ECLI:CZ:US:2016:1.US.3631.15.1
sp. zn. I. ÚS 3631/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podal J. K., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupený Mgr. Michaelou Hechtovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Sokolově, K. H. Borovského 692/63, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2015 č. j. 7 Tdo 1051/2015-20, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2015 č. j. 50 To 84/2015-633 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. ledna 2015 č. j. 3 T 191/2012-590, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. prosince 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 3 T 191/2012 bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. ledna 2015 č. j. 3 T 191/2012-590 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2015 č. j. 50 To 84/2015-633 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a za tato jednání byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. září 2015 č. j. 7 Tdo 1051/2015-20 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími s tím, že tato rozhodnutí považuje za vadná jak ve výroku o vině, tak i ve výroku o trestu. Napadená rozhodnutí považuje za nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění není plně uvedeno, jak soudy postupovaly při hodnocení důkazů. Podle názoru stěžovatele nebyl prokázán skutkový děj tak, jak to vyžaduje zákon, tedy tak, aby bylo bezpečně a spolehlivě prokázáno, že se právě stěžovatel dopustil vytýkaného jednání. Stěžovatel rovněž zpochybnil věrohodnost výpovědi svědka R. Cicka a namítal, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Z uvedených důvodů došlo podle tvrzení stěžovatele k porušení zásady in dubio pro reo, neboť v daném případě s ohledem na skutkový stav věci vznikly přinejmenším důvodné pochybnosti, které nebylo možné rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. Tyto pochybnosti měly být vyloženy v jeho prospěch a měl tak být zproštěn obžaloby. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/04 SbNU 255), ze dne 22. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 137/05 (N 66/40 SbNU 655), ze dne 19. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 224/04 (N 116/34 SbNU 213), ze dne 3. prosince 1998 sp. zn. III. ÚS 286/98 (U 73/12 SbNU) a ze dne 3. února 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99 (N 17/17 SbNU 121).
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí v rozsahu uvedeném stěžovatelem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
6. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
7. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, se celou věcí opakovaně zabývaly a náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutečností rozhodly. Odvolací soud z podnětu odvolání stěžovatele postupem podle §254 trestního řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku soudu prvního stupně, přezkoumal i řízení, které mu předcházelo, a konstatoval, že oproti mínění stěžovatele má za to, že soud prvního stupně při projednání této trestní věci se nedopustil podstatných vad řízení předpokládaných ustanovením §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu, pro které by bylo nutno napadený rozsudek zrušit. Odvolací soud se s podrobným hodnocením provedených důkazů včetně vypořádání se s obhajobou stěžovatele ztotožnil. Odvolací soud současně zdůraznil, že pokud stěžovatel vznesl námitku nerespektování zásady in dubio pro reo, tímto směrem však nebylo důvodu úvahy směřovat vzhledem k tomu, že důvodné pochybnosti o vině stěžovatele za stávající důkazní situace nevznikly. Podle závěru učiněného odvolacím soudem ve vztahu k posouzení viny stěžovatele lze výpověď svědka R. Cicka považovat za přímý důkaz korespondující dalším důkazům nepřímým (zajištěné pachové stopě na noži nalezeném v blízkosti místa činu, u stěžovatele nalezenému flash disku, který prokazatelně pocházel z posuzované trestné činnosti), je pak možno bez důvodných pochybností označit stěžovatele za pachatele trestné činnosti.
8. Dovolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel své dovolání opřel výlučně o skutkové námitky, které svým obsahem nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Z důvodu, že dovolání stěžovatele bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, bylo odmítnuto.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, s nimiž se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v průběhu trestního řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
11. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu