infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2016, sp. zn. I. ÚS 3228/16 [ usnesení / TOMKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:1.US.3228.16.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2016:1.US.3228.16.1
sp. zn. I. ÚS 3228/16 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslav Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem Mikovcova 10/476, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 327/2016-53 ze dne 14. 6. 2016, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 75/2015-421 ze dne 10. 8. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 3 T 79/2011-390 ze dne 26. 11. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že v rámci jeho trestní věci došlo k porušení "snad celého právního i ústavního pořádku". Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, rozsudkem Okresního soudu v Lounech č. j. 3 T 79/2011-290 ze dne 8. 2. 2013 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu přechovávání dětské pornografie dle §205a trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl dopustit stručně řečeno tak, že ve dvou blíže specifikovaných emailových schránkách uchovával dohromady 183 zpráv s tématikou dětské pornografie, a dále tak, že prostřednictvím výměnné sítě DC++ si stáhl a následně přechovával na svém počítači blíže specifikovaný videosoubor obsahující znaky dětské pornografie. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 117/2013 ze dne 26. 2. 2014 bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a věc vrácena okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 3 T 79/2011-390 ze dne 26. 11. 2014 Okresní soud v Lounech nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu přechovávání dětské pornografie dle §205a trestního zákona, a to na obdobném skutkovém podkladu jako v případě rozsudku ze dne 8. 2. 2013. Ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 6 To 75/2015-421 ze dne 10. 8. 2015 Krajský soud v Ústí nad Labem prvostupňové rozhodnutí zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu přechovávání dětské pornografie dle §205a trestního zákona, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Oproti prvostupňovému rozhodnutí odvolací soud vypustil z popisu skutku část týkající se souboru staženého prostřednictvím sítě DC++. Ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 3 Tdo 327/2016-53 ze dne 14. 6. 2016 Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, kterou k výzvě Ústavního soudu doplnil podáními ze dne 24. 10. 2016 a 7. 11. 2016. V souladu s poučením, kterého se stěžovateli dostalo, Ústavní soud přihlížel pouze k námitkám, které byly uplatněny v těchto dvou doplněních, neboť původní ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2016, zjevně nebyla sepsána advokátem. V rozsahu, v jakém bylo původní podání srozumitelné, se nicméně uplatněné námitky v jednotlivých podáních v podstatě shodují. Stěžovatel zejména namítá, že emaily s dětskou pornografií, které obdržel na své emailové adresy, přijímat nechtěl, obtěžovaly jej a umísťoval je do koše. Pokud je (na pracovním počítači) otevíral, postupoval tak proto, že neznal zákazníky svého zaměstnavatele a nechtěl, aby si stěžovali, že jejich zprávám není věnována pozornost. Mohl by kvůli tomu přijít o práci. Jakmile přišel na to, že nejde o klienty, zprávy odkládal do koše, poté mezi spam. Zprávy z koše nevysypával, protože provider upozorňuje, že spamy i koš se po měsíci trvale odstraňují. Na to, že mu chodí nevyžádaná pošta, upozornil správce sítě a nakonec i požádal o zrušení emailové schránky. Snažil se zamezit přijímání závadných zpráv instalací různých antispamových programů, nic ale nepomáhalo. Žádné závadné emaily sám nikdy nikomu neposlal. Bylo navíc údajně prokázáno, že do jeho emailové schránky mělo přístup mnoho lidí, včetně osoby, která byla v jiné věci odsouzena v souvislosti s šířením dětské pornografie (tato osoba přitom údajně nebyla dostatečně vyslechnuta, neboť se soudy spokojily s tím, že odmítla vypovídat). Když navíc stěžovatel odjel na dovolenou, heslo ke svému počítači dával jiným osobám. Stěžovatel zcela odmítá, že by někdy na internetu komukoli navrhoval výměnu "foteček mladých holčin", jak tvrdily soudy. Podrobně je v ústavní stížnosti vysvětlováno, že stěžovatel nikdy vědomě nestahoval prostřednictvím sítě DC++ materiály s dětskou pornografií. Soubor, který byl nalezen, byl neúplný, navíc byl vyhozen v koši. Další část námitek míří proti protokolování v rámci nalézacího řízení. Stěžovatel údajně opakovaně žádal, aby byly některé podstatné okolnosti v protokolu uvedeny, soud tomu však nevyhověl a spousta důležitých skutečností je zamlčena. Stejně tak soud pochybil, pokud neumožnil stěžovatelovu obhájci vznést určité námitky či odkázat v rámci závěrečné řeči na odbornou literaturu. Stěžovatel také namítá, že panují závažné nejasnosti ohledně toho, jaký materiál obdržela znalkyně MUDr. Hajnová, a z čeho tedy vycházela při vypracování znaleckého posudku a jeho doplnění. Nejasnosti o tom, jaký materiál byl zkoumán, údajně panují i v případě odborného vyjádření Ing. Vernera. Stěžovatelův obhájce navíc neměl dostatečný prostor k předložení otázek na znalkyni MUDr. Hajnovou, neboť ještě v průběhu lhůty, která byla obhájci dána, byl spis odeslán na jiný soud. Odborné vyjádření Ing. Vernera pak nebylo stěžovatelovu obhájci zasláno s dostatečným předstihem, nýbrž bylo doručeno až při hlavním líčení, čímž bylo opět zkráceno stěžovatelovo právo na obhajobu. Odborných vyjádření bylo nadto několik, byla žádána opakovaně jejich doplnění, z čehož má stěžovatel dojem, že jej soud chtěl za každou cenu odsoudit. Stěžovatel konečně namítá, že měl být vyhotoven revizní znalecký posudek. Stěžovatel považuje skutkovou podstatu trestného činu přechovávání dětské pornografie za absurdní, neboť umožňuje odsoudit osoby, které tuto pornografii žádným způsobem nevyhledávají ani nešíří. Takto široce chápaný trestný čin, dle stěžovatele "od Šumavy k Tatrám", je o to problematičtější v době, kdy řada programů má bezpečnostní díry a mnoho počítačů je náchylných na útoky hackerů. Stěžovatel poukazuje na odbornou literaturu k trestnému činu přechovávání dětské pornografie i na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se subsidiarity trestní represe. V části, v níž stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 3 T 79/2011-390 ze dne 26. 11. 2014, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť tento rozsudek již byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 75/2015-421 ze dne 10. 8. 2015. Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. V ústavní stížnosti je obsaženo několik námitek, s nimiž se již trestní soudy dostatečně vypořádaly, aniž by přitom na jejich argumentaci stěžovatel adekvátně reagoval (jde např. o námitku nedostatečného výslechu osoby, která se měla "nabourat" do jeho emailu, námitky proti obsahu protokolů či námitku, že nebyl vypracován revizní znalecký posudek). Ústavní soud proto na odůvodnění odvolacího a dovolacího soudu odkazuje a nad jejich rámec uvádí následující. Trestní řízení Ústavní soud hodnotí zásadně jako celek. To mimo jiné znamená, že pokud dojde v průběhu řízení k pochybení, které je následně v témže řízení napraveno (a případný zásah do základních práv zhojen), není obvykle důvod, aby se Ústavní soud takovýmito pochybeními zabýval. Pakliže tedy stěžovatel např. obsáhle vysvětluje, že o žádném videu obsahujícím dětskou pornografii, které mělo být staženo prostřednictvím programu DC++, neví, tak k tomu lze jen stručně uvést, že stěžovateli bylo přechovávání tohoto videa dáváno za vinu jen a pouze ve zrušeném rozsudku soudu prvního stupně. Z obdobných důvodů jsou neopodstatněné i některé další námitky. Stěžovatel např. zmiňuje, že jeho obhájci nebylo umožněno citovat odbornou literaturu v závěrečné řeči, opomíjí ale, že v nové závěrečné řeči obhájce tuto literaturu citoval. Prakticky totéž platí i pro námitku, že stěžovatel neměl prostor pro přípravu otázek na znalkyni (neboť spis byl poslední den lhůty odeslán na jiný soud). Jednak soud doplňující otázky na znalkyni sestavil právě na základě nejasností stěžovatelova obhájce a státního zástupce, jednak byla znalkyně opakovaně stěžovatelovým obhájcem vyslýchána, stěžovatel měl tudíž dostatečný prostor pro vyjasnění sporných bodů a pro konfrontaci závěrů znaleckého posudku. Stěžovatel nesouhlasil ani s postupem nalézacího ve vztahu k odbornému vyjádření Ing. Vernera, a to mimo jiné proto, že toto odborné vyjádření bylo jeho obhájci poskytnuto až v den hlavního líčení, a on tak neměl prostor se s ním seznámit a Ing. Vernera adekvátně vyslechnout. Nicméně opět je zde přehlížena ta podstatná skutečnost, že Ing. Verner byl poté vyslýchán znovu, a to opakovaně. S možností ochrany případných zásahů do základních práv ještě v rámci trestního řízení souvisí i námitka, že v řízení panovaly pochybnosti o tom, jaký materiál znalkyně dostala ke zkoumání. I ze zvukového záznamu, na který stěžovatel poukazuje, je patrné, že soud se touto nejasností pečlivě zabýval. Právě kvůli těmto mírným nejasnostem, způsobeným podle všeho pouze jistou neerudovaností znalkyně (lékařky) v otázkách výpočetní techniky, byl znalecký výslech opakován. Poté, co se tato otázka z pohledu soudu vyjasnila, se soudkyně tázala stran, zda žádají přehrání jednotlivých materiálů (CD či DVD disků), na čemž stěžovatel netrval. Po hlavním líčení konaném dne 30. 1. 2013 tedy již žádné rozumné pochybnosti stran toho, co znalkyně zkoumala, nepanovaly. Stěžovatel na mnoha místech ústavní stížnosti zdůrazňuje fakt, že v protokolech z hlavních líčení nebylo zachyceno vše, co se během hlavního líčení událo. Zde je prvně nutno zdůraznit (jak již učinil i Nejvyšší soud), že pokud je pořizován zvukový záznam, postačí dle §55b odst. 5 trestního řádu zachytit do protokolu podstatný obsah úkonu učiněného před soudem. Z pohledu Ústavního soudu je ovšem zejména podstatné, aby průběh hlavního líčení byl zachycen takovým způsobem, že je možné následně ověřit, že řízení bylo vedeno v souladu s právy obžalovaného. Jinými slovy, při existenci zvukového záznamu by ani úplná absence jeho přepisu nebyla bez dalšího porušením základních práv obžalovaného, neboť zvukový záznam tuto úlohu zásadně plní dostatečně (byť tomu tak za konkrétních okolností jednotlivých případů nemusí být bezvýjimečně). V projednávané věci záznamy z jednání k dispozici jsou, stěžovatel na ně ostatně často odkazuje s tím, že je v nich vše zachyceno. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádný zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv (natožpak jejich porušení) neshledává. Stěžovatel v této souvislosti také namítal, že jeho obhájci nebylo umožněno vznést některé námitky (a v protokolu to bylo zatajeno). K tomu lze dodat, že veškeré podstatné námitky byly v napadených rozhodnutích vypořádány, přičemž i kdyby snad stěžovatel některé námitky uplatnit v hlavním líčení z jakéhokoli důvodu nemohl, nic mu nebránilo (a stěžovatel to ani netvrdí) je vznést v odvolání či dovolání. Další skupinou námitek stěžovatel zpochybňuje, že by se trestného činu, pro který byl odsouzen, dopustil. Jak je nicméně již výše uvedeno, posouzení viny není úkolem Ústavního soudu. Provádění a hodnocení důkazů je záležitostí soudů prvního či druhého stupně, přičemž Ústavní soud může korigovat jen zjevné excesy, ke kterým v dané věci nedošlo. Jakkoli stěžovatel na jednu stranu svou vinu popírá, sám přiznává, že emaily s dětskou pornografií dostával (což ho údajně obtěžovalo) a někdy otevíral, jakož i to, že některé z nich nesmazal, ale jen umísťoval do koše, odkud ale nebyly ani automaticky smazány. Stěžovatel nekontaktoval policii, ani si emailové adresy, od nichž dětskou pornografii obdržel, nezablokoval (a dle zjištění nalézacího soudu tuto věc ani neřešil se správcem sítě). Veškeré úvahy, že se mu do firemního počítače patrně někdo naboural, jsou tedy v podstatě nadbytečné, nehledě na to, že odvolací soud velmi přesvědčivě v napadeném rozsudku vysvětluje, proč této verzi neuvěřil. Stěžovatel zdůrazňoval, že dětskou pornografii nikdy nešířil, byl pouze příjemcem závadných emailů, nikoli jejich odesílatelem. Má za to, že skutková podstata trestného činu přechovávání dětského pornografie je příliš široká. Projednávaný případ ovšem není obdobný případům, o kterých např. hovoří stěžovatelem citovaná odborná literatura, kdy je závadný materiál "přechováván" v podobě dočasných souborů uložených v počítači v důsledku např. i nechtěného kliknutí na vyskakovací reklamu apod. V tomto případě stěžovatel vědomě měl ve svých emailových schránkách desítky zpráv obsahujících dětskou pornografii. Zákonodárce přitom jednoznačně stanovil, že trestné je i samotné přechovávání dětské pornografie. Konečně, Ústavní soud nepovažuje za relevantní poukaz na zásadu subsidiarity trestní represe. Potírání dětské pornografie je významným zájmem státu i mezinárodního společenství (viz např. Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte týkající se prodeje dětí, dětské prostituce a dětské pornografie), přičemž extrémně vysoká společenská škodlivost dětské pornografie se projevuje i v ústavně konformním požadavku trestněprávního postihu i jen pouze jejího přechovávání. Jak již přitom bylo řečeno, stěžovatelovo jednání rozhodně nebylo v tomto směru marginální. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2016 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:1.US.3228.16.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 3228/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2016
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 9. 2016
Datum zpřístupnění 11. 1. 2017
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Louny
Soudce zpravodaj Tomková Milada
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §125, §259 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti již neexistujícímu rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík trestná činnost
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-3228-16_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 95568
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-01-24