ECLI:CZ:US:2016:1.US.1897.16.1
sp. zn. I. ÚS 1897/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. A., zastoupeného JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou se sídlem Kyjevská 50, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1508/2015 ze dne 17. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") č. j. 37 T 4/2013-5288 ze dne 3. 3. 2014 uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle §288 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil, stručně řečeno, tím, že po předchozí domluvě s dalšími spoluobžalovanými převezl ze Švýcarské konfederace do České republiky nejprve vzorek heroinu v množství 5 g a poté převážel opět ze Švýcarské konfederace do České republiky 1 013,1 g heroinu, jakož i další látky, přičemž k doručení této druhé zásilky nedošlo, neboť stěžovatel byl na hranicích mezi Spolkovou republikou Německo a Českou republikou kontrolován orgány celní správy, které zásilku objevily. Za popsanou trestnou činnost soud stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále trest vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále též "vrchní soud") rozsudkem č. j. 2 To 86/2014-6042 ze dne 13. 1. 2015 jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 11 Tdo 1508/2015 ze dne 17. 3. 2016 podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud s námitkou, že trest, jenž mu byl vyměřen, neodpovídá společenské škodlivosti posuzovaného skutku a je ve výrazné disproporci s tresty obvykle ukládanými za obdobné činy, tzn., jedná se o trest nepřiměřeně přísný. Stěžovatel v této souvislosti vyjádřil názor, že v jeho případě nebyly naplněny formální znaky organizované skupiny působící ve více státech, a tedy na něj neměla dopadat trestní sazba uvedená v §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatel na podporu své argumentace odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09 ze dne 10. 12. 2009, z nějž vyplývá, že použití dotčené kvalifikované skutkové podstaty přichází v úvahu jen u těch nejzávažnějších případů obchodů s narkotiky, vyznačujících se vyšším stupněm plánovitosti a značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno. Dle přesvědčení stěžovatele jeho jednání takové znaky nenaplnilo. Stěžovatel zdůraznil, že nebyl vrcholným článkem skupiny, nýbrž vystupoval toliko v pozici kurýra, drogu nevlastnil a neměl z trestné činnosti žádný majetkový prospěch, trestnou činnost navíc nedokončil, tj. nenastal žádný škodlivý následek. Kromě toho stěžovatel podotkl, že se k trestné činnosti doznal a výrazně napomohl k jejímu objasnění, a že se také jednalo o jeho první potrestání. Stěžovatel měl za to, že vzhledem k nižší společenské škodlivosti jemu vytýkaného činu měly obecné soudy postupovat dle §58 trestního zákoníku, tedy mimořádně snížit trest odnětí svobody pod hranici zákonem stanovené trestní sazby. Pokud tak neučinily, porušily dle mínění stěžovatele shora vypočtená ústavně zaručená práva.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného soudního aktu, načež shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí Ústavním soudem je pak dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní předložené věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele s právní kvalifikací jeho jednání, jakož i s výší uloženého trestu. Jedná se o v zásadě totožnou argumentaci, jíž se zabýval soud prvního stupně a poté z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků i soud odvolací a dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatel pouze odmítá výklad učiněný trestními soudy, setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
V dané situaci Ústavní soud pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nenalezl. Důvody pro právní kvalifikaci trestné činnosti stěžovatele, tzn. pro podřazení jeho jednání pod kvalifikovanou skutkovou podstatu ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, včetně důvodů, proč se na případ stěžovatele neaplikují závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09 ze dne 10. 12. 2009, jsou srozumitelně a logicky vyjádřeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházejících rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího. Ústavní soud nemá úvahám obecných soudů z ústavněprávního hlediska co vytknout, proto mu nepřísluší je jakkoliv přehodnocovat a v podrobnostech na ně odkazuje.
Neobstojí ani námitka stěžovatele týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu. Jak si Ústavní soud ověřil, krajský soud při rozhodování o druhu a výši trestu vycházel z hledisek pro ukládání trestu uvedených v §37 až 39 trestního zákoníku, přičemž zhodnotil veškeré stěžovatelem uváděné skutečnosti a v důsledku toho mu uložil trest u dolní hranice zákonné sazby, která v případě stěžovatele činila deset až osmnáct let. Přiměřeností takového trestu, včetně naplnění podmínek pro postup dle §58 trestního zákoníku se podrobně zabýval nalézací i odvolací soud (srov. str. 103-104 rozsudku krajského soudu a str. 32 rozsudku vrchního soudu) a oba dospěly ke shodnému závěru, že podmínky pro mimořádné snížení trestu nejsou splněny. Ústavní soud po seznámení se s konkrétními okolnostmi projednávané věci, neshledal, že by se stěžovateli uložený trest nacházel v extrémním rozporu se zákonnými hledisky rozhodnými pro určení druhu a výměry trestu či že by se ocital v kolizi s ústavní zásadou proporcionality trestní represe. Dlužno současně podotknout, že Ústavní soud (obdobně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 2719/15) nepovažuje spodní hranici sazby ve výši deseti let pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, spáchaný ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, za tak zjevně disproporční, aby vstoupil do pole vyhrazenému zákonodárci a měnil trestní politiku státu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 601/04 ze dne 21. 2. 2007 (N 34/44 SbNU 417), kde Ústavní soud dokonce, byť v kontextu uznání trestu uloženého cizím státem, neshledal, že by trest za pašování heroinu ve výši 42 let byl natolik nepřiměřený, aby byl v rozporu se základními právy odsouzeného].
Jelikož se tedy stěžovateli v posuzované věci nepodařilo prokázat namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených mu ústavním pořádkem České republiky, postupoval Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu