ECLI:CZ:US:2016:1.US.3939.16.1
sp. zn. I. ÚS 3939/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Pavlíny Markové, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze, Husova 242/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1997/2016-78 ze dne 1. července 2016, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 549/2015-57 ze dne 30. října 2015 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 39 Nc 19185/2009-37 ze dne 23. července 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení a vedlejší účastnice CFS-FINANCIAL SERVICES spol. s r. o., se sídlem v Praze, U Habrovky 490/15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zastavení exekučního řízení s tím, že exekuční titul (platební rozkaz Okresního soudu v Pardubicích č. j. 17 C 60/2008-25 ze dne 27. 11. 2008) není vykonatelný. V rámci nalézacího řízení jí nebyl ustanoven opatrovník, nebyla doručena žaloba a ani rozhodnutí. Okresní a krajský soud dospěly k závěru, že správnost exekučního titulu jako výsledku nalézacího řízení nelze v exekučním řízení již přezkoumávat. Krajský soud k námitkám stěžovatelky uvedl, že v nalézacím řízení byla zastoupena vlastní matkou a bez dalšího mezi nimi nelze dovozovat střed zájmů. Uznal však, že ukládání povinností nezletilým dětem patří k citlivým a problematickým otázkám. Soud dále odkázal na to, že rozhodnutí vydaná v nalézacím řízení byla napadena před Ústavním soudem, který v konkrétní věci stěžovatelky může tuto problematiku vyjasnit. Do jeho rozhodnutí se však krajský soud cítí vázán exekučním titulem z hlediska jeho správnosti.
2. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl s tím, že stěžovatelka napadla usnesení, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Odvolací soud totiž rozhodoval ve věci zastavení exekuce k vymožení částky 507 Kč.
3. Proti rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo zejména k porušení jejího práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že se Nejvyšší soud věcně nezabýval jejím dovoláním. Stěžovatelka se domáhala přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, který se odmítl zabývat vykonatelností exekučního titulu. Nešlo tedy přezkoumání výroku o peněžní částce. Krajský a okresní soud pak pochybily tím, že odmítly zastavit exekuci vedenou na základě nedoručeného a nevykonatelného exekučního titulu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatelka napadla posouzení dvou odlišných právních otázek: 1) přípustnosti dovolání a 2) důvodů pro zastavení exekuce. Pro posouzení ústavní stížnosti je zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí o odmítnutí opravného prostředku z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Pokud se stěžovatelka usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání cítí dotčena na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, může se domáhat ochrany daného základního práva formou ústavní stížnosti. Předmětem posouzení však je otázka, zda byl stěžovatelce neústavně odepřen soudní přezkum, a ne samotné hmotné subjektivní právo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)].
6. V projednávané věci Nejvyšší soud zdůvodnil odkazem na §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013, podle kterého platilo, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
7. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016 Ústavní soud uvedl, že v případech zastavení exekuce není zcela zřetelná vazba na peněžité plnění, jak předpokládá §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud proto musí při odmítnutí pro nepřípustnost aspoň naznačit důvody takového postupu a zabývat se tím, zda se nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Na základě tohoto kasačního nálezu Nejvyšší soud vydal usnesení č. j. 20 Cdo 776/2016-216 ze dne 9. 5. 2016. V něm uvedl, že "předmětem přezkumu je vždy výrok odvolacího soudu, potvrzující usnesení soudu prvního stupně o tom, že návrh povinného na zastavení exekuce nařízené příslušným usnesením soudu prvního stupně se zamítá. Je-li rozhodováno o zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce vedené pro peněžité plnění (resp. o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce či výkonu rozhodnutí), vždy se fakticky rozhoduje o peněžitém plnění."
8. Toto odůvodnění nepřípustnosti dovolání ve věcech návrhu na zastavení exekuce podle §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu Ústavní soud výslovně akceptoval v odst. 30 usnesení sp. zn. I. ÚS 2406/16 ze dne 6. 12. 2016 (srov. i předchozí usnesení sp. zn. II. ÚS 921/16 ze dne 10. 5. 2016). Od tohoto nedávno judikovaného závěru nemá Ústavní soud důvod se odchýlit. Vzhledem k tomu, že nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu na odůvodnění rozhodnutí č. j. 20 Cdo 776/2016-216 výslovně odkazuje, lze je považovat za dostatečně odůvodněné. Závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky tak není z ústavního hlediska co vytknout.
9. V případech, kdy zákon podání dovolání nepřipouští, plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí krajského soudu, nikoliv od doručení rozhodnutí odmítavého usnesení Nejvyššího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997 (U 14/8 SbNU 431)]. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba jej podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat. Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 15. 12. 2015, ústavní stížnost tak dne 29. 11. 2016 podala zjevně opožděně. Správností závěrů rozhodnutí krajského a okresního soudu se tedy Ústavní soud zabývat nemůže.
10. Nad rámec právě uvedeného lze stručně uvést, že krajský soud si byl v projednávané věci dobře vědom toho, že exekuční titul ve věci stěžovatelky je přezkoumáván v řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1775/14. Samotný exekuční titul a vedení exekuce však považoval za zákonné. Ochrany se tedy stěžovatelce může dostat zejména v závislosti na rozhodnutí věci sp. zn. I. ÚS 1775/14. Pokud stěžovatelka potřebuje ochranu před dopady exekuce dříve, musí vyvinout odpovídající procesní aktivitu. Ústavní stížnost totiž zásadně nemá odkladný účinek, lze jej však za splnění podmínek §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh přiznat.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části opožděný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu