ECLI:CZ:US:2016:1.US.4237.16.1
sp. zn. I. ÚS 4237/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 65 C 140/2011-294 ze dne 24. listopadu 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 ustanovil znalcem znalecký ústav YBN Consult - Znalecký ústav s.r.o., IČ 25614274, se sídlem Krakovská 583/9, 110 00 Praha 1 ve sporu vedeném mezi stěžovatelem a Hlavním městem Prahou (dále jen "vedlejší účastník") uložil znaleckému ústavu podat znalecký posudek a zodpovědět soudem položených deset otázek. Soud stranám uložil povinnost poskytnutí veškeré potřebné součinnosti znaleckému ústavu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že soudu před vydáním napadeného usnesení doručili stěžovatel i vedlejší účastník soudu znalecké posudky ke zjištění obvyklé výše nájemného ze všech pozemků dotčených předmětným řízením, a to stěžovatel znalecký posudek ze dne 11. 10. 2016 č. 1423-2016 vypracovaný Ing. Ivanou Markovskou a vedlejší účastník znalecký posudek ze dne 10. 10. 2016 č. 5318-108/2016 vypracovaný Ing. Luďkem Hůrkou. Znalci v těchto znaleckých posudcích dospívají k rozdílné výši obvyklého nájemného, na druhou stranu se oba znalci shodují v rozsahu zastavěnosti jednotlivých pozemků komunikacemi ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Soud, aniž by provedl důkaz jediným ze shora označených znaleckých posudků, vydal napadené usnesení. Podle stěžovatele však bylo povinností soudu provést důkaz uvedenými znaleckými posudky předloženými stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Pokud by měl soud pochybnosti o správnosti těchto znaleckých posudků nebo měl-li by za to, že tyto znalecké posudky jsou nejasné nebo neúplné, bylo povinností soudu požádat znalce o vysvětlení. Teprve tehdy, pokud by se ani výslechem znalců nepodařilo objasnit pochybnosti o správnosti znaleckých posudků, odstranit jejich nejasnosti nebo neúplnosti, mohl soud podle §127 odst. 2 o. s. ř. nechat znalecké posudky přezkoumat jiným znalcem. Stěžovatel uvádí, že z §127a o.s.ř. i konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 33 Cdo 489/2012) je zřejmé, že má-li znalecký posudek předložený účastníkem řízení všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje-li doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Není tedy na uvážení soudu, zda takovým znaleckým posudkem důkaz provede či nikoli, neboť zákon obsahuje imperativ adresovaný soudu tímto znaleckým posudkem důkaz provést. Soudem přitom v dané věci nebylo zjištěno, že by znalecké posudky předložené stěžovatelem či znalecký posudek předložený vedlejším účastníkem neměly zákonem požadované náležitosti, ani že by neobsahovaly doložku znalců ve smyslu §127a o.s.ř., kterou nadto všechny tyto znalecké posudky obsahují. Popsaný postup soudu pak stěžovatel shledal jako nezákonný a neústavní zásah do svých práv.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
5. Je zřejmé, že stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces za situace, kdy ve věci dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Ústavní soud připomíná, že podle své konstantní judikatury posuzuje soudní řízení zpravidla jako celek, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti řádnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem jen za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod. Takovým rozhodnutím není rozhodnutí nalézacího soudu o ustanovení znalce v civilním řízení. K nápravě případných porušení základních procesních práv v civilním řízení zůstává stěžovateli k dispozici systém opravných prostředků a teprve po jejich vyčerpání se může ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li přesvědčen, že k tomu jsou dány relevantní důvody.
6. Ústavní soud dále dodává, že napadené usnesení představuje typické rozhodnutí, jímž soud upravuje vedení řízení. Proti takovým usnesením zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v §202 odst. 1 písm. a) nepřipouští odvolání. Pokud by Ústavní soud za této situace akceptoval přípustnost ústavní stížnosti, mohlo by docházet k zablokování řízení před obecnými soudy možností neustálého přezkoumávání typicky "jen" procesních soudních rozhodnutí Ústavním soudem. I z tohoto důvodu je proto vyloučeno, aby Ústavní soud přezkoumával napadené usnesení obvodního soudu.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena. Ústavní soud obdobně postupoval i v dalších svých rozhodnutích, a to až už se jedná o rozhodnutí ve věci nepřipuštění změny žaloby (srov. usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 382/12 ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1976/11 ze dne 8. 9. 2011, III. ÚS 1990/11 ze dne 5. 8. 2011, II. ÚS 2865/10 ze dne 27. 10. 2010, IV. ÚS 502/03 ze dne 30. 1. 2004 aj. přičemž tento postup byl potvrzen i stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu, na něž je odkazováno, jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz,) či přímo ve vztahu k usnesením o ustanovení soudního znalce (srov. např. usnesení ve věcech III. ÚS 1183/16 ze dne 20. 4. 2016 nebo sp. zn. IV. ÚS 1215/16 ze dne 21. 7. 2016).
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto stěžovatelovu ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka