ECLI:CZ:US:2016:1.US.940.16.1
sp. zn. I. ÚS 940/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti VELPA plus s. r. o., se sídlem Pelcova 765, 696 11 Mutěnice, zastoupené JUDr. Stanislavem Pospíšilem, advokátem se sídlem Sudoměřská 1897/1, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 40/2015-40 ze dne 17. 12. 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Af 47/2010-83 ze dne 12. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu podanou stěžovatelkou proti rozhodnutí Celního ředitelství v Praze (dále jen "celní ředitelství") ze dne 15. 9. 2010 č. j. 9824-2/10-1701-21, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzen platební výměr Celního úřadu Praha 1 (dále jen "celní úřad") ze dne 29. 3. 2010 č. j. 8773/2010-176100-024, kterým byla stěžovatelce vyměřena spotřební daň z lihu se dnem vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit 21. 10. 2008 ve výši 105 937 460 Kč. Následnou kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že za existence dvou rozsudků Nejvyššího správního soudu, konkrétně sp. zn. 3 Afs 170/2014 a nyní napadeného rozsudku, kdy každý z nich řeší otázku počátku plynutí prekluzivní lhůty pro vyměření spotřební daně jinak (prvý tento moment váže již k okamžiku výroby produktů podléhajících dani, kdežto napadený rozsudek dle jejího názoru až ke dni uvedení výrobků do volného oběhu), byl Nejvyšší správní soud povinen předložit věc rozšířenému senátu. Jestliže tak neučinil, porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší správní soud zjevně nebyl povinen předložit věc rozšířenému senátu, neboť stěžovatelkou odkazovaný judikát č. j. 3 Afs 170/2014-35 ze dne 11. 3. 2015 řeší ve skutečnosti jinou problematiku, a sice otázku, zda zánik práva vyměřit spotřební daň brání následnému vydání rozhodnutí o propadnutí zajištěných vybraných výrobků, přičemž samotnou otázkou určení počátku prekluzivní lhůty pro vyměření spotřební daně se nijak blíže nedotýká. Rozsudek pouze cituje ustanovení §8 zákona o spotřebních daních o vzniku daňové povinnosti, ovšem v nejmenším se nezabývá, od kdy začala běžet prekluzivní lhůta k vyměření daně stanovená v §47 dříve platného zákona o správě daní a poplatků ve vztahu k tam zajištěným výrobkům (vychází z prekluze jako hotové věci). Totiž, jak i vyzdvihl kasační soud v nyní napadeném rozsudku, daňová povinnost se pojí s dalšími skutečnostmi. Jsou-li vybrané výrobky bezprostředně poté, co jsou vyrobeny, uvedeny do volného oběhu, pak daňová povinnost a povinnost daň přiznat a zaplatit vzniknou současně. Nejsou-li však bezprostředně poté, co jsou vyrobeny, uvedeny do volného oběhu, pak je ustanovení §8 odst. 2 zákona o spotřebních daních nutné vykládat ve spojení s §3 písm. k) zákona o spotřebních daních tak, že daňová povinnost vznikne až okamžikem stanoveným v §9 tohoto zákona. Ve svém výsledku se tak kasační soud dotkl otázky výkladu pojmu daňové povinnosti, jak s ním zachází nikoli zákon o spotřebních daních, nýbrž někdejší zákon o správě daní a poplatků ve svém §47 o prekluzivní lhůtě. V rámci tohoto posouzení pak dospěl k závěru, že výklad zastávaný stěžovatelkou by mohl vést k legalizaci daňových úniků. Bylo by totiž zcela v dispozici daňového subjektu, zda mu u vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně vznikne daňová povinnost, a rovněž vedl k porušení principu rovnosti v právech. Takový názor přitom pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelný. Protože tento moment nebyl řešen stěžovatelkou vzpomínaným judikátem, Nejvyšší správní soud nepochybil, pakliže jí tvrzený rozpor v jeho judikatuře neřešil cestou předložení věci rozšířenému senátu.
Za daných okolností tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu