratrovi svůj spoluvlastnický podíl k další nemovitosti za 350 000 Kč. Krajský soud se v odůvodnění potvrzujícího rozsudku se závěry nalézacího soudu ztotožnil a doplnil, že právě s ohledem na finanční situaci stěžovatele nebylo v plném rozsahu přihlédnuto k nákladům na náročnou zájmovou činnost nezletilé dokladovaným matkou. Dokazování doplnil o zprávu z pedagogicko-psychologické poradny a školním hodnocením, z nichž vyplývá, že nezletilá je studentkou s mimořádným nadáním, dosahující nadprůměrných školních výsledků. Na základě skutkových zjištění shledaly soudy jako přiměřené výživné částku 8 000 Kč a návrhu stěžovatele na snížení původně stanoveného výživného proto vyhověly jen částečně.
Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Při rozhodování o výživném zohlednily potřeby nezletilé, výdělkové i majetkové poměry obou rodičů a skutečnost, že stěžovatel dosáhl mimořádného příjmu prodejem nemovitosti a zejména se bezdůvodně vzdal značného majetkového prospěchu při vypořádání společného jmění s bývalou manželkou.
Ústavní soud dodává, že okolnost, že stěžovatel již předchozí výživné dluží, nemůže mít vliv na stanovení dalšího výživného. Předmětem řízení, z nějž vzešla napadená rozhodnutí, ani nebyl nesouhlas stěžovatele se studiem nezletilé na soukromé škole. Ústavní soud dále nad rámec věci podotýká, že nezletilá v době rozhodování soudu prvního stupně navštěvovala již kvartu gymnázia, přičemž stěžovatel nezmiňuje, že by otázka zásadní neshody rodičů ohledně výběru školy nezletilé byla v adekvátní době z podnětu stěžovatele řešena soudní cestou.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Přijatým závěrům, které ani nebyly shledány jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu